TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
jaci-jsme-a-kde-to-zijem
Arnold Böcklin. The Summer's Day. 1881. Výřez. wikiart.org

Jací jsme a kde to žijem?

Duch žije tím, co přijímá, a obyčejný člověk je to, co čte.

Motto: „Minulost, která nás tak dlouho živila, umrtvovala v nás chápání přítomnosti. Dlouho jsme žili beze smyslu pro horkou půdu dneška. Rčení, že jsme národem Husa a Komenského, nepraví nám o naší dnešní povaze pranic, a mělo by býti pokutováno, chceme-li se dostati k vážnému pochopení skutečného a přítomného národního charakteru.“ F. Peroutka

Je skutečně těžké nechat bez odezvy článek paní profesorky Stanislavy Kučerové „Žádný samet, jenom restaurace a restituce“.[1] Dovolím si proto s tímto textem paní profesorky polemizovat, třebaže je to úkol nelehký – nenacházím tam totiž, až na několik málo výjimek, jediný názor či tvrzení, se kterým bych mohl souhlasit.

Takže začnu s tím málem, v čem dávám paní profesorce za pravdu. Vývoj za tři necelé dekády od pádu komunismu byl skutečně silně poznamenán mnohými a těžkými chybami, které zemi dovedly až k „vládě jedné firmy“. A ano, hodnotový rozpad je u nás deprimující. Ovšem na věc nelze nahlížet pouze z naší krásné kotliny, ale i v kontextu euroatlantické civilizace, kam nám bylo umožněno navrátit se. Celý Západ prochází nejhorší politickou, společenskou a hodnotovou krizí minimálně za poslední půlstoletí, v níž se ve společensko-politické rovině střetávají zastánci klasické liberální demokracie s populisty. Pro nás toto vše přišlo v tu nejnevhodnější chvíli, kdy se hledala a už už nacházela cesta z postbolševického marasmu, byť nejistě a pomalu. Byl by div, kdyby tento euroatlantický krizový fenomén náš stát minul a neměl důsledky ještě ničivější, než v zemích s nepřerušenou tradicí demokracie. Pro příklad není nutné chodit daleko. Podobný osud jako nás postihl i ostatní středoevropské národy o to tíživěji, oč zaostalejší a nevyspělejší vstupovaly „zpět do Evropy“; v každé zemi V4 panují velmi podivné politické poměry. Jsou vnějškově sice odlišné, ale kvalitativní příčiny jsou dle mého soudu stejné – společenská nevyzrálost a občanská nedospělost. A za takových podmínek se jen těžko rodí nezpochybnitelné autority, tedy ty hodné respektu a úcty.

Snad jsem vybral správně následující pasáž tak, aby nejlépe vystihla ducha a smysl úvah paní profesorky Kučerové. Ta v roce 2018 měla potřebu vyjádřit se i takto: „Snaživí redaktoři a moderátoři nás horlivě zbavují „mýtů a kýčů“ první republiky. Byly to, podle nich, mýtus husitský, obrozenský, selský, sokolský, legionářský a tatíčkovský. Se silně nevraživým podtextem se přehodnocují národní dějiny a k zapomenutí se odsuzuje národní kultura. S lehkým srdcem odepisujeme Palackého a Jiráska (a vlastně celou klasickou literaturu, ale také hudbu a výtvarné umění), stydíme se za Jana Žižku, posmíváme se táborským kádím a slavíme Westfálský mír. Dehonestuje se 28. říjen. Opakovaně jsme vyzýváni k tomu, abychom se „vyrovnali“ s výsledky 2. světové války a našeho osvobození r. 1945. Znovu se otevřela problematika německé menšiny na českém území a realizace Postupimských dohod. I na některých vysokých školách se dnes už učí, že národní obrození byl omyl. A leckde se obnovují sochy starých mocnářů a bourají památníky nových osvoboditelů.[2] 

O bezmála jedno století dříve byla napsána tato slova: „Slavnostními řečníky zdůrazňovaná okolnost, že jsme dětmi Žižkovými, je čímsi naprosto bezvýznamným proti závažné a sensační okolnosti, že jsme dětmi spořádaných občanů z dob vlády Františka Josefa. Že jsme v patnáctém století dovedli vzdorovat skoro celé Evropě, není žádnou zárukou pro to, že dnes budeme po každé umět sestavit nějakou vládu. Jan Hus je bledý stín podsvětí, ale Dr. Kramář, který vypráví, jak trpěl a jak byl odstrčen, je živá přítomnost. Z celé své historie se nemůžeme poučiti, jak je třeba zachovati se v otázce socialisace dolů. Duch žije tím, co přijímá, a obyčejný člověk je to, co čte. Na jednoho Čecha, který čte dnes Komenského, připadá zdrcující majorita těch, kteří čtou úvodníky p. Policarovy v „Národní demokracii“. A na odborníka, který doma při světle lampy z povinnosti probírá se humanistickými příručkami Petra Chelčického, připadá deset tisíc těch, kteří čtou cestou do práce poučky „Rudého Práva“. Citace je ze stati F. Peroutky, která nese název „Jací jsme“ (1922).[3]

