TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
zadny-samet-jenom-restaurace-a-restituce
Hans Hartung. Untitled. 1922. Výřez. wikiart.org

Žádný samet, jenom restaurace a restituce

Autorita TGM, národ a Evropa.

 

 

 

 

 

 

 

Je to již neuvěřitelných 29 let, co u nás došlo k nečekanému společenskému převratu. A znovu mnozí z nás budou uvažovat o tom, co se tehdy vlastně stalo, zda proměna společnosti přinesla to, co jsme chtěli, když jsme minulý režim kritizovali, a kde se stala první chyba, že vývoj směřuje jinak a jinam, než jsme chtěli. Významný přímý účastník listopadových událostí roku 1989, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fóra, napsal s odstupem doby: „Nic sametového nevidím. Šlo o povrchní restauraci s restitucí některých vlastníků z doby před rokem 1948. Výraz „sametová revoluce“ je matoucí a účelový. Kryje snahu zabránit pronikavé demokratizaci, rehabilitaci práva, zákonů, skutečných lidských a občanských práv.“ Dodala bych, že vlády se chopila staronová oligarchie, která se zaštítila neoliberální ideologií. Vyhlásili jsme neomezenou svobodu bez odpovědnosti, všechno měla řešit „neviditelná ruka trhu“. Jenže, jak po všechna ta léta pozorujeme, neviditelná ruka trhu podporuje bezohlednost, sobectví a hrabivost. Lidem chybí motivace k odvaze, čestnosti a svědomí, protože je nelze výhodně zpeněžit. Morální zábrany jsou dokonce překážkou v boji o úspěch, který se měří penězi. Na původ peněz se přitom nehledí, zisk rozhoduje.

Po počátečním nadšení, nadějích a odhodlání k nápravě společenských nešvarů došlo u nás postupně k společenskému rozkladu. Nejsme daleko od stavu, kterému sociologie říká a n o m i e, stav bez pravidel, stav libovůle a svévole. Místo aby se všemi prostředky – včetně široce pojaté osvěty ve škole i na veřejnosti – posílily žádoucí principy demokracie a humanity, objevilo se něco málo anarcho-intelektuálských utopií. Neurčitá „snění o Evropě,“ o „nepolitické politice“, o „občanské společnosti“, o „přesahu k transcendentnu“ apod. A k tomu masivní propagace ultraliberálních hesel o neomezené svobodě individua, směřující přímočaře a neochvějně k obnově kapitalismu a k slibované prosperitě. Program obnovy soukromého vlastnictví a neregulovaného trhu postrádal zákonné normy právní i mravní a byl všeobecně pochopen jako příležitost obohacovat se bez zábran, bez skrupulí či ohledů. Ambiciózní podnikavci využili příležitostí a obsadili důležité politické nebo ekonomické pozice. Původně silný společenský konsensus vyprchal. Destrukční proces vyvrcholil rozdělením společného státu Čechů a Slováků. Pádem společného státu padl r. 1992 viditelný historický doklad úspěchu i symbol úsilí, které spojovalo generace našich předků v zápase o všelidské ideály svobody, demokracie a humanity. Místo toho jsme pocítili ztrátu nadosobního smyslu. Ztrátu historické kontinuity. Ztrátu ideálu. Ztrátu identity. Demoralizující vliv anomie se ještě prohloubil. Prezident, který z hlediska jakéhosi pomyslného lidského a vesmírného „bytí“ nepocítil v této osudové události „žádnou tragédii“, definitivně přestal být vnímán jako zosobnění národní tradice.

Ze dne na den procitli démoni minulosti. V médiích všeho druhu (ponejvíce v cizích službách), od tištěných (vzpomeňme na Čelovského „Konec českého tisku“) po televizi, se pěstují nostalgické vzpomínky na staré mocnářství, znevažuje se první Československá republika, křísí se mnichovanské argumenty a nálady, zpochybňuje se první i druhý odboj, zveličuje se a zároveň bagatelizuje protektorátní kolaborantství. Kritizují se oba demokratičtí prezidenti, protože to všechno nějak „zavinili“. Ten druhý údajně i 40letou vládu komunistů. Snaživí redaktoři a moderátoři nás horlivě zbavují „mýtů a kýčů“ první republiky. Byly to, podle nich, mýtus husitský, obrozenský, selský, sokolský, legionářský a tatíčkovský. Se silně nevraživým podtextem se přehodnocují národní dějiny a k zapomenutí se odsuzuje národní kultura. S lehkým srdcem odepisujeme Palackého a Jiráska (a vlastně celou klasickou literaturu, ale také hudbu a výtvarné umění), stydíme se za Jana Žižku, posmíváme se táborským kádím a slavíme Westfálský mír. Opakovaně jsme vyzýváni k tomu, abychom se „vyrovnali“ s výsledky 2. světové války a našeho osvobození r. 1945. Znovu se otevřela problematika německé menšiny na českém území a realizace Postupimských dohod. I na některých vysokých školách se dnes už učí, že národní obrození byl omyl. A leckde se obnovují sochy starých mocnářů a bourají památníky nových osvoboditelů. Dehonestuje se 28. říjen. Ale to všechno se dnes u nás smí a může, protože máme „svobodu.“ Nikdo se neptá, kdo si tu svobodu přivlastňuje a k čemu má taková „svoboda“ sloužit. Nikdo nepřipomíná, že k svobodě nutně patří i odpovědnost. A nic na tom nedostatku společenského řádu nemění ani nepřehledné množství většinou samoúčelných a malicherných směrnic od vedení Evropské unie v Bruselu, ani neživotných a často nedomyšlených zákonů od pražské sněmovny. Nic z toho na chaotický stav anomie nemá vliv.

