TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
tohle-neni-fajfka
The Joconde smoking pipe by Sapeck, in Le Rire. Výřez. 1887.

Tohle není fajfka!

Čím úmornější výstavy a čím nudnější trh s výtvarnými díly, tím závažnější výpověď o prostředí, které je toleruje - tak nějak by se dal stručně shrnout momentální stav oboru, jemuž se ze setrvačnosti říká umění.

Jakékoli dějiny pomáhají v orientaci: dějiny idejí, techniky, filosofie, literatury, justice, krutosti, náboženství, impérií, objevů, vzdoru… Výtvarné umění nejenže netvoří výjimku, ale plynutí lidského času krásně ilustruje. Putování od paleolitických kreseb, starověkého a mimoevropského umění, Giottovo znovuobjevení důležitosti autora, přes impresionistický objev subjektivity, dadaismus, surrealismus, futurismus, expresionismus, naivní umění, art brut až po happeningy, land art, instalace, performance, minimalismus a konceptuální zpitomnění je dlouhé, spletité a vzrušující dobrodružství.

Neúnavný ověřovač pohádek pro dospělé, na nichž spočívá podstatná část naší kultury, a nepřítel učení, jejichž účelem je posilovat své adepty v pocitu vlastní nadřazenosti, Michel Onfray ve svém posledním šestisetstránkovém opusu nazvaném Dekadence (Flammarion 2017) věnovanému genezi nihilismu, uvádí informaci stojící za rozsáhlý citát: Málo se ví o tom, že Duchamp v mládí váhal mezi kariérou malíře a humoristy! Místo, které v dějinách umění zaujal, ukazuje, že se mu věc zdařila, aniž se přiklonil na jednu či druhou stranu. V roce 1905 se na Montmartru setkal s bandou vtipálků, kteří zorganizovali Salon Nezvedenců. Émile Goudeau založil klub Hydropathů už v roce 1878 – je jasné, že se pod podobným titulem muselo jednat o spolek lidí alergických na vodu! Se svými přáteli organizoval výtržnosti a bazary, petardy a kravály, ohňostroje a veřejnou četbu autorů dosud neznámých: Paula Bourgeta, Maupassanta nebo Charlese Crose… O událostech, jichž se účastnily až tři stovky diváků, informovali v plátku nesoucím název Hydropath. Svou činnost Hydropathové ukončili v roce 1881. Brzy však byli nahrazeni dalšími výstředníky: dohajzlisty, ježatci, fujtajblisty…

Tato zvláštní bohéma obsahovala skupinu, v jejímž čele stál Jules Lévy, zakladatel Nezvedenců. Tento zaměstnanec nakladatelství Flammarion  zorganizoval Salón, jehož cíl byl vykřičen do světa: „výstava kreseb lidí neumějících kreslit“. Po dobu deseti let, mezi rokem 1882-1893, ho naplňovali studentskými fóry, drzostmi, neomalenou recesí, radikální ironií a nespoutaným humorem. Za podklad jim sloužilo vše, co jim přišlo pod ruku: sochy, noviny, plakáty, asambláže, kresby, pozvánky, maškarní kostýmy, časopisy, katalogy, slovní hříčky, almanachy. 2. srpna 1882 otevřel Jules Lévy výstavu v troskách továrny zničené výbuchem plynu. Výnos z tomboly byl určen obětem tohoto neštěstí. V úvodu katalogu z roku 1884 Jules Lévy napsal: „Vážnost je nepřítelem Nezvedenců.“ V Lévyho bandě najdeme naprosto vše, s čím se o mnoho let později shledáme u Duchampa a jeho kumpánů: slovní hříčky, ready mady, monochromy, koncerty ticha, malbu na rámech, revoluci nosičů a výrazových prostředků. (…) Nezvedenci položili nálož pod umělecký provoz s jeho salony a komisemi, usmolenými kulisami a výnosnými pravidly. Vytvořili svou vlastní jury, jejíž členové byli voleni losem. Stejně náhodným způsobem udělovali čokoládové medaile. Sabotovali vernisáže, odvěké přehlídky ješitnosti, svými taškařicemi, nezkrotným smíchem a divou srandou. Umělcům prahnoucím po prokletosti, kteří se zároveň domáhají státních vyznamenání, udělovali pestrobarevnou rozetu Řádu Nezvedenců, kterou bylo zakázáno nosit. Organizovali gargantuovské žranice a dionýsovské pitky, v nichž se zahajovací projevy ztrácely v alkoholických parách.

