TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
dalsi-nespokojeni-se-uchyli-k-nackum-nebo-oligarchii

Další nespokojení se uchýlí k náckům nebo oligarchii?

V prosinci příštího roku uplyne rovných dvacet let od ukončení války v Bosně a Hercegovině. Konflikt mezi Srby, Chorvaty a Bosňáky v první polovině devadesátých let minulého století ukončilo v roce 1995 podepsání Daytonské mírové smlouvy, které zastavilo válečné operace a znamenalo počátek stabilizačního a transformačního procesu státu.

Daytonská mírová smlouva, neznamenala jen ukončení několikaletého konfliktu, ale také dala základní rámec pro další uspořádání státu. Ústava Bosny a Hercegoviny, která je přílohou zmíněné smlouvy, rozdělila území státu na dvě samosprávné entity – Federaci Bosnu a Hercegovinu obývanou především Bosňáky a Chorvaty a Republiku srbskou, ve které žijí převážně bosenští Srbové. Obě dvě entity mají vlastní vládu a parlament. Třetím samosprávným celkem se stal v roce 1999 Distrikt Brčko, na který si do té doby činily nároky obě entity. Federace Bosny a Hercegoviny je dále členěna na deset kantonů s vlastní samosprávou.

Složitě fragmentovaný systém zákonodárné a výkonné moci, která je tvořena celkem čtrnácti vládami a parlamenty, dokáže jen s velkými obtížemi reagovat na nové výzvy, kterým musí Bosna a Hercegovina čelit. Kompetence jednotlivých vlád se často překrývají a nejsou jasně definovány. Politická debata, jejímž výsledkem má být zavedení tolik potřebných reforem, se točí kolem bezvýznamných sporů osobního charakteru a tu a tam zahraje nějaký politik na nacionalistickou strunu, která je vždy účinným prostředkem k získání politických bodů.

Ústava Bosny a Hercegoviny dále definuje tzv. konstitutivní národy. Těmi se rozumí bosenští Srbové, bosenští Chorvati a Bosňáci. Problém nastává ve chvíli, pokud se občan Bosny a Hercegoviny identifikuje s jiným než konstitutivním národem. Nejznámějším případem je soudní spor z roku 2009, který vstoupil ve známost jako kauza Sejdić – Finći. Dervo Sejdić a Jakob Finci jsou občané Bosny a Hercegoviny a zároveň příslušníci romské, respektive židovské národnosti. Ústava Bosny a Hercegoviny jim neumožňuje kandidovat do Domu národů, který tvoří jednu z komor celostátního parlamentu. Evropský soud pro lidská práva v roce 2009 konstatoval, že Ústava porušuje závazky vyplývající z Evropské úmluvy o lidských právech. Následně se političtí lídři Bosny a Hercegoviny zavázali k ústavní reformě, která by tento problém řešila. Ani za výrazného tlaku Evropské Unie se stále nedaří patřičnou reformu prosadit.

Bosenští politici se totiž obávají, že reforma by narušila rovnováhu třetinového zastoupení jednotlivých národů v horní komoře parlamentu. Zatím poslední pokus o nalezení řešení proběhl v únoru letošního roku, kdy se za osobního úsilí evropského komisaře pro rozšíření Štefana Fülleho uskutečnilo jednání sedmi nejsilnějších politických stran BaH. Jednání trvalo téměř devět hodin a jeho výsledkem byla jen suchá konstatování politiků o tom, že „řešení bylo blízko, ale bohužel se nepodařilo nalézt společnou řeč." Sám komisař Fülle poté oznámil, že jeho osobní angažmá v případu končí a nadále bude svoji aktivitu zaměřovat do jiných oblastí. Vyřešení kauzy Sejdić – Finći zůstává podmínkou Evropské Unie pro další postup v asociačním procesu Bosny a Hercegoviny.

