TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
priserny-rok-2019
Chrudoš Valoušek, MaxiPFes.

Příšerný rok 2019

Strom naděje a opadávání iluzí.

Na Přítomnosti jsem si v novém roce jako první přečetl úvahu Petra Havlíka „Rok 2019, Možná rok nové naděje“[1]. Autor v něm mj. popisuje nová zjištění, které minulý rok o našich darebáckých nejvyšších ústavních činitelích přinesl, jak pro politické elity v západní Evropě, tak pro naši veřejnost. Z toho a dalších faktorů dovozoval, že letošní rok by mohl s naším přičiněním přinést pozitivní politické a společenské posuny. Na minutu jsem se tím cítil posílen a povznesen na duchu. A bylo to hezké. Pak jsem si ovšem uvědomil, jak moc se v predikcích s panem Havlíkem rozcházíme. Shodneme se na jediném – realitě musíme čelit se vztyčenou hlavou. Ovšem je tak třeba činit bez sebemenších iluzí, které je třeba se sebe servat; i s kůží, když to bude nutné.

Takřka vzápětí jsem si pak vzpomněl na soud Bohumila Doležala, před který postavil iniciativu Milión chvilek pro demokracii. Ačkoliv verdikt pana Doležala jsem měl i mám za spravedlivý, přišel mi tehdy trest, jímž byla tvrdost odsudku, snad až příliš krutý. Dnes už si to nemyslím. Přese všechnu dobrou vůli, nasazení a nadšení, kterou všem aktivistům z Miliónu chvilek rád přiznám, je naprosto nutné konstatovat, že jejich úsilí užitek nepřináší žádný, zato škody působí značné. Snad nejhorším momentem (vedle nulové reakce na chabou odezvu) je to, že signatářům i aktérům, kteří vyslyšeli výzvy k účasti na veřejných vystoupeních, přináší falešný pocit uspokojení, že kraťoučkým připojením se k občanské aktivitě udělali něco pozitivního pro změnu v naší společnosti. Není tomu tak ani v nejmenším, jelikož protest – byť někdy na místě – obecně stojí na nejnižší úrovni úsilí o nějakou společenskou změnu.

Aby nevznikla mýlka, s Petrem Havlíkem i Mikulášem Minářem, duchovním otcem Miliónu chvilek, se cítím být „na stejné lodi“, jen se lišíme názory na to, jak z toho průšvihu ven. A právě tuto pluralitu považuji za nesmírně cennou devizu, protože přes zdánlivou žádoucnost jednoty je ona diverzita mnohem cennější – vnitřní diskusí bychom alespoň teoreticky měli dobrat k nalezení nejlepšího receptu k tomu, jak bychom měli postupovat jako pražská kavárna (mně se to líbí), když ta je zejména mimo metropoli v současnosti považována za škůdce, ba zrádce národa.

A je nyní na mně, abych vysvětlil, proč si myslím, že politicko-společenský rok 2019 bude přinejlepším stejný, pokud ne horší než ten rok minulý. Proto se dále pokusím vykreslit realitu, jak jí vidím v její plné nahotě, stejně jako se podívat také na příčiny vzešlé z posledních tří dekád, která nás přivedly tam, kde jsme. A zastavit se i u své vlastní osobní spoluzodpovědnosti za tento stav.

Žádný posun ve společenském obrazu se nechystá

Za lakmusový papírek společenské situace volím důvěru v prezidenta Zemana, zcela neskrývaně působící vlivovou osobu východních despocií. Vybral jsem pro ilustraci graf, jak se podle průzkumů CVVM  vyvíjela jeho důvěryhodnost v průběhu loňského roku[2], která konstantně kolísala kolem 50 %.

Graf 20 1 2019

Ať už je to číše poloplná, či poloprázdná, jsem přesvědčen, že ona „Milošova půlka“ je sumou hrubě zmatených členů naší společnosti. Ale nejen to, také polistopadovým vývojem strašlivě zklamaných, a v důsledku toho zahořklých lidí, kteří nyní své frustraci dávají plný průchod. Přitom nelze zapomínat na to, že tito lidé si ovšem o sobě přirozeně myslí, že oni jsou mravní a správně politicky i společensky orientovaní. Racionálními argumenty je toto přesvědčení momentálně obtížné, ne-li nemožné změnit.