Vida, o F. Peroutkovi jsem vždycky uvažoval jako o jednom z nejsvětlejších duchů našeho národa (nejen) 20. století, a takto z něj najednou máme bořitele mýtů, co hůř, vlastně dekadentního intelektuála znevažujícího naše národní pozitivní hodnoty a tradice. Jenom mi teď vrtá hlavou, jak se to stalo, že Tomáš G. Masaryk nejenže Peroutku neodhalil jako národního škůdce, ale stal se naopak jeho přítelem a k tomu i donátorem jeho podvratné činnosti v Přítomnosti. Snad jestli to nebylo tím, že sám „tatíček“ svého času pomohl rozbořit fetiše romantického národovectví, Rukopis královéhradecký a zelenohorský, díky čemuž se načas stal českým veřejným nepřítelem č. 1.

Ale vraťme se k názorům paní profesorky. Nejprve k národnímu obrození. Docela by mě zajímalo, na kterých vysokých školách se vyučuje, že to byl omyl. Každopádně v mých očích jde o historicky zcela ojedinělou epopej, v níž se podařilo během pouhého půldruhého století přivést Čechy stojící na pokraji národního zániku k vlastnímu státu. Představitele tohoto procesu, i ty bez „bezejmenné“, považuji za mimořádné osobnosti hodné obdivu pro jejich práci od historiografie, přes jazykovědu až po národoveckou organizační i politickou činnost. Tu je však třeba oddělovat od jejich vlastních profesních či uměleckých kvalit. Více jak 100 let potom, co Goethe v glazé rukavičkách vysoustružil svého Werthera (1774), vyšel první díl Jiráskova románu F. L. Věk (1888). Poctivě jsem se snažil právě tento Jiráskův román přečíst, ale po prvním díle jsem ho se špatným svědomím odložil – fakt to ale ke čtení nebylo. Pozor však! Jirásek, Rais, Němcová, Mácha, Myslbek, Aleš, Smetana vyšlapali cestu, po níž pak postupně nakráčeli do absolutní světové špičky Janáček, Čapek, Seifert, Kundera, Mucha, Forman, Menzel, Patočka, Destinnová, Kožená. Ti, kteří udělali díru do světa na poli vědeckém, Bedřich Hrozný s Jaroslavem Heyrovským, kráčeli ve stopách Františka Palackého a J. E. Purkyně. Ke vzoru Josefa Hlávky se mohla obracet již v podstatě globální podnikatelská esa Tomáš Baťa a Emil Škoda. Když se první čeští umělci, vědci a podnikatelé světového formátu objevili na scéně, tak od doby, kdy čeština a češství skomíraly na vsích a v nejnižších společenských vrstvách, uplynulo nějakých 120 let – to vše se tedy dokázalo za pouhých 6 generací! Obrozenci se za tu dobu dopustili hromady chyb, některých hrubých, vraceli se ze slepých uliček, projevovali nezkušenost a naivitu, leckdy promlouval oportunismus, pěstovali se malicherné spory. Ale vždyť začínali skoro od nuly a učili se za pochodu, co za pochodu, přímo v trysku!

