Hlavní informace
putin-opisuje-od-stalina-ukrajina-jako-podkarpatska-rus
Viktor Pivovarov, Žlutá hlava, 2002. výřez. www.mutualart.com

Putin opisuje od Stalina, Ukrajina jako Podkarpatská Rus

Nemám rád kondicionály. Český překlad je ještě výmluvnější – podmiňovací způsoby, všeho druhu. Odnaučilo mě nemít je rád oněch téměř deset let komunistického věznění. Zvlášť v uranových koncentrácích, kde jsme dobývali smolinec zvaný uran, aby z něj mohl Velký Bratr mít za Uralem celé jedno pohoří připravené na atomovky. A teď zase aby byl pro cara Putina a jeho poddané krmivem do našich jaderných reaktorů. V těch lágrech, ale i v Leopoldově a na Mírově a ve Valdicích a dalších basách, taky ale v děsivé pardubické ženské věznici jakýkoliv výhled do budoucna okrášlený všelijakými „by“ dovedl být i smrtelný. Básník a můj spoluvězeň a učitel a přítel (čemuž se mi dodnes nechce věřit) Jan Zahradníček mi jednou řekl: „Čím rychleji přijmeš za své, že nejlepší způsob, jak ten kriminál přežít, je vzít na vědomí, že i to je součást tvého života a že je jen na tobě, kolik z toho pro sebe vydobudeš, tím snadněji se ti ta basa bude snášet. A do toho žádné by nepatří.“

 

Byl jsem hodně mladý, když si mě estébáci našli u pétépaků a zavřeli mě na dost let. Kromě rozpomínání na všechno, co se kolem mě dělo před zatčením a co jsem si v krutých vyšetřovacích vazbách vrýval do paměti, aby se mi lépe všemu bránilo, jsem si do uranových lágrů přinesl i cenné rady moudrých mužů, které jsem při svému putování údolími bolesti potkal. To, co mi řekl Jan Zahradníček. Nebo že se musím pořád vzdělávat. Že nikdy nesmím ztratit jistotu, že i ten kriminál může být k něčemu, když budu naslouchat jiným a poučovat se z jejich příběhů. Taky co nejvíc vědět o minulosti své země a někdy snad trochu přispět k tomu, aby se u nás ten rudý teror už nikdy neopakoval. To znamenalo vědět všechno o dějinách Československa a jeho okolí. Ale i Ameriky a taky toho prokletého ruského a sovětského samoděržaví.

Tak. Právě jste si (kromě jiného) přečetli i moji filipiku proti podmiňovacím způsobům, a přitom to, o čem chci psát, zahájím celým podmiňovacím ohňostrojem. A dokonce rád. Tady je:

Zapojte, prosím svou představivost – pokusím se vás vést. Isaac Asimov jednou řekl, že by ze svých science-fiction knih nikdy nenapsal ani řádku, kdyby neznal ono zaříkadlo: CO BY KDYBY…

Tak si představte, že by se naše republika bývala stihla ještě před válkou stát (i díky Baťově představě o „Státu pro 40 milionů lidí“) bohatým neutrálním státem, kde i Hitlerovi milionáři měli uloženy své peníze podobně jako ve Švýcarsku, a proto se nám Hitler vyhnul a přes Polsko se vydal na Moskvu.

Takže potom, co Hitler válku prohrál, ani jeho bývalý spojenec Stalin by se býval nemohl Československa dotknout stejně, jako se nikdy nemohl dotknout Švýcarska a Lichtenštejnska aby neztratil možnost půjčovat si peníze na ničení svých národů.

Nedílnou součástí Československa byla i Podkarpatská Rus, která kdysi dávno (v devátém století) patřila ke Svatoplukově Velkomoravské říši. A na začátku 14. století znovu, kdy patřila pod království uherské, polské a české krále Václava Druhého. Jenže jeho následníka Václava Třetího vládnutí moc nebavilo a Chebska, Gdaňska a Uher s Podkarpatskou Rusí se brzy po smrti tatínka vzdal.

Jagellonci skoro po dvou stech letech česko-uherskou personální unii obnovili. V roce 1526 vzniklo habsburské soustátí (co zaniklo až v roce 1918) spojením českého státu, rakouských zemí a západního dílu Uher, jelikož zbytek Uher obsadili Turci, včetně Podkarpatské Rusi.

Obyvatelé Podkarpatské Rusi (Rusíni) se vždycky cítili jako Západní Slované (podobně jako Lužičtí Srbi). Proto se po První světové válce snadno a rychle dohodli s T.G.Masarykem, a od podepsání mírové smlouvy v Saint-Germain-en-Laye se stali autonomní součástí nově vzniklého Československa.

Masaryk v Podkarpatské Rusi ještě před připojením několikrát byl, i proto, že v USA se potkal s několika rusínskými rodinami, kteří mu doplnili, co v Podkarpatské Rusi viděl – nesmírně přírodně bohatou zemi s velmi zaostalým obyvatelstvem, které však po odchodu do vysněné Ameriky, ale ještě víc Kanady, svou usilovností, šikovností i přirozeným umem a touhou se prosadit pomohli zemím, co se jich ujaly, vyšplhat se nad ostatní.