Co se stalo s národem, který relativně velmi dlouho dával ochotně moc pravici, která hlásala ideu, že je nutné utáhnout si opasky? Mezitím se vystřídala jedna generace, ovšem převážně zde máme stejné lidi jako na začátku devadesátých let.  Přitom by bylo krajně naivní se domnívat, že tito lidé byli před 25 lety nějak zásadně mravnější a chytřejší, než jsou nyní. Došlo u nich však – a to si přiznejme hned zkraje – k absolutní ztrátě důvěry v demokratický systém jako takový, s kteroužto vaničkou byly vylity i Západ s jeho hodnotami. Vznikl zde široce rozšířený dojem, že jak liberální demokracie, tak tržně-ekonomický systém jsou v podstatě podvodem, a že jim sloužící instituce (včetně soudů) byly vytvořeny na ochranu darebáků, od parlamentních lenochů, politických trafikantů a lobbistických šíbrů, přes oligarchy až po podnikatele, kteří nekradou jen tehdy, když to neumějí. A nelze se divit.

Kde se stala chyba?  A kde se děje dále?

Z čeho tento hluboký rozpor mezi společností z let 1993 a 2018 vzešel, a z čeho v současnosti dále čerpá svou sílu? Odpověď na tuto otázku by vydala na celou knihu, takže se zde pokusím vypíchnout jen ty nejzásadnější, v jejichž interakci daná situace dle mého názoru vznikla a stále panuje:

  1. Za primární důvod považuji neuvěřitelné zlodějny, najmě té se zjevnou vazbou na vysokou politiku. Ve skandálech, které tyto čistě kriminální činy provázely a provázejí, se postupně vystřídaly všechny politické garnitury, které se kdy dostaly k moci, ať už to bylo na úrovni celostátní exekutivy, nebo v místních samosprávách. Přitom nešlo pouze o „rozkrádání majetku v kapitalistickém vlastnictví“ per se, ale současně o to, že jejich pravděpodobní pachatelé vyvázli bez trestu. Demoralizující účinek tohoto faktu byl, je a také i bude devastující. Důležitým faktorem je, že lákadlu zpeněžení politických funkcí neodolala ani spousta disidentů, což nesmírně poškodilo étos Charty 77 a listopadu 1989.

    Korunu tomu všemu nasadila opoziční smlouva, nejnemravnější dokument v našich moderních dějinách, kdy si před zraky celého národa pravice a levice institucionalizovala rozdělení státu mezi své zlodějské klany. Tehdy se mnohé a mnozí zlomili. A právě zde si sáhnu do svědomí, co jsem tehdy dělal já. Rozpálen do běla jsem běhal po bytě a nadával jako po fotbalovém zápasu, v němž nás sudí zařízl (tj. kdy nás úmyslně poškodil, poněvadž se mu dostalo materiálního podnětu od soupeře). To znamená, že jsem klel hůře jak pohan. Ale potom? Neudělal jsem vůbec nic, přestože jsem věděl, co děsného se stalo. Pak jsem sám sebe uchlácholil, že je to dětská nemoc a že přejde se ziskem doživotní imunity. Grandiózní sebeklam. Tehdy by měla akce jako Milión chvilek šanci zburcovat veřejnost, nyní už je ale na tuto cestu pro tuto chvíli pozdě. Snad pro daný občanský koncept ještě nadejde chvíle, ale obávám se, že v tomto roce, ani v řadě následujících to nebude. Dokázal bych pak identifikovat i další momenty, v nichž jsem se zachoval občansky velmi úsporně; neboli jako tupohlav.

  2. Osobně nechápu, proč jsem slyšel tolik nářků na mravní úpadek, ale nikoliv prosté domyšlení distribuce parametru IQ v populaci. Na toto jsem skutečně nikde nenarazil, takže se zřejmě budu smažit v politicko-korektním pekle, ale z vyjádření ve slavné Gaussově křivce je, marná sláva, patrno, že 50 % populace nepřekračuje hodnotu 100. Předkládám popis toho, co je člověk do této magické hranice schopen zvládnout[3]: „Naměřené hodnoty IQ mezi 91–100 se považují za přiměřenou inteligenci, která je v populaci zastoupena cca 25 %. Jedinci s tímto výsledkem IQ nestudují gymnázium, ale některou z klasických středních škol. S maturitní zkouškou nemívají větších problémů, avšak maturitou často končí a nastupují následně do pracovního procesu.“ Čtvrtina populace má pak IQ ještě nižší.