Pak tu máme první republiku. Úmyslně opomenu většinu jiných souvislostí, abych se soustředil na tvrzení paní profesorky o prvorepublikových mýtech. Všechny, které jmenovalo, dle mých znalostí skutečně existovaly. A co má, u všech svatých, být? Vždyť se jimi logicky zaplňovalo prázdno, které u nás vzniklo v důsledku státoprávní diskontinuity v délce 300 let. Voskovec a Werich se vysmívali tehdejším dobovým kýčům, například oněm vítacím výborům s děvčaty v krojích a chlebem a solí, přičemž je zahrnovali do pojmu „hovadismus“, který si sami pro to vytvořili. Mění to něco na skutečnosti, že celkově byla první republika skvělý počin úplně nového státního národa? Naprosto ne! S jistou dávkou zjednodušení a trochou příkrasy lze totiž říci, že naši předci vytvořili uprostřed neklidné střední Evropy ostrůvek velmi vyspělé demokracie, která oplývala i vysokou úrovní hospodářskou. A intelektuální a kulturní. Vedle oněch výše jmenovaných velkých jmen nelze zapomenout ani ty, kteří byli z povahy své činnosti omezeni jazykem, a tak vázáni především na české prostředí. Po průkopníkovi Tylovi přišlo Osvobozené divadlo jakožto inspirátor Suchého se Šlitrem, Ferdinand Peroutka a Pavel Tigrid kráčeli ve stopách zcela výjimečného K. H. Borovského. Nelze se alespoň letmo nedotknout protagonistů sdružené v Pražském kruhu, které vygenerovalo unikátní německo-česko-židovské prostředí, kde figuroval Max Brod, ale především fenomenální Franz Kafka. Modernímu sportu zase umetla cestu sokolská tradice, takže také zde jsme v meziválečném období dokázali vyniknout – za všechny budu jmenovat finalistu MS 1934 Františka Pláničku, uznávaného ve své době jako nejlepšího fotbalového gólmana v Evropě. Ovšem znovu. To vše nám nesmí bránit v kritickém pohledu na naši první republiku: politické manýry velké pětky, nepochopení národnostních problémů, která byly založeny již se vznikem státu (a to včetně ideje čechoslovakismu, která na Slovensku nikdy nenašla širokou odezvu a podporu), těžko zvládané sociální pnutí po vypuknutí hospodářské krize v r. 1929, a mnohé jiné včetně – ó, ano – oněch mýtů a kýčů.

A speciální zastavení si zaslouží onen duch (nebo méně přesně mýtus) selský. Jak by mohl nebýt? Historické síly určily, že v moderní své podobě skutečně jsme národem plebejským. Ubírá nám to na něčem? Já myslím, že ne, v mnohém pak přesně naopak. Skutečně se zatajeným dechem jsem sledoval příběh TGM – ze syna kuchařky a panského kočího se vypracoval na zcela mimořádnou vědeckou a intelektuální osobnost v podstatě renesančního záběru, vlastencem vyznačující se občanskou vyspělostí a statečností. Už jen to by stačilo k nesmírnému obdivu. Posléze však k tomu projevil politické vizionářství a pružnost ve věku, kdy jeho vrstevníci sypali v parku drobky ptáčkům, aby se z něj stal skutečně otec již státního a moderního českého národa. A to přesto, že ještě v prvních fázích první světové války myšlenku samostatného českého státu odmítal.

Ovšem tím, že si dobu předbělohorskou, „domu temna“ a zejména pak národní obrození spolu s první republikou budeme idealizovat, zavírat oči před jejich chybami individuálními či kolektivními, kontroverzní momenty zadupávat do země, tím bychom ji degradovali na poněkud tupý komiks o souboji českého dobra se zlem německým, potažmo snad i západním. Osobně hluboce věřím tomu, že když prozkoumáme všechny historické aspekty v jejich plné šíři, o to více vynikne obdivuhodný příběh našeho zmrtvýchvstání.

Ještě než se dostanu dále, nedá mi to, abych se nepozastavil nad tím, jaký úžas a stud nad vlastním nedostatkem přehledu mne zaplavil, když jsem zjistil, že mi dokonale unikly široce rozšířené jevy, na něž autorka s důrazem upozorňuje: posměch táborským kádím, stud za Jana Žižku, dehonestace 28. října, masové oslavy vestfálského míru a rozšířené vztyčování soch starých habsburských mocnářů. (Jediné, co se ke mně dostalo, byla snaha o obnovení Mariánského sloupu, který zničili nadraní chuligáni, kteří tím způsobili nedozírnou škodu.)

Z  těch nejproblematičtějších tvrzení mi pak už zbývají jen tři. První z nich je (alespoň pro mě) snadno čitelný, jakkoliv explicitně nevyjádřený resentiment vůči Němcům. Jan Křen se ve své monografii „Konfliktní společenství“[4] zabýval naším soužitím s Němci od počátků obrození do vzniku našeho národního státu. V dané souvislosti pak mají význam dva z mnoha motivů, které J. Křen přednesl. Přes veškerý „napnelismus“ mezi oběma národy jejich vztah nepřinášel jen neustálou konfrontaci, ale i dlouhá období klidné a kooperativní koexistence. A zadruhé je třeba si uvědomit, že německý živel byl nejenom soupeřem, ale díky převaze takřka ve všech ohledech i zdrojem mohutné inspirace pro náš vzpřimující se národ, stejně jako motivace se Němcům vyrovnat. Nadto nám německé prostředí bylo schopno předávat impulsy, které zase ono vstřebalo ve styku se svými západními sousedy, kteří zase v mnoha případech převyšovali je. Nikdy jsem neslyšel, že bychom se měli nějak „vyrovnávat s výsledky 2. světové války“ a dohod z Postupimi. Tyto procesy probíhaly o dvě geopolitická patra nad námi. Pro více slov o odsunu německého obyvatelstva není prostor, ale jeden aspekt je nutné zmínit. Z Postupimi nevyšla direktiva pro odsun, ale pouze zelená pro již probíhající proces[5], takže ono schování se za sukně „velké trojky“ neobstojí. Vnitropoliticky zřejmě alternativa nebyla, což ovšem nijak nesnižuje negativní momenty, které vyhnání sudetských Němců přineslo, včetně těch mravních.