Podkarpatská Rus se stala surovinovou základnou své nové mateřské země, která – pod dohledem samotného TGM – jí za to nejen platila penězi, ale i učiteli i profesory, architekty, inženýry na rozšíření železnice i budoucí částečnou regulací toků, aby se mohlo lépe svážet dříví.

Rusíni byli pyšní, že jsou Čechoslováky a znalost češtiny i slovenštiny se stávala stále přirozenější. Dodnes se tam domluvíte spíš česky či slovensky než rusky či ukrajinsky. Jak to, safra?

Titíž, co teď pohrdají Romy, Rusínům říkali „Huculové“, tedy stejně jako jejich krásným chlupatým malým koníkům. A když se jen trochu poptáte historiků, dozvíte si, že procento židovské populace byla v poměru k ostatnímu obyvatelstvu snad nejvyšší v Evropě – potěšení pro Hitlera a jeho Himmlery, jakož i pro všechny poválečné xenofoby a fundamentalisty.

Přitom ve Svobodově východní jednotce československé armády bylo v poměru k ostatním národnostem (samozřejmě kromě Čechů a Slováků) Rusínů nejvíc. Možná by stálo za zmínku, že velmi mnoho Čechů a Slováků (ale i Rusínů) vytahal ze sovětského zajetí či gulagů generál Heliodor Píka a i to byl jeden z důvodů, proč se ho komunisty (a v jejich jménu Reicinem) ovládané obranné zpravodajství potřebovalo zbavit. On nejlíp věděl, že se tam do zajetí a lágrů dostali především proto, že chvíli po Hitlerově vyhlášení války Polsku, Rudá armáda obsadila půl Polska ve smyslu smlouvy podepsané 23. srpna 1939 pány Molotovem a Ribbentropem pod úsměvem samotného Stalina. Kterážto smlouva vlastně stanovilo, že k Sovětskému Svazu budou navždy patřit pobaltské státy včetně Finska (které se tomu „kupodivu“ vzepřelo).

 

Snažil jsem se být co nejstručnější, aby bylo zřetelné a nepopiratelné, co všechno byl Stalin schopen vymyslet. Včetně způsobu, jak od Československa odtrhnout Podkarpatskou Rus.

A teď čtěte pozorně:

V prosinci 1943 při (teď už je jasné, že nešťastné) návštěvě presidenta Beneše u Stalina byla podepsána sovětsko-československá smlouva bez výhrad uznávající předmnichovské hranice Československa, tedy i s Podkarpatskou Rusí.

Totéž se opakovalo 8. května 1944 při podepsání dohody o spolupráci sovětské (tehdy Rudé) armády s československou vládou na osvobozeném území. Na základě této dohody československá vláda vyslala na území Podkarpatské Rusi oficiální delegaci pro správu osvobozeného území v čele s ministrem londýnské vlády Františkem Němcem a generálem Antonínem Hasalem-Nižborským. Československou správu však záhy začal mařit Sovětský Svaz a – pozor – vyvolal hnutí za připojení Podkarpatské Rusi k SSSR.

Sovětské orgány začaly organizovat násilnou mobilizaci československých občanů do Rudé armády (se slibem, že je pak předají do čs.armádní jednotky Ludvíka Svobody), a podle obvyklé komunistické propagandy všude oznamovali, že tito občané vstupovali do Rudé armády dobrovolně a nadšeně. Ti, o nichž se vědělo, že se ani pod násilím nevzdají svého československého občanství, byli poslání do gulagů s obviněním, že chystali fašistický puč.

To už se všude na Podkarpatské Rusi objevovali sovětští komisaři (mistři ve vyvolávání strachu), kteří od konce října a začátkem listopadu 1944 společně s rudoarmějským velením organizovali první svobodné volby do národních výborů. Poslanci byli vybráni v sekretariátech komunistické strany – nikdo jiný kandidovat nesměl a nemohl. Úkolem voličů svážených vojenskými auty bylo vhodit do připravených uren obstoupených dozorčí komisí vytištěný seznam poslanců. Činnost jiných stran než komunistické byla zakázána.

12. listopadu 1944 se konala na Podkarpatské Rusi veřejné schůze, na nichž se souhlasilo připojením k Sovětskému svazu.

25.-26. listopadu 1944 vydal v Mukačevu sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny manifest o opětovném sjednocení se sovětskou Ukrajinou.

8. prosince 1944 sovětské úřady vyhnaly představitele československé vlády v čela s ministrem Františkem Němcem ze země. František Němec se se sice vrátil 17. ledna 1945 a zůstal tam do 1. února 1945, ale ani on, ani jeho úředníci nemohli už vykonávat žádnou faktickou činnost.

V květnu 1945 byly obnoveny hranice Československa ve stavu před Mnichovem.

Stalin požádal Československo, aby – podle výsledku plebiscitu – vyhovělo žádosti zakarpatských Ukrajinců stát se součástí Sovětského svazu.

