Chvalme Internet

Pro „genealoga nadšence“ je spleť informací na webových stránkách doslova zázračnou studnicí.

Děda s hrdým jménem Břetislav zemřel pár let před revolucí, z jeho vzpomínek se mi zachovaly milé střípky. Do přelomu tisíciletí jsem byla, co se týče rodinné historie, odkázána na vyprávění babičky. Vždy se mi při cestě do minulých časů příjemně tajil dech. Uvědomuji si, že mě nikdy nenapadlo se s „novinkami“ ze Sudet roku 1945 či s problematikou sokolstva před válkou, pochlubit ve škole. A to jsem byla zapálená nástěnkářka. Jako by šlo o dva rozdílné světy rozdělené v mojí mysli v čase někdy po válce tajemnou hranicí. Mrzelo mě hlavně, že děda měl kdysi koně a já teď ne. Kam zmizeli?

Poslouchala jsem o bálech v sokolovně, poutích k Vojtěchu a dřině na chmelnicích. Jako malá holka a  milovnice příběhů, hledala jsem v tušené síti svých předků také hrdinu. Silný příběh. Příklad.

Z rodiny jsem ovšem v útlém pionýrském věku žádného sólokapra nevyrazila.

„Ale di…“  Tak jo. Jsme prostě tak trochu nudná rodina.Přišel čas, kdy máme SÍŤ. Digitalizované matriky, gruntovní knihy, to je voda na můj mlýn. Táta si jihočeský rodový strom zmapoval usilovným objížděním archivů. Moje mise mámy od plotny bude teď mnohem snazší. Probírám se po večerech matričními zápisy. Některému duchovnímu žehnám za úhledný krasopis, jinému nekřesťansky spílám. Je to adrenalin. Kreslím větvičky kolem nádeníků, domkářů, rolníků, kteří se po sto letech dřiny většinou zmohli na hospodářství. To pavoukovec rodu Gellrichů má za pár týdnů už pěkně dlouhé nožičky.

„A je tam někde taky Toník?“ zeptá se tchán a nespustí oči z televizních novin. „Umřel snad někde v Mauthausenu.“ Rozbuší se mi srdce. Toníkova maminka za první války zemřela. Stopou po tchánově strýci je konečně obrázek pamětní desky na budově bývalé Sociální pojišťovny v Praze. Odtud odvlekli mnoho osobností odboje. Toník byl řadový úředník, ještě mu nebylo třicet. Hodiny klepu do klávesnice, prohlížím databáze koncentračních táborů, bezvýsledně. Po čase se k němu znovu vracím. Na obrazovce laptopu se objevuje, že záznam o něm je v Rudém právu z roku 1945. Objednávám si kopii výtisku. V úzkém sloupečku jsou tím nejdrobnějším písmem vzkazy zoufalých lidí hledajících své blízké, kteří dosud nepřišli z války domů. Výzva od spolupracovníků z pojišťovny: „…naposledy zřejmě viděn v Drážďanech ve věznici Matilda 13. 2. 1945.“ Ten den tu začala apokalypsa.

Sedím na mlýnském kameni na Vysočině a vyprávím příběh tátovi. „Musím taky do Prahy do archivu. V příbuzenstvu máme divizního generála legií. Moc o něm zatím nevím.“ Jeden ponor do minulosti a objevím na stránkách důstojnické školy jeho fotku. Vrátil se do vlasti, byl v odboji, pak v Dachau, vypovídal v Norimberku, zemřel zlomen v roce 1956. Mají s tátou stejné oči.

Upřesňujeme kořeny mé maminky. „Aha, takže těch sourozenců tvojí babičky bylo tedy pět?“

„O jednom se ale moc nemluvilo. Vždycky šeptali. Netuším ani, jak se jmenoval. Snad byl legionář…“

Okamžitě mě odhalí. Moje pragmatická maminka, které život vlil do žil litr skepticismu, stáhne koutky úst. „A nechceš ho radši nechat spát?“

Druhý den mám trochu jasno. Vím jméno, kdy narukoval, v jakém pluku sloužil, kde byl v zajetí, domů z Vladivostoku se dostal lodí s generálem Syrovým a pěti tisíci dalšími. Vytisknu mamce fotky ruských legionářů, list vojína, záznam z matriky… „Jsi blázen,“ vypadá docela šťastně.

Hluboce se skláním před minulými generacemi předků, kteří si vybudovali svá hospodářství, žili svými polnostmi, pro nás dnes nepochopitelně často pohřbívali své děti. Všichni museli mít v sobě víru, že bude další generaci líp. V těch zlověstných letech o pole, chmelnice a koně přišli. Někdy i o tu víru. Fakta a vzpomínky se stávaly nebezpečím. Mohly ohrozit příští generaci. Sokol, představený župy, Břetislav starší, měl čest stát s bratry ve špalíru při pohřbu tatíčka Masaryka, prastrýc četař Josef Rác, legionář, prababička s trochou německé krve a odsunutou sestrou. Toník, co zůstal kdesi v Německu. Mí prapředci prožili po zlé válce opět bolest. Budoucnost přestávala dávat smysl. Tři z nich zemřeli velmi záhy na zhoubnou chorobu. Děda Břetislav ml. přišel při měnové reformě o peníze na vlastní drogérii, na kterou mu rodiče s láskou a pracně šetřili, když studoval. Jsme skutečně jen obyčejná rodina.

Měli bychom mít vzory a touhu se nevzdávat. Stovky našich předků se obdivuhodně snažily. Je moc dobře, že máme k dispozici tak obrovský a dostupný zdroj informací. Chvalme Internet.

„Zatim to ničemuž nevadí,“ stáhnul by děda Břetík koutky úst a típnul by cigaretu o králíkárnu.

Zatím?