A co ony poznámky paní profesorky, že se kromě Postupimi máme nějak vyrovnat s osvobozením v roce 1945 a že se leckde bourají „památníky nových osvoboditelů“? Nelze je totiž přeložit jinak, že se týkají Rusů (a nikoliv Američanů, osvoboditelů bez přívlastku, kteří zlomili okovy sovětské říše zla). To má mnoho aspektů, které by vystačily na jeden článek. Ale zásadní je ta skutečnost, že takřka všechny země, které SSSR osvobodil, posléze skončily v jeho „táboře míru a socialismu“. Ano, tank č. 23 ze Smíchova zmizel, ale mnohé další památníky zůstávají. A to přesto, že ruské osvobozování již bylo programově plánováno jako východisko k vybudování bolševického impéria. Dodnes přesto např. stojí v pražské Bubenči památník maršála Koněva, který proslul nejen jako sovětský vojevůdce s největšími vlastními ztrátami (a to už je něco), ale také jako maďarský řezník, když za oběť jeho potlačení maďarského povstání v roce 1956 padly desetitisíce Maďarů.

Poslední komentář chci věnovat závěrečné větě úvahy prof. Kučerové, již cituji: „Je zřejmé, že individuální svoboda jako jediné kritérium úrovně vyspělosti a kvality společenského života nemůže poskytnout ideový základ pro budování nově ustaveného (zbytkového) státu.[1] Odvážím se znovu oponovat, a to zásadně. Na „habeas corpus“ – principu obsaženém v dokumentu zvaném Magna charta libertatum (1215), tedy v širším smyslu chránění jednotlivce a jeho osobní svobody zákonem, vyrostl hodnotový a institucionální koncept Západu (k němuž, chvála Pánu, patříme) – demokracie, dělba moci i její kontrola a především vláda zákona obecně. Takže je to dle mého soudu přesně naopak, než paní profesorka míní. Individuální svoboda a její idea jsou pro budování státu jediným zcela neopominutelným fundamentem. Ano, bude to namáhavější, zdlouhavější a vystavené riziku nezdarů, jelikož svobodný osobní prostor zahrnuje i možnost být naprosto zhovadilým jedincem. Ale je nutné jít touto cestou a národní povědomí, hrdost a vlastenectví stavět na tomto základě. Pokud tedy nestojíme o státní útvar putinovského ražení, jehož pojítkem je velkoruský šovinismus ve spojení s ideou silného vůdce. Vím, je to již trochu otřepané, nelze ovšem v této souvislosti nevzpomenout slavných slov W. Churchilla o demokracii (pro oživení je alespoň uvedu přesně tak, jak byla zaznamenána ze zasedání Dolní sněmovny Parlamentu Spojeného království konaného dne 11. listopadu 1947): „Bylo vyzkoušeno již mnoho vládních forem, a ještě i jiné budou vyzkoušeny v tomto světě hříchu a strasti. A skutečně, jak již někdo řekl, demokracie je nejhorší forma vlády kromě všech ostatních, které byly čas od času zkoušeny…[6] Bez demokratického uspořádání bychom nemohli být součástí euroatlantického civilizačního okruhu, který v evropském kontextu jediný poskytuje současně prostor pro svobodu osobní i národní.