Prozatímní poslanecká sněmovna (nemající žádné právo zasahovat do ústavy) Stalinově žádosti vyhověla.

Prezident Beneš tento dekret podepsal.

120000 obyvatel Podkarpatské Rusi emigrovalo do (znovu okleštěného) Československa.

2. dubna 1946 došlo k přesnému vytyčení hranic mezi SSSR a Československem.

Tím všechno skončilo. Někteří Rusíni, co zmizeli v gulagách, se už nikdy nenašli. Ti, kteří díky (opět) generálu Píkovi, se z Rudé armády dostali do jednotky Ludvíka Svobody, došli až do Československa. Některým se podařilo zajet si do Podkarpatské Rusi (která pořád ještě byla aspoň trochu československá) pro rodiny a dostali v pohraniční menší statky uvolněné po Němcích.

S některými z nich jsem se pak potkal v uranových lágrech – odmítli s majetkem, který dostali od státu, vstoupit do JZD.

 

PS: Když nás na začátku šedesátých let komunisti pustili (na jakési hromadné podmínečné propuštění), měli s nimi orgány ministerstva vnitra potíže: sice byli československými občany, ale bytem Zakarpatské Ukrajině.

Taky je zajímavé, že se o ně a hlavně jejich potomky dodnes nikdo nepostaral. Jako třeba o Volyňské Čechy.

Existuje jen rozhodnutí Poslanecké sněmovny (tuším, že z r. 2009) pravící, že kdo z Rusínů bude schopen dokázat, o co všechno jeho rodinu obral Sovětský svaz, bude mu vyplacena náhrada škody – nejvýše však 3 miliony.

Několikrát byl učiněn pokus vyčíslit hodnotu Podkarpatské. Všichni ekonomové se shodli na částce mezi 425 až 480 miliardami prvorepublikových československých korun.

Zajímavé, což? Kdyby si někdo dal práci a přepočetl to na současnou hodnotu… (zase ten kondicionál…)

Letošní rok je plný všech možných výročí a na Podkarpatskou Rus nikdo nevzdechne. Přitom se pořád ještě celá jedna generace považuje za občany Československa! A pořád nikdo nic. Přitom tímhle Stalinovým podrazem (předtím podepsal nedotknutelnost našich hranic…) nastal náš československý malér.

Ani nikdo nevšímá, že anexi Krymu pan Putin opravdu opsal od Stalinovy anexe Podkarpatské Rusi…

Jako kluk jsem tam byl před válkou s dědečkem. Jmenoval se Malypetr a byl premiérem i předsedou Poslanecké sněmovny… Už tehdy mě Podkarpatská Rus očarovala…

 

Další informace

Glosy

  • Politická situace: Kolik je vlastně hodin?

    Jaký čas vlastně ukazuje politický orloj České republiky? Obvyklá odpověď zní: „Je za pět minut dvanáct“. Naposled s ní přišli aktivisté z „Milionu chvilek pro demokracii“. Není to nic...

  • 6. DODATEK ÚSTAVY ČESKÉ REPUBLIKY

    Předseda Ústavního soudu Rychetský oživil dosud zatím nepoužitý 6. dodatek Ústavy české republiky. Tento dodatek může být aktivován jen za určitého kritického vývojového stupně státního...

  • Komokřesťanství – komunistická verze křesťanství v Číně

    V zemi, kam se náš prezident „jezdí učit, jak stabilizovat společnost“, už zas „zítra znamená včera“. Komunisté po století krvavých represí dovolí vyznávání i jiných kultů a náboženství na území své...

  • Ďáblové ve SMEČKÁCH

    Papež nedávno vyhlásil, že Peklo neexistuje. Novopečení bezdomovci našli briskně dočasný azyl v Galerii Smečky v Praze na výstavě manželů Preclíkových. Zdeněk Preclík, sochař, jeden z posledních vládnoucích...

  • I stromy mají vztahy

    Kdybyste si v tyto dny vzali na procházku do lesa stetoskop a přiložili jej k jakémukoliv stromu, uslyšíte křehké, leč nepřetržité šumění. Po zimním spánku se totiž probouzejí i ti největší velikáni...

  • Nejsem srnka

    Nepřestává mě šokovat nepřítomnost svatých Evangelií v životě, myšlenkách a četbě zřejmě zdrcující většiny lidí. Co jiného najít? Co jiného hledat? Lidé „milují přírodu“, nadchýnají se Vesmírem a...

  • Demošky na Václaváku aneb vzpomínka na Láďu Kantora

    Víte, jaký je rozdíl mezi listopadem 89 a dubnem 2018? Tehdy jsme mohli svobodu získat a dnes ji můžeme ztratit! Dějinné zvraty, kterým se někdy až eufemisticky říká revoluce, mají vždy své výrazné...

  • Nejdůležitější vzkaz Miloše Formana

    V neděli ráno mi volala má „kdysi milovaná“ žena: „Honem si pusť televizi… je tam úžasný pořad o Formanovi!“. Televizi jsem si nepustil, protože jednak jsem měl rozdělanou práci, kterou jsem nemohl...

Další informace

Nový život výstav

    krizek

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big