Duchamp objevil tuto část dějin umění, či spíš antiumění, v roce 1905 prostřednictvím katalogů i setkání s jeho protagonisty v bohémských kavárnách i bytech přátel. O dva roky později, v roce 1907, už vystavoval v prvním salonu umělců humoristů v Zrcadlovém paláci. Předvedl zde dvě díla: „Žena-kočí – horo-kilometrický tarif“ a „Králík, flirt“. (…) Marcel Duchamp se o Nezvedencích později už nikdy nezmínil.

Je s podivem, že v knize teoretika avantgard a vytyčovatele uměleckých programů, jímž byl Jindřich Chalupecký, o těchto předchůdcích nenalezneme ani řádku. V knize Úděl umělce - Duchampovské meditace  (Torst 1998) Chalupecký, který tomuto autorovi zasvětil značnou část života, nezmiňuje jména Jules Lévy, Alphonse Allais, Bilhau, o nichž v této souvislosti píše Onfray. Zhýčkaní uživatelé internetu vládnoucí francouzštinou, němčinou, angličtinou, španělštinou, portugalštinou, polštinou, ruštinou, češtinou, slovenštinou nebo alespoň čínštinou se ovšem mohou s Allaisovými osudy seznámit na wikipedii.

Ale ani po odhalení Duchampovy nepůvodnosti, mu nelze upřít jednu velkou zásluhu: byl prvním, kdo, vyprovokován příchodem mimoevropského estetického cítění, položil legitimní otázku, co je tedy vlastně umění.

O pár desítek let později přišel Andy Warhol s jinou naléhavou, třebaže poněkud lehčí otázkou: „Co je možné pitomcům prodat pod nálepkou umění?“

V květnu 1961 naplnil syn výrobce konzerv Piero Manzoni v Miláně devadesát konzerv svými výkaly. Na etiketě stálo: Umělecké hovno. Cenu svého exkrementu autor stanovil podle ceny zlata v poměru 1 : 1. V současné době se její cena pohybuje kolem 130 000 euro.

Množství blbostí, nesmyslů, ptákovin, hovadin a dalších výplodů vydávaných s vážnou tváří za umění se od té doby rozrostlo měrou nezmapovatelnou. Dávno skončila doba, kdy se směřovalo do uměleckých center, aby tam člověk načerpal inspiraci a podílel se na dobrodružství moderního umění. Umělci ochotní zkoušet, hledat, riskovat, uvažovat a odříkat si doposud nevymřeli, pouze vypadli ze hry. Pořadí směšnosti se obrátilo. Směšným už není akademismus, ale přesvědčení, že sebeobětování má smysl. Jestliže vzpoura proti akademickému vidění světa patří k velkým zásluhám moderního umění, pak dnes mezi úhlavní nepřátele nepatří pouze představitelé establishmentu, ale také noví akademici parazitující na odkazu modernistů.  „Pařížská škola“, jejímž členům stálo za to třít bídu, aby se mohli podílet na objevování krásy v místech dosud neprobádaných, se už těžko bude opakovat. Dadaistickou odvahu odmítnout spoluúčast na vlastenecko-monarchistickém blábolu, vystřídala úporná snaha upoutat na sebe pozornost jakýmkoli marketingovým trikem. Následníci Balthuse, Buffeta, Hoppera, Morandiho, Rothka, Schwitterse, Staëla, Soulagese, Soutina, abych uvedl alespoň vzorek svých oblíbenců, přežívají tak trochu všude, jejich jména však znají jen ti, komu se poštěstilo se s nimi osobně setkat. Moderní umění, které bývalo posláním přesahujícím až do oblastí nemajících s uměním zdánlivě nic společného a spoluvytvářející individualizovaný životní styl, bylo zahnáno tam, odkud přišlo. Na okraj, na periferii, mimo dosah kamer, mezi zasvěcené a ztracené vytrvalce přesvědčené o jeho nenahraditelnosti. 

Za těchto okolností je přinejmenším pochopitelné, že zástupy absolventů uměleckých škol, se takřka jednohlasně dovolávají avantgardních předchůdců, autorů manifestů, programů, prohlášení a osvědčených receptů, aby zakryli svou duševní lenost, manuální neschopnost a zbabělost. Je vskutku zábavné, že ti, kdo se vydávají za pokračovatele ničitelů tradic, se odvolávají na více jak století starou tradici provokace, šokování dávno zesnulého měšťáka, destrukce už  zničeného. Z těch, kdo se na trhu s uměním neuchytí, se zpravidla stávají profesoři přednášející mladším kolegům umění uspět na trhu s uměním. Umělec, tvor stižený zvýšenou vnímavostí, pracovitostí, citlivostí a talentem, a umělec vybavený výřečností, drzostí, sebevědomím a ostrými lokty, mají dnes společné pouze označení.  Ve světle ramp se zabydlil druhý typ těchto bytostí, protože k tomu, aby se člověk mohl vydávat se za umělce, už není třeba žádná znalost, žádný talent, žádná zručnost, žádná originalita, bohatě stačí se za umělce prohlásit. Výhoda češtiny, kterou mnohé jazyky postrádají, spočívá v tom, že si můžeme vypomoct pojmy umělec a kumštýř. Prodat mazaninu, pajdavou herku nebo zajíce v pytli, je dovednost koňských handlířů. Kumšt, ne umění. Odolat vábení kumštýřů je snadné, zcela stačí přestat brát vážně kecy devótních kurátorů. Umělec a kumštýř jsou to pochopitelně synonyma, ale kdybychom vyhradili výraz kumštýř pro vystavovatele komerčně úspěšných nápadů, situace by se zjednodušila a do debat o umění by se vrátil ztracený smysl. Kumštýři zaštítění výmluvou na citace, výpůjčky, narážky a jiné podobné tlachy, tvoří poslední sociální vrstvu, jíž je dovoleno beztrestně krást, lhát, být vulgární, fňukat, být vandal, nadávat na společnost a domáhat se podpory i titulů. Dokonce ani poslanec vyzbrojený imunitou nemá takovou volnost. Modernistická tradice se přičiněním kumštýřů postupně proměnila v nový akademismus. Kumštýři mají dnes blíže k William-Adolphe Bouguereaurovi, Jean-Léon Geromovi nebo třeba Henri Gervexovi. Pouze jejich vědomosti a řemeslo postrádají. Od bouřliváků typu Van Gogh, Utrillo nebo Modigliani je dělí propast, kterou ani s použitím nejmodernějších technologií nelze přemostit. Ale ruku na srdce. Co je milovníkům umění ochotným harcovat do exotických končin nových estetik do člověče nezlob se, které spolu hrají prodavači se zákazníky? Jestliže existuje oblast, v níž zákon nabídky a poptávky zcela určitě přestal definitivně platit někdy v 19. století, pak je to bezesporu umění.

Odpověď na Warholovu otázku sice na sebe nechala čekat, výsledek je o to jednoznačnější: za umění je možné vydávat naprosto cokoli a vždycky se najde movitý bambula, který s radostí usedne na špek. Zazobanci ochotní uvolnit místnost v barokní vile, aby do ní umístili hromadu uhlí se zapíchnutým neonem od hejhuly, kterého znají z médií, nepatří k ohroženým živočišným druhům. Nahý král není převratnou novinkou, ale po sexuální revoluci na jeho pinďoura už není zvědavý ani homosexuál. Pouze poskok si přijde na své. Je vcelku fuk, kdo v roli naháče momentálně vystupuje, nějaký blbeček se svým dvorem se vždy najde. Důležité je, aby kumštýř byl vybaven příslušným slovníkem a kurátor náležitým titulem. Čím dražší, tím větší zájem, galerie praskají ve švech a depozitáře státních muzeí se utěšeně plní odpadky v přeneseném i doslovném slova smyslu. Zkušenost už nás poučila, že jakmile se všechno zpolitizuje, nastává konec politiky. Dlouho jsme však netušili, že i umění se řídí stejný pravidlem. Jakmile začne být kumšt považován za umění, nezbývá než si pořídit vlastní imaginární museum.  

Na Duchampovu otázku ani po sto letech hledání odpověď neznáme. Ze sílící frustrace se dá usuzovat, že umění by mohlo patřit k věcem, jejichž nepostradatelnost se projeví teprve ve chvíli, kdy zmizí. Jistotu jsme cestou za odpovědí kdesi vytrousili. To není marný výsledek. Obohacením mohou být nejen prohry, ale i ztráty, prozíravost lze vytěžit i z úpadku. Bylo by příliš plytké, kdyby umění bylo jen jedno a nehybné, protože přistoupením na tuto premisu bychom se začali podobat těm, kdo nám usilují o bezživotí. Kaligrafie představuje v asijské a arabské civilizaci vysoké umění, v naší civilizaci tohoto statusu nejspíš nikdy nedosáhne. Giacomettiho sochy připomínají sošky Etrusků, ale Michelangelo by George Grosze ani Egona Schieleho téměř jistě neocenil. Pohled na umění se průběžně mění pod vlivem historických události. Osvětim a gulag jsou hlavním důvodem, proč k nám dnes promlouvají Leonardovy deníky srozumitelnější řečí než jeho obrazy. Monu Lisu, nejdražší obraz světa, musíme holt předhodit ctitelům kumštýřů. Stejně ji není za neprůstřelným sklem a odrazy fotografických blesků vidět. Fotografie a film otázku zkomplikovaly novým způsobem, ale estetika pořád zůstává elegantním testem spřízněných duší. S člověkem, s nímž máme podobný vkus, není nebezpečné skočit na jedno do hospody. Hádat se o to, co do umění patří, není plýtváním časem a slinami, ale má smysl jen s lidmi, kteří v něm vidí něco víc než způsob snadné obživy mazalů, neumětelů a žvanilů. 