P. S. Těsně po dokončení těchto mých polemických zamyšlení vyšlo pokračování článku paní profesorky Kučerové pod názvem „Co dnes u nás platí?“[7] Co v něm najdeme? Další lamentace, nářky, lkaní a litanie v duchu „O tempora, o mores“. Oproti předchozí části, kdy jsme to schytali především my sami, Češi, dostalo se na pořad drbání celého západního světa, s nímž opět dostal své i Václav Havel (k jehož jmenování ovšem autorka již podruhé nenašla odvahu). Od mediokracie, amerikanizace, europeizace vyzývá k návratu do lůna svého národa, jehož slovanské kořeny neopomíná zdůraznit. (Žádný problém se svými slovanskými kořeny nemám, ale měli jsme pěknou kliku, když jsme jako nejzápadnější Slované přijali křesťanství v latinském ritu ze Západu, nikoliv z opačné světové strany.)  Souhlasím sice s tvrzením o ideové rozplizlosti Evropské unie (viz též zde na Přítomnosti publikovaný Ukielského článek Prolhaný a hloupý Dům evropských dějin[8]), v podstatě se ale dá konstatovat, že v pokračování prof. Kučerová ideově nepřidala nic nového, jen svůj národovecký apel zopakovala v mezinárodním kontextu současného Západu.

Mohu tak v krátkosti zhodnotit obě části úvah. Považuji se za hrdého vlastence, ovšem obávám se, že národ v takové podobě, v jaké si ho prof. Kučerová maluje, neexistuje ani dnes, stejně jako ho nebylo ani před 100 či dokonce 120 lety. Tím méně se ho dočkáme v budoucnosti. Myslím, že by si paní profesorka měla detailně (znovu?) prostudovat onen výše již citovaný Peroutkův článek „Jací jsme“. Pobídkou pro ni by mohl být ještě jeden výňatek, který jsem z něj vybral a který předznamená již úplný závěr mé polemiky: „Ale i kdybychom uprostřed starých brnění a lesku polodrahokamů, jimiž je vykládána kaple na Karlově Týně, uprostřed otázek, nosil-li Jan Hus plnovous nebo měl-li bradu holou, byli pochopili, jaká byla povaha českého národa, nikterak bychom z toho všeho nezvěděli, jaká jeho povaha jest. Minulost, která nás tak dlouho živila, umrtvovala v nás chápání přítomnosti. Dlouho jsme žili beze smyslu pro horkou půdu dneška. Rčení, že jsme národem Husa a Komenského, nepraví nám o naší dnešní povaze pranic, a mělo by býti pokutováno, chceme-li se dostati k vážnému pochopení skutečného a přítomného národního charakteru.[9] Jinými slovy, která jsou platná dodnes, národní idea se musí formulovat a pěstovat v kontextu moderní doby, nikoliv podle myšlenkových schémat platných kolem poloviny 19. století.

Za předpokladu, že by ani Ferdinand Peroutka, prvorepublikový svědek pronikavého intelektu, obdivuhodného vzdělání a širokého rozhledu, s paní profesorkou nijak nehnul, nebylo by, myslím, od věci, aby zkusila zaslat svůj text do Institutu Václava Klause. Jsem přesvědčen, že by tam došel vřelého přijetí i uplatnění.

12 8 2018

Arnold Böcklin. The Summer's Day. 1881. wikiart.org


[1] Stanislava Kučerová. 2018, Žádný samet, jenom restaurace a restituce, Přítomnost 23. 7. 2018: přístupno http://www.pritomnost.cz/cz/politika/3142-zadny-samet-jenom-restaurace-a-restituce

[2] Ibid.

[3] Ferdinand Peroutka. 1922, Jací jsme, Tribuna 21. 6. 1922; převzato Přítomností 15. 4. 2018: přístupno http://www.pritomnost.cz/cz/vynalez-naroda-100-let/2933-jaci-jsme

[4] Jan Křen. 2013, Konfliktní společenství: Češi a Němci 1780–1918, Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2013. ISBN 978-80-246-2177-7

[5] Wikipedie. 2018, Postupimská dohoda: přístupno na https://cs.wikipedia.org/wiki/Postupimsk%C3%A1_dohoda

[6] Richard M. Langworth. 2009, “Democracy is the worst form of Government…”, Hillsday College Churchill Project, 26. 6. 2009 (překlad M. Klenka): přístupno na https://richardlangworth.com/worst-form-of-government

[7] Stanislava Kučerová. 2018, Co dnes u nás platí, Přítomnost 28. 7. 2018: přístupno http://www.pritomnost.cz/cz/politika/3159-co-dnes-u-nas-plati

[8] Pawel Ukielski. 2018, Prolhaný a hloupý Dům evropských dějin, Přítomnost 8. 3. 2018: přístupno http://www.pritomnost.cz/cz/kultura/2838-prolhany-a-hloupy-dum-evropskych-dejin

[9] Ferdinand Peroutka. 1922, Jací jsme, Tribuna 21. 6. 1922; převzato Přítomností 15. 4. 2018: přístupno http://www.pritomnost.cz/cz/vynalez-naroda-100-let/2933-jaci-jsme

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1