    Graf2 20 1 2019

    Lze tak odhadnout, že intelektuální možnosti minimálně třetiny našich spoluobčanů neposkytují aparát k racionální orientaci ve složitých procesech „post postmoderní společnosti“. Jak se vyjádřil profesor Höschl, tito lidé si pak musí složitý svět drasticky zjednodušit, aby se v něm mohli pohybovat. Také proto mají sklon důvěřovat i těm nejpitomějším konspiračním teoriím, stejně jako jsou náchylní k přijetí prvoplánových politických sdělení a naprosto nemají schopnost identifikovat falešnou zprávu (míněno „fake news“), natož pak sofistikovanou dezinformační kampaň patologických východních mocností Ruska, relativně nově pak i z Číny (která se však činí o to více).

  3. Stejně jako inteligenční předpoklady se podceňují obyčejné aspekty lidské přirozenosti a emoce; těch je bezpočet, takže vyberu jen ty, jež se uplatňují dle mého nejvíce. Za momentálně klíčový považuji prostý strach plynoucí jednak ze silné existenční nejistoty širokých nízkopříjmových skupin, ale zejména z migrační vlny. Rozhodně bychom jej neměli ani podceňovat (xenofobie u mnohých vyrostla na tomto podloží), ani pranýřovat, a už vůbec ne jej bagatelizovat či se mu dokonce vysmívat s poukazem na to, že je u nás asi 17 migrantů a z toho 16 na odchodu. Místo toho bychom měli vidět, že je dost jevů, byť za hranicemi, které vytvářejí obavy legitimní; kdyby jich nebylo, ani darebáci typu pana Okamury by jen tak úplně z vody neuvařili nic. Dále lidé mají tendenci zapomínat na to špatné, a z minulosti si pamatují hlavně věci pozitivní; také z tohoto důvodu ona „normalizační nostalgie“. Odsud je malý kousek k závisti, které se dobře daří v souvislosti s oním široce rozšířeným zklamáním z polistopadového vývoje; těžko pak dochází na ocenění paušálního vzestupu hmotného společenského bohatství, když je zatemněno dojmem, že jiní mají nezaslouženě mnoho (od politiků, přes podnikatele až k sociálně podporovaným Romům či třeba Němcům, co si z nás udělali kolonii).

  4. Z objektivního hlediska je zde nutné navázat i tím, že materiální bohatství je rozděleno značně nerovnoměrně. Není třeba dolovat informace ze statistik. Stačí, když se naše pragocentricky nastavené mozky rozhlížejí na cestách mimo Prahu – obrázky připomínající všechno možné, jen ne blahobyt. Stokrát můžeme opakovat, že totální hospodářský rozvrat guberniálního Československa nepůjde vyrovnat ani za dalších 30 let, paušálně dojde k odmítnutí, že 3 předešlé dekády poskytly času dost.

  5. O obecném mravním úpadku bylo toho napsáno tolik a tolika, že se jím nebudu blíže zabývat. Nicméně i já ho považuji za skutečně podstatný a rozšířený jev, který má na společenské krizi velmi významný podíl. Ale znovu. Páně Babišův podvod s Čapím hnízdem (jistě jeden z mnoha a ten z nejmenších) v  řádu desítek miliónů nikoho nevyvede z konceptu, když se např. kolem armádních zakázek ztrácely miliardy. Je pak těžké stavět na pranýř i takovou leukémii, jako je současný premiér.

  6. Malé země a národy jsou nevyhnutelně poznamenány mezinárodní situací, a ta nám momentálně krajně nepřeje. Budu hovořit jen o přítomnosti, ačkoliv i vývoj našich vztahů se Západem má po roce 1989 nahlíženo z dnešního kontextu svá bolavá místa, třebaže se to v daný moment tak nejevilo.

    a)  Místo „západního dubiska“, o které bychom se právě teď potřebovali opřít, nalézáme jen roztřesenou osiku. Západ se nachází v nejhorší krizi ne-li od konce války, tak od 60. let, která na sebe bere mnoho lokálních podob, ale jmenovatel je stejný. Kromě hodnotové rozkolísanosti nás patrně nejvíce zasahuje defenzivní pozice EU, masivní migrace jako spouštěč populistického rozkvětu, Trumpův izolacionismus oslabující soudržnost euroatlantického prostoru, jež byla určujícím geopolitickým faktorem po 70 let. Bylo by možné jmenovat i další, ale podstatné je, že lokální česká deziluze je pak takto posilována neutěšeným výhledem ze západních oken.

    b) Pro onu „zmatenou Milošovu půlku“ na Východě vyvstal – jistěže zcela mimo realitu – nejen vítaný soupeř, ale zejména chimérická alternativa k dekadentnímu Západu. A nic nemění na její lákavosti pro ony zklamané to, že by po týdnu v čínské robotárně plakali, že chtějí za maminkou.

