Pravidla festy II.

Svatba jako festa sui generis.

Byli jste pozváni na dalmatskou svatbu? Tak si připravte: několik dní času, několik set euro a hlavně – rozezpívejte se (je úplně jedno, pokud nemáte sluch anebo neznáte ani jednu lidovou píseň; tohle je svatba, brate, tady prostě zpívat budeš!). Být pozvaným znamená, že se vám pozváním vrací nějaké stejně významné pozvání z minulosti (typicky svatba vaše nebo vašich dětí), případně se očekává, že pozvání v budoucnu oplatíte (za tímto účelem se v řadě dalmatských rodin vedou sešity, do nichž se léta zaznamenává, kdo byl kam pozván, a jaký dar, resp. obnos donesl – dary se oplácí stejnou hodnotou, tj. s přihlédnutím k inflaci a vývoji cen). Ať jste kdokoli, zvláště pak liberální budoucí nevěsta původem z Čech, základem úspěchu a bezkonfliktního průběhu akce je pochopit a bezvýhradně akceptovat, čí festou dalmatská svatba vlastně je: majordomus, vypravitel a představitel hlavní role je zásadně otec ženicha. Úkolem nevěsty je být veselá a mít nejkrásnější šaty (myslete si o tom, co chcete, i to, že nechápete, jak jsem na něco takového mohla přistoupit – však mi to taky trvalo: za svého muže jsem se provdala až poté, co se nám narodily dvě děti, a i tak jsem svatbu místy značně zkomplikovala veskrze marnými a směšnými snahami o rovnoprávnost pohlaví). Všechno začíná rozlučkou se svobodou, obvykle týden před svatbou. Následují tzv. darovi – dva dny před svatbou, kdy se snášejí dary do domu nevěsty či ženicha (to je velmi praktický manévr, protože den svatby pak netrávíte s dárkovou taškou ve zpocené pěsti, číhaje na vhodný okamžik k předání). Den před svatbou se občas slaví ještě stěhování nevěsty z rodného domu do nového bydliště – v drtivé většině případů do domu rodičů ženicha, kdy se nosí symbolické košíky s věcmi a výbavou. Samotná svatba pak začíná krátce po poledni shromážděním hostů ženicha v domě rodičů, kde se několik hodin zpívá, hoduje a pije. Načež se naskáče do vozidel a v dlouhé troubící koloně se jede „po mladu“, pro nevěstu – do domu jejích rodičů, kde se pokračuje v oslavě. Odtud se pokračuje do kostela (velmi zřídkakdy na úřad) a nakonec do hotelu, na večeři. U aperitivu práce harmonikáře a jeho party končí, službu přebírá „bend“ čili některé z místních popových sdružení, které vyluzuje velmi hlasitou hudbu až do ranních hodin, kdy se roztančili i nejzarytější odpůrci falešného zpěvu a bezuzdného veselí.

O čem se (ne)mluví

Přestože u nás po desetiletí panuje fikce, že Chorvaté a Češi jsou si povahou ukrutně podobní – však jsme všichni Slované! – nenechte se mást. Jednoduchý návod, jak z tohoto stereotypu ven: pokud jste pozváni na dalmatskou oslavu, představte si, že jste v Iránu nebo Pákistánu, což u vás vyvolá adekvátní společenskou obezřetnost. Věřte, je na místě. Nemluvte o válce, o katolické církvi a nepouštějte se raději ani do žádného z návazných témat (právo ženy na potrat, IVF, skandály v řadách kléru, temné kapitoly z dějin křesťanství), nehorujte pro feminismus a v žádném případě nezačínejte o právech homosexuálů – tedy v případě, že nechcete zažít skličující osamělost liberálně smýšlejícího člověka se sklonem nediskriminovat menšiny, a odejít v rozlíceném přesvědčení, že sem už, tedy, v životě nepřijedete. Musíte si říct: všude je něco. A užít si to, co je na dalmatské festě požitkem – pohledy na moře, skvělé jídlo, tradice a vřelou pohostinnost domácích, kteří opravdu ze všech sil pečují o to, abyste se cítili dobře, chutnalo vám, a abyste si odpočinuli od přemýšlení a upejpání, kterým jsme zde zvláště my, Češi, velmi proslulí.

Článek Pravidla festy I. viz zde.

Frida Kahlo. The Bride Frightened at Seeing Life Opened. 1943. wikiart.org