TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
o-stopovani-na-kavkaze
Ve městě Ečmiadzin (nedaleko Jerevanu). Foto: Tereza Soušková

O stopování na Kavkaze

Na cestě po divokých kavkazských končinách vás budou všude s naprostou samozřejmostí provázet telefony[1] a igelitové pytlíky[2], což bude „vykompenzováno“ absencí nápisů a označení[3]. Kromě toho velmi brzy zjistíte, že něco jako meziměstská doprava rovněž podléhá zvláštnímu režimu…nebo spíš neexistenci jakéhokoliv režimu.

Vlak obsluhující Arménii a zároveň Gruzii (to není tisková chyba, opravdu sem nepatří množné číslo) jezdí jednou denně. To znamená, že v pondělí jede ze severu na jih a v úterý z jihu na sever, a takhle na střídačku celý týden.

Autobusové spojení není, protože autobusy na Kavkaze nejezdí. Dlouhý autobus by se prostě zasekl na nejbližší horské serpentýně. Místo nich vás sveze maršrutka, což je dodávka, v jejímž kufru jsou přimontovaná sedadla, většinou tak pro 10–12 osob, avšak kreativnost kavkazských řidičů těchto dopravních prostředků nezná hranic, takže i pro patnáctého člověka se místo najde. Vyjde-li na vás místo na štokrleti postaveném na podlaze, můžete se ještě považovat šťastlivce. Čím rozvrzanější a zubem času nahlodanější maršrutka je, tím víc křížků visí na zpětném zrcátku. Náhoda?

Jízdní řády veřejné dopravy tu neexistují. Například první ranní spoj mezi hlavním městem Arménie Jerevanem a třetím největším městem Vanadzorem vyjíždí podle slov provozového dispečera autobusového nádraží „až Bůh dá“. V praxi to znamená, že se vyjede, až když se zaplní maršrutka. O spojení mezi menšími městy, natož vesnicemi, se nebudu ani zmiňovat. Auto je tu zkrátka nezbytné. Těm, co ho nemají, zbývá spoléhat se na boží pomoc nebo stopovat.

Z vlastní zkušenosti vím, že v Arménii se dá stopnout ledacos: terénní hamr, v němž přežijete i pád do horské rokle, stařičký žigulík naleštěný jak psí kulky jedoucí tempem, že byste do cíle dorazili dřív pěšky, vojenský náklaďák vezoucí plynové bomby, policistu jedoucího do služby, maličký taxík, jehož řidiči se zželelo pěti chudých studentů a na zadním sedadle se vmáčkli ve třech a čtvrtý si lehl na ně. Nebo dvoumístnou dodávku, kam se nás i s řidičem nacpalo pět a kolega seděl na palubní desce. Že řidič stihl ještě kouřit, a když si zrovna zapaloval oběma rukama cigaretu, laskavý spolucestující, z něhož táhl jemný alkoholový odér, mu ochotně přidržoval volant, to už zmiňuji jen tak na okraj. 

Kromě toho vám ale zastaví i spousta normálních dopravních prostředků s víceméně normálními řidiči. Za tři měsíce, co jsem v Arménii, jsem v tomto směru nasbírala mnoho zkušeností. Konverzace s řidičem se zpravidla odvíjí od tří ustálených otázek. Na úvod vyjádří řidič nebo jeho spolujezdec pochvalný údiv nad tím, jak dobře mluvím rusky (tedy že jsem s nimi jakž takž schopna konverzovat v normálním jazyce, a ne v té zatrolené angličtině), aby se obratem zeptali, co vlastně v Arménii dělám? Chvilku se pak podivují, když zjistí, že jako cizinka nežiji v hlavním městě. Hned nato následuje druhá záludná otázka, kolik je mi let? Když slyší, že sedmadvacet, zarazí se, chvíli hloubají, až se rozhovor elegantně přehoupne ke třetí otázce, proč nemám manžela a minimálně dvě děti? Moje odpověď bývá různá: nucený smích, prohlášení, že mám ještě čas, doma na mě čeká přítel, milenec, manžel a tak podobně. Ať je moje odpověď jakákoliv, vždy naši konverzaci uzavírá laskavé, avšak důrazné doporučení, že by se mi hodil arménský manžel.

Zpočátku jsem této poslední fázi rozhovoru nerozuměla. Proč by mělo být pro Česku nějak zvlášť výhodné mít arménského manžela!? Pak mi to došlo. Z arménského pohledu, který je laděn velmi patrioticky, je všechno arménské lepší než cokoliv jiného! Arménské jídlo je lepší než jakékoliv jiné, arménské koberce jsou nejkvalitnější, arménský jazyk je nejstarší, a tudíž nejlepší. Dokonce i arménská voda je lepší než voda kdekoliv na světě, a proto i Coca Cola v Arménii je lepší než v místě svého vzniku, protože se do ní přidává právě ta nejlepší arménská voda… Čili jakýkoliv arménský manžel je lepší než nearménský. Všichni ti lidé mi tak vlastně přáli jenom to nejlepší.

Článek vznikl za podpory organizace NESEHNUTÍ, programu Cesty iniciativy a Ministerstva zahraničních věcí ČR. 

Aut nadr Vanadzor1

Autobusové nádraží ve městě Vanadzor. Foto: Tereza Soušková

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1