  7. Jistě nelze opominout rozkvět moderních infomačních technologií. To je téma na sérii článků, takže se zde omezím jen na konstatování, že i ten pro nás přišel v tu nejzranitelnější chvíli – čím více budou mainstreamová média šít do pánů Zemana, Babiše a Okamury, tím lépe pro ně. Jejich mašinerie se vždy postará, aby byly k dispozici „alternativní pravdy“. A k tomu ruské a čínské, dlouhodobě strategicky plánované kyber útoky dokonávají dalekosáhlou spoušť. Anonymita internetu pak navíc poskytuje prostor pro ventilaci toho nejhoršího, co se v lidských duších nachází.

  8. Ač tento faktor uvádím jako poslední, v důležitosti mu to místo nepřísluší. Češi měli vzdělanost i vzdělance ve velké úctě, čehož nejméně jeden velmi silný kořen sahal až do obrozeneckých dob, kdy se o zázračné znovuzrození národa zasloužila především intelektuální elita. Dnes si každý duševní buran omluví svůj deficit ve vzdělání i vědomostech tím, že zdravý selský rozum vydá za všechny univerzity. Proč ale? Důvodů je mnoho. Vysoký, ne-li inflační nárůst VŠ a jejich absolventů, některé podivné studijní obory, nízké kvalitativní laťky apod. Ovšem největší ránu pro akademickou prestiž znamenala aféra spojená s plzeňskou Právnickou fakultou. Polistopadová politická garnitura si prostě kupovala tituly, k čemuž kavárníci s velkým množstvím skvěle erudovaných a moudrých lidí v paušálu mlčeli. Kdo ale nemlčel, byl „génius podprůměrnosti“ M. Zeman, který velmi dobře vycítil příležitost a akademické obci vyhlásil válku, která mu vynesla spoustu bodíků v indexu popularity.

Co dělat?

Něco jsem naznačil. Rozhodně neuškodí začít pohledem do vlastního svědomí, což minimálně v mém případě nebyl zcela povzbuzující pohled, třebaže by bylo sebemrskačsky exaltované, kdybych neviděl i omezení, která mě objektivně limitovala. Dále je pak nutné projít katarzí reflexe, že společenský marast je taktéž, či spíše hlavně v důsledku činů „našich demokratických favoritů“, mnohé chartisty nevyjímaje. Ilustrativně – dokud bude faktickou tváří „Demobloku“ pan Kalousek, který nevynechá jedinou příležitost, aby se neukázal na akcích občanského protestu, pak nám buď Pán milostiv.

Za naprosto klíčové pak považuji dvě věci. Za prvé zbavit se jakýchkoliv iluzí, že brzy dojde na zásadní společenský obrat. Karneval občanské tuposti a/nebo zmatenosti potencovaný strachem a mravnostním úpadkem bude trvat ještě dlouho. Za druhé nepropadat beznaději. Pokud se důvěra v M. Zemana vrátí z 55 % zpět na padesát, buďme nadšeni, jestli stoupne na 60 %, nebuďme vyděšeni. A setsakra buďme rádi za to, že díky našemu volebnímu systému a institutu Senátu pan Babiš přes investované miliardy zřejmě nedosáhne na možnost zemi totálně sevřít skrze ústavní změny, jako se to povedlo maďarskému premiérovi Orbánovi. (Naštěstí je totiž oproti tomuto maďarskému grófovi populismu politický čučkař s nesrovnatelně nižším intelektem.)

Dále těžko radit. Máme štěstí, že jsou tu rozmanité menší weby (třeba Přítomnost pomohla nějakým 40 tisícům lidí najít intelektuální přístav) pražské kavárny. Jakkoliv jsem alespoň já takto našel v neutěšených poměrech povzbuzující zakotvení, je třeba jít dál, míněno vylézt z kaváren co nejdále ven. Každý podle svých možností, hledat spojence a nápady. Kdo má šanci do médií, šup tam. Pak je tu fenomén YouTube. U nás prakticky v začátcích, ale na Západě má nesmírný vliv – s využíváním této platformy může začít kdokoliv kdykoliv. Je tu také akademická půