Hlavní informace
zblble-deti-raje
Maurice Prendergast. Children at the Beach. 1896–1897. wikiart.org

Zblblé děti ráje

Před místním obchodem manželů N´Guyenových sedává okolo poledne na oprýskané židli tělnatý chlapík v maskáčích. U nohou mu leží ruční motorová pila, nohavice i bagančata jsou zaprášené pilinami. Prošedivělé torzo vlasů má mastné, špínu za nehty letitou, mozolnaté popraskané ruce svírají zelenou nebo hnědou láhev s pivem. Někdy jen tak mlčky pozoruje prázdnou ulici, jakoby trpělivě čekal až jeho tělo i duše splynou s okolní nehybností. Jindy chrchlavým prokouřeným hlasem odpoví na pozdrav. To se ho pak zeptám, jak se vede? „Stojí to za hovno,“ prohodí do hrdla láhve jako do mikrofonu a upije nazlátlou tekutinu. Jednou se po této replice chraplavě rozchechtal. Sotva totiž svou životní moudrost dopověděl, spustil vesnický rozhlas, jenž svá hlášení uvádí písničkou. Pustou ulicí tak na plné pecky duněl starý hit Michala Davida o dětech ráje.

Včera jsem si na tuto alegorii českého venkova vzpomněl, neboť v Bruselu publikovali zprávu Evropské unie o udržitelném rozvoji za rok 2017. Podle tohoto dokumentu vychází Česko v kategoriích ekonomicko-sociálních nejlépe ze všech členských států. EU konstatuje, že jde o jednu z nejbezpečnějších evropských zemí, která nadto vykazuje nejnižší nezaměstnanost, jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik a přitom nejmenší společenskou nerovnost, nejméně lidí ohrožených chudobou atd. Z dokumentu tak vyplývají přinejmenším tři zásadní věci.

Ta první ostře kontrastuje s oficiálním názorem současného dominanta české politické scény hnutí ANO. Přesněji řečeno muselo se „makat“ i před halasným nástupem Andreje Babiše a spol. Kdyby byla země skutečně totálně zplundrovaná, jak tato parta neustále tvrdí, za poslední čtyři roky, kdy se podíleli na moci, by ji tak rychle na nohy nepostavili. Něco podobného se přece nepodařilo ani od přírody pracovitým a zodpovědným západním Němcům po válce. Navíc tehdy masivně podporovaných americkým kapitálem. Za čtyři roky po pustošivé katastrofě si o hospodářském zázraku, jak se o nich mluvilo až o dekádu později, mohli jen zdát.

Druhá věc souvisí s před babišovskými roky, kdy se podařilo docela bezbolestně, (vzpomeňme na chaos a rozklad v Jelcinově postkomunistickém Rusku), převést státem plánovanou ekonomiku na tržní hospodářství. A taky vybudovat obstojný systém pluralitní demokracie (opět vzpomeňme na léta divokého mečiarismus na Slovensku). A samozřejmě nasměrovat zemi do západních struktur, z nichž plyne nejenom jeden z klíčových zdrojů bohatství – ekonomická provázanost s Německem, ale i ono zmíněné bezpečí v podobě Severoatlantické aliance.

To všechno musel někdo promyslet, projednat, zavést do praxe apod. A miliony Čechů podle toho přeorientovat své životy, třeba do podnikatelské sféry. Jestliže Babiš označuje roky před letopočtem 2013 za naprosto negativní, uráží i tyto lidi. Například malé živnostníky, díky nimž se proměnila nabídka socialistických versus polistopadových služeb nebetyčným rozdílem.

Zároveň se přitom všem hojně kradlo a tunelovalo, především v 90. letech a to hlavně ze státního majetku. Jde o neomluvitelný, avšak v tuzemské optice paradoxně i velice zajímavý, sociální úkaz. Jakoby se tímto vyrovnávaly imaginární váhy spravedlnosti na hoře Říp, totálně vychýlené po únoru 1948. Tenkrát to byl naopak stát, kdo plošně okradl formou komunistického znárodňování a měnovou reformou všechny své občany. Chtělo by se říct, jsme si zkrátka kvit. Jenže to pravda není. Tak jako za komunismu i v 90. letech z toho měli prospěch pouze někteří. Tehdy Strana, později novodobí manažéři. Ostatně i Babišovo impérium se rodilo za těchto netransparentních a nezákonných aktivit. Kniha novináře Jaroslava Kmenty Boss Babiš je v tomto směru velmi poučná.

