TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
vanoce-v-tropech
Gene Davis. Christmas Tree. 1956. wikiart.org

Vánoce v tropech

Na Štědrý den večer v Marseille prší a fouká studený mistral. Letadlo tankuje nezbytné zásoby kerosinu, noví pasažéři se hlučně usazují, odněkud vzlyká rozespalý kojenec. Několik minut po startu vyjedou do uliček vozíčky s večeří. Mezi evropskými Francouzi zavládne vzrušení, kreolové si klidně čtou nebo si povídají. Vlna radosti z gastronomického hodování však záhy opadá. Večeře bez vánočních specialit, jimiž jsou v těchto končinách husí játra a ústřice zalité šampusem, anebo srnčí ragú s celerovým pyré a s archivním burgundským, vyvolá mezi mnohými pasažéry rozčarování. Soused přes uličku tak mlčky zkonzumuje uzeného lososa, telecí řízek na žampionech, salát, sýr a čokoládový desert, vypije několik třetinek bordeaux a kávu se smetanou. Teprve když odevzdává tácek se špinavým nádobím, procedí k opálenému stevardovi: „To jste se moc nevytáhli.“ Nato vystrčí do uličky chodidla ve fialových ponožkách a přikryje se chlupatou dekou.

Po jedenáctihodinovém putování v neměnné výšce začne letadlo klesat a mírně se nakloní. Právě v tom okamžiku vypluje z vod Indického oceánu ostrov Réunion, francouzský zámořský departement. Masiv sopečného původu vyčnívá z azurového nekonečna a nadýchaných bílých obláčků jako vrásčitý krunýř obrovské želvy lemovaný úzkou stužkou příboje. Procházející stevard se nakloní k okýnku a utrousí: „Dneska je hezká viditelnost. Dokonce je vidět i celý Piton des Neiges. V tuto dobu už obvykle bývá v mracích, má přes tři tisíce metrů. A tam vzadu je sopka La Fournaise, vidíte…“

„Mohl bych dostat ještě kávu?“ zeptá se soused přes uličku.

„Lituju, pane, ale přistáváme. Prosím, připoutejte se,“ odpoví stevard, usměje se a začne kontrolovat bezpečnostní pásy dalších cestujících.

„No teda, to jsou služby, co? To je teda úroveň,“ odfrkne soused a prudce se plácne do stehna. Ozve se břitké tlesknutí a vzápětí bolestivé „merde“. Chlapík se převlékl do kraťasů, a dlaní proto hněte odhalený kus chlupaté bílé nohy, kam si rozhořčeně zasadil ránu.

Je pravé božíhodové poledne. Před letištní halou správního střediska Saint-Denis spaluje tropické slunce několik palem, suchý trávník i stožáry s vlajkami Francie a Evropské unie. Za přistávací plochou vlny oceánu, na opačné straně strmé kopce porostlé bujnou vegetací.

Odpoledne se natahuje v rozpálených a liduprázdných uličkách centra jako stín lidské postavy. Dřevěné domy i sklobetonové budovy, pěší zóna posetá konfety, tácky, prázdnými láhvemi či plechovkami, zlatými řetězy omotané kandelábry i zábradlí balkonů a vánoční dekorace ve výkladech. Sem tam projde podnapilá postava gestikulující samomluvou, vítr rozdrnčí plechovku, zaskřípe špatně přivřená okenice. „Tady se každý svátek dost slaví,“ okomentuje Céline v pestrých šatech zvídavý pohled na sytě červené květy dvoumetrových ibišků, zpod nichž čouhají vyzáblé končetiny v sandálech a doléhá spokojené chrápání.

Céline je tlustá a veselá kreolka. V kuchyni u stolu krájí vařené domácí klobásy a cibuli. Sem tam vyhodí oknem kousek uzeniny opelichanému psovi, který nervózně přešlapuje na udusaném hliněném dvorku. Neméně snědý druh Pierre míchá kousky rajčat s pálivou paprikou, olejem, česnekem a rozdrceným koriandrem.

„Jste Francouzi, nebo kreolové?“

„Především jsme Réunioňané, že jo?“ houkne Céline k Pierrovi a rozhihňá se.

„Co je zas?“ odpoví Pierre a ochutná ždibek zeleninové směsi. Pak lehce zavrtí hlavou a přidá pálivou papriku.

„Taky jsme mohli být Bourboni, že jo,“ hihňá se kuchařka dál a na oleji začne opékat kousky klobásy.

„Proč Bourboni?“

„Tak se to tady jmenovalo až do Revoluce. Teprve potom tam za vodou,“ ukáže Pierre palcem za rameno, „vymysleli název Réunion.“ Céline mezitím přidá na klobásy cibuli, rajčata s kořením, obsah hrnce zamíchá a přikryje pokličkou.

„Nedáme si skleničku zázvorového rumu? U kamen je docela horko!“

„Dáme,“ řekne Pierre a jde pro flašku.

„Céline, jak se to jídlo v hrnci jmenuje?“

„Rougail saucisses a bude k večeři s rýží a červenou fazolí. A potom ovocný pohár, když jsou ty Vánoce.“

Za teplého soumraku připomene veselá barevnost hinduistického chrámu pohozenou dětskou hračku, štíhlý a jako kost bílý minaret na úpatí hor zas striktně vztyčený ukazováček. Z dálky jsou slyšet zvony z katolického kostela, na rohu krátké uličky pomalu tmavne věžovitá pagoda. Bůh se tu vyřádil. Sotva však slunce zmizí v krvavé kapse rozvlněného obzoru, bronzový melír oceánu i sakrální stavby nekompromisně gumuje rychle postupující noc. Tma tady nepřichází, padá.

Cesta zpět k Céline a Pierrovi vede okolo cikádami rozbzučených zahrádek předměstských domků. Skrze propletence z keřů, větví a chomáčů květin, doléhá tlachání, smích a zvuky večeří. Někde lze zahlédnout skupinku lidí usazených na trávníku okolo vánočně ozdobeného a rozzářeného chlebovníku, polonahé pobíhající děti. Nakonec dlouhá ulice, na jejímž obrubníku posedávají běloši, kreolové, černoši. Do noci jako lampiony svítí arabské a čínské krámky, ale i otevřený vchod mešity. Uvnitř probíhá bohoslužba. Řady klečících postav se podle liturgie střídavě sklánějí nebo zvedají. Linie vystrčených zadků a lesklých zátylků na ošoupaných kobercích. Namodralé světlo a vlnění lidských těl. Melodický hlas kazatele a nárazy hmyzu do zářivek. Sborové výzvy věčné Boží slávy a šustění oděvů. Linie opuštěných trepek na zápraží a venkovní kanálek se zurčící vodou.

Opodál postává několik vousatých muslimů. O něčem tlumeně hovoří a zároveň kradmo okukují neznámého pozorovatele. Pak se dají do chůze. Když mě míjejí, každý z nich podá ruku a popřeje hezké vánoční svátky.

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1