Neakceschopnost státního aparátu se snad nejvíce projevuje v ekonomických problémech země. Od roku 2008 se „růst" HDP pravidelně drží kolem hranice 0%. Nezaměstnanost je největší v Evropě a mezi mladými lidmi ve věku od 15 do 24 let dosahuje dokonce 58%. Roztříštěná státní správa pracuje neefektivně a pro stát znamená výrazné finanční náklady. I přesto počet zaměstnanců ve státní správě od roku 2008 neustále rostl. Za dob Socialistické federativní republiky Jugoslávie byla Bosna a Hercegovina průmyslovým centrem. Výroba však byla primárně zaměřena na vyrábění polotovarů, které byly dále zpracovávány v jiných částech Jugoslávie. Po přerušení ekonomických vazeb v devadesátých letech došlo k úpadku těžkého průmyslu a velkému zadlužení většiny státních podniků. Zadlužené a krachující podniky pak byli v rámci kuponové privatizace předány novým vlastníkům, kteří neměli prostředky na investice do rozvoje nebo alespoň zajištění jejich udržitelnosti. Od roku 2006 tak zkrachovala téměř polovina zprivatizovaných podniků. Společnost vnímá podnikatelské prostředí jako neprůhledný, zkorumpovaný a zpolitizovaný systém, v rámci něhož znamenala privatizace pouze prostředek pro obohacení skupiny byznysmenů a politiků, mezi nimiž je jen málo zřetelný rozdíl.

Dlouhodobě přehlížená a systémově neřešená situace se naplno projevila při sociálních nepokojích v únoru letošního roku, jejichž centrem se staly právě průmyslové oblasti v okolí měst Tuzla, Zenica a Sarajevo. K prvotním demonstracím dělníků se postupně přidávaly další skupiny obyvatel včetně zástupců radikálních křídel fotbalových fanoušků, kteří dodali protestujícímu davu agresivní povahu. Protestující občané požadovali především odstoupení kantonálních vlád a jejich nahrazení nezkorumpovanými odborníky. V několika hlavních městech kantonů došlo k útoku na vládní budovy, přičemž v Sarajevu byla dokonce vypálena část budovy předsednictva a kantonální vlády. Síla protestů pak vedla k rezignaci vlád v kantonech Sarajevo, Tuzla, Zenica-Doboj a Una-Sana. K opravdové výměně politiků ve vládě však došlo pouze v Tuzlanském kantonu. V dalších třech kantonech pokračují dodnes vlády dále v demisi a tento stav zřejmě vydrží až do letošních říjnových voleb.

Protesty byly omezeny téměř výhradně na oblasti s bosňáckou většinou obyvatelstva, což umožnilo bosensko-srbským politikům vyjadřovat se v tom smyslu, že ekonomické a sociální problémy se týkají pouze Federace Bosny a Hercegoviny, a že Republika srbská je stabilním prostředím. Premiérka Republiky srbské Željka Cvijanović se dokonce nechala slyšet, že Republika srbská je na rozdíl od neuspořádané Federace Bosny a Hercegoviny „vyspělé, demokratické a uspořádané prostředí." Pozitivní na protestech je, že neměly žádný etnický rozměr a naopak v centru Republiky srbské, Banja Luce, srbském Bělehradě nebo černohorské Podgorici se uskutečnila shromáždění obyvatel na podporu protestujících. Tento fakt dobře vystihuje jeden z transparentů demonstrací v etnicky smíšeném Sarajevu: „Nejsme Srbové, Bosňáci a Chorvati – jsme nezaměstnaní."

Jaké jsou tedy vyhlídky Bosny a Hercegoviny po téměř dvaceti letech od ukončení války?
Je jasné, že Bosna a Hercegovina potřebuje razantní změnu uspořádání a výrazné politické reformy. Mezinárodní společenství, které prosadilo přijetí Daytonské mírové smlouvy, by mělo nést svůj díl zodpovědnosti za sociální a ekonomické problémy státu a účinně se podílet na reformách. Současný rezervovaný přístup, který se omezuje na kritiku bosenských politických elit a jejich neschopnost uzavřít jakoukoli dohodu, je současně i projevem neschopnosti mezinárodního společenství.

Nalezení stabilního a dlouhodobě udržitelného systému v Bosně a Hercegovině neleží pouze v rukou občanů státu, ale bude zapotřebí výrazné pomoci zvenčí. Hlavní odpovědnost by měla převzít Evropská unie a sousední státy v regionu. Se vstupem Chorvatska do EU získala unie – ačkoli to tak nemusí vypadat – silného spojence schopného významně ovlivňovat politické dění v Bosně a Hercegovině. Srbsko je od roku 2012 kandidátskou zemí EU a jeho pozice by mohla být užitečná především v oblasti vztahů s Republikou srbskou.

Změna poměrů v Bosně a Hercegovině však musí být výstupem dlouhodobého procesu, jehož výsledky budou patrné až v horizontu desítek let. Nelze se domnívat, že ke změně může dojít už v říjnových všeobecných volbách. Aby mohl projít změnou politický systém, musí nejprve dojít ke změně myšlení ve společnosti a na tuto oblast by se měly zaměřit jak aktivity vnějších aktérů, tak politiků v Bosně a Hercegovině.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big