Naší současné společnosti, jak ji modelují vládní a vlivné kruhy, chybí především důvěryhodná, celospolečensky uznávaná a u t o r i t a. Autorita, obecně vzato, je sociální vztah mezi lidmi, kteří jsou z nějakého důvodu nositeli vážnosti, respektu a úcty, a mezi těmi, kteří jim vážnost osvědčují, respekt a úctu projevují. Autorita má v lidském společenství od nepaměti významnou funkci, protože nositelé autority právě dík vážnosti, které se těší, mají účinný vliv na činnost a chování těch, kteří jejich autoritu respektují. Podmínkou přirozené autority je, aby členové skupiny sdíleli společné hodnoty a cíle, při jejichž dosahování má nositel autority uznávanou převahu či zásluhu. Ve velkých, nepřehledných, organizovaných a hierarchizovaných společenských skupinách vzniká autorita funkčně-institucionální. Je spojena se společenskou pozicí a větší či menší účastí na držení moci ve společnosti. Za příznivých okolností se přiznává autorita některým osobnostem nejen na základě respektu k jejich vlivné společenské funkci, ale i na základě dobrovolného uznání jejich obecně lidské nebo odborné převahy. Zprostředkovatelem takové autority je citové pouto obdivu a lásky. Takové autoritě se u demokratických občanů Československé republiky těšil první prezident. T. G. Masaryk byl nejen hlavou státu, ale zosobňoval i dalekosáhlou vážnost a úctu k ideálům politické svobody, demokracie a humanity. (Tu mimořádnou autoritu někteří žárliví názoroví protivníci dodnes Masarykovi závidí.)

Autorita má dvojí axiologickou funkci. Sama hodnotou (to jest tím, co má být váženo, ctěno a milováno), je hlavním činitelem při předávání hodnot (toho, co má být chtěno, toho, co stojí za to, aby se stalo předmětem chtění). Lidé s autoritou jsou ve skupině ručiteli utváření a ochrany hodnot a jako jejich představitelé zprostředkovávají také spojení s kulturním odkazem skupiny. Oživují ideály a aktualizují tvořivé síly a snahy minulosti v nových podmínkách. Jestliže všeobecná vážnost autorit přispívá k integraci daného společenství, znevážení autorit má vliv dezintegrační. Takové dezintegrace jsme bohužel svědky dnes u nás.

Za podmínek dezintegrace a dehonestace hodnot sám stát a jeho orgány nemají a nemohou mít autoritu. Neexistuje tu příklad hodný následování. Masmédia horlivě pracují na znevážení a znectění všeho, co by mohlo budit respekt, ať již v minulosti nebo v přítomnosti. Chybí představa státu jako společného díla a všeobecné soudržnosti. Nejsou obnovovány hodnoty společně sdílené a společnost integrující. Nejsou tu předměty víry a vzory (credenda et miranda) k úctě a obdivu, které by nás spojovaly navzájem pro život v přítomnosti s odkazem předků v minulosti, a které by oduševňovaly i naše děti na cestě do budoucnosti.

Společnost nemá představu o smyslu své existence, dobrovolně se rozkládá a proměňuje v masu nespojených individuí. Není tu pro spolupráci a vzájemnost. Nespojení jedinci jsou tu pro egoismus, machinace a zápolení, v kterém vítězí hrubá síly a bezohlednost. Obraz, který o nás každodenně podávají média: korupce, intriky a pletichy, podvody a podrazy, pomluvy a lži, krádeže a vraždy, prostituce, pornografie, narkomanie, neuvěřitelná sprostota a hrubost, ztráta svědomí, citu, vkusu, taktu, studu, ohledů, lidské důstojnosti. Ale ovšem, jsou tu též všudypřítomné zbytnělé představy o vlastním já. Jedinec je pohlcen představami o svém jedinečném sebeuplatnění, sebeprosazení, sebeuspokojení. Ani ho nenapadne, že mohou existovat i nějaké obecnější, skupinové, např. celonárodní zájmy. Je zřejmé, že individuální svoboda jako jediné kritérium úrovně vyspělosti a kvality společenského života nemůže poskytnout ideový základ pro budování nově ustaveného (zbytkového) státu.

(Pokračování brzy)

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc., docentka Pedagogické fakulty od 1969, profesorka (obor pedagogika) 1990–1993, 1990–1991 děkanka PdF MU.

23 7 2018 obr1

Hans Hartung. Untitled. 1922. wikiart.org

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big