Při vědomí výsledků poslední zprávy Evropské unie o udržitelném rozvoji se proto nelze vyhnout úvahám, jak se mohly vyvíjet bývalé Země Koruny české, nebýt gigantické zlodějny před sedmdesáti lety a miliardám vytunelovaných na konci minulého století. Avšak zdá se, že to nakonec přece jen dobře dopadlo. Zdá se...

Tím se dostáváme ke třetí věci, kterou nelze nazvat jinak než český fenomén. Neboli čím to je, že v době, kdy se zemi daří jako nikdy v historii, naštvaní a rozezlení občané majoritně volí populisty a demagogy? Podle politologických příruček tomu přece bývá naopak, neboť laciná a jednoduchá řešení přitahují spíše voliče existenciálně strádající či vystavené jinému nebezpečí.

Příčiny tohoto jevu různí čeští komentátoři módně hledají v údajné únavě z demokracie, selhání tradičních politických stran, ve fragmentaci společnosti vyvolané novými technologiemi, v šíření záplavy falešných zpráv apod. Dobře, to všechno se lidskými hlavami asi honí, ale nejde pouze o následky vážnější poruchy? Navíc proč taky pořád něco na někoho svádět a nepodívat se do zrcadla? Takovou odvahu projevil jeden ze stolovníků v místním hostinci, když v televizi běžely výsledky posledních parlamentních voleb a chlapík v maskáčích je okomentoval slovy: „Lidi jsou zoufalí!“ „Z čeho?“ zeptal se onen jasnozřivý muž a pokračoval: „Jsme zblblí z blahobytu a tuk nám vytlačil mozek.“ Point à la ligne, říkají Francouzi, když už není, co dodat.

Další informace

Glosy

  • Politická situace: Kolik je vlastně hodin?

    Jaký čas vlastně ukazuje politický orloj České republiky? Obvyklá odpověď zní: „Je za pět minut dvanáct“. Naposled s ní přišli aktivisté z „Milionu chvilek pro demokracii“. Není to nic...

  • 6. DODATEK ÚSTAVY ČESKÉ REPUBLIKY

    Předseda Ústavního soudu Rychetský oživil dosud zatím nepoužitý 6. dodatek Ústavy české republiky. Tento dodatek může být aktivován jen za určitého kritického vývojového stupně státního...

  • Komokřesťanství – komunistická verze křesťanství v Číně

    V zemi, kam se náš prezident „jezdí učit, jak stabilizovat společnost“, už zas „zítra znamená včera“. Komunisté po století krvavých represí dovolí vyznávání i jiných kultů a náboženství na území své...

  • Ďáblové ve SMEČKÁCH

    Papež nedávno vyhlásil, že Peklo neexistuje. Novopečení bezdomovci našli briskně dočasný azyl v Galerii Smečky v Praze na výstavě manželů Preclíkových. Zdeněk Preclík, sochař, jeden z posledních vládnoucích...

  • I stromy mají vztahy

    Kdybyste si v tyto dny vzali na procházku do lesa stetoskop a přiložili jej k jakémukoliv stromu, uslyšíte křehké, leč nepřetržité šumění. Po zimním spánku se totiž probouzejí i ti největší velikáni...

  • Nejsem srnka

    Nepřestává mě šokovat nepřítomnost svatých Evangelií v životě, myšlenkách a četbě zřejmě zdrcující většiny lidí. Co jiného najít? Co jiného hledat? Lidé „milují přírodu“, nadchýnají se Vesmírem a...

  • Demošky na Václaváku aneb vzpomínka na Láďu Kantora

    Víte, jaký je rozdíl mezi listopadem 89 a dubnem 2018? Tehdy jsme mohli svobodu získat a dnes ji můžeme ztratit! Dějinné zvraty, kterým se někdy až eufemisticky říká revoluce, mají vždy své výrazné...

  • Nejdůležitější vzkaz Miloše Formana

    V neděli ráno mi volala má „kdysi milovaná“ žena: „Honem si pusť televizi… je tam úžasný pořad o Formanovi!“. Televizi jsem si nepustil, protože jednak jsem měl rozdělanou práci, kterou jsem nemohl...

Další informace

Nový život výstav

    krizek

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big