Jsme mnohem dál, přestože nevíme nic, neboť odpověď jsme z lidí, kteří nemohou netvořit, ani když jim z tvorby nekyne ani sláva, ani peníze, doposud nevypáčili. To, co v 19. století začalo jako pokus o únik ze společnosti škrcené pravidly bránícími v seberealizaci, což se bez příslušné dávky srandy neobešlo, se v 21. století stalo značně odpudivou součástí každodenního provozu. Absence změny neznamená absenci řešení. I v tomto oboru je stále zjevnější, že žádné kolektivní řešení neexistuje. Čím se kdo obklopí, a zda vůbec, odvisí čistě od jeho potřeb uložených v hlubinách osobnosti. Nabídka krásy i ošklivosti nebyla nikdy širší, nevybudovat si vlastní estetiku je obtížnější, než si ji vybudovat. O tom, co výsledek na člověka prozradí, se můžeme dál dohadovat v uměleckých kavárnách, jednom z mála bezpečných míst, kde se vedou spory o umění a kam názory teoretiků kumštu nedolehnou. Rovněž si můžeme od přetlaku ulevit výronem nezvedeneckého smíchu, protože emocemi je užitečnější šetřit na vhodnější příležitost. Protože nebýt moderních umělců, určitě bych se nedozvěděl, že svoje starosti bych opravdu chtěl mít. 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Kozí mejdan

    Stanislav Penc

    Vážení, za tři měsíce proběhne již 18. ročník kulturně společenské slavnosti Kozí mejdan. Letos od čtvrtka 23. do neděle 26. srpna 2018. Setkání, které je od začátku koncipováno netradičně a zcela...

  • Zemanův účet v mezisoučtu

    Redakce Přítomnosti

    1) Excesy vyplývající z povahových vlastností Opilecké potácení kolem korunovačních klenotů Vulgarizmy ve sdělovacích prostředcích Lhaní o Karlu Schwarzenbergovi při prezidentské kampani (soudně...

  • Kudy z nudy?

    Jaroslav Erik Frič

    Potíž je v tom, že nevíme opravdu nic. Jistě, snažíme se pochopit, nahlédnout hlouběji do problémů, do výbojů si troufáme na mnohý způsob, skutečností ovšem zůstává, že jsme zoufale nevědomí o...

  • Projev jak ze slučovacího sjezdu ANO, KSČM a části ČSSD

    Petr Havlík

    Žít svobodně ve svobodné společnosti by měl být úplný základ naší existence. Svoboda je nedělitelná, ta buď je, anebo není. Auto může jet na půl plynu, ale půl svobody a půl nesvobody již svobodou...

  • Kam se to řítíme? Viděno z Ameriky

    Eva Dřízhalová

    Jsem na druhé straně zeměkoule a přemýšlím, někdy jako romantik, někdy cynik, ale také jako optimista (u vás se říká „sluníčkář“), jak to s námi na této ze­mičce dopadá. V roce 1975 jsem se...

  • Nemáme architekturu, jenom „konstrukce“

    Jaroslav Erik Frič

    Mně by vlastně ani v zásadě nevadilo, kdyby se tu a tam bouralo něco historicky cenného (s logickým omezením samozřejmě), ale vadí mi, že dnešní doba není schopna ničím adekvátně cenným to...

  • Kavárna POTMĚ s nevidomými kavárníky vyráží na turné po Česku

    Jan Charvát

    Unikátní mobilní Kavárna POTMĚ, ve které obsluhují nevidomí kavárníci na palubě zatemněného autobusu, zaparkuje už v sobotu v sobotu 19. května před budovou Českého rozhlasu na Vinohradské ulici v...

  • Potřebujeme idejí,

    Bohumil Sláma

    živých a velikých idejí a nebudeme malí (TGM) Cituji z článku prof. Dvořákové Myslet kriticky a v souvislostech, který vyšel v posledních Listech: „…Chci upozornit na zajímavý přístup k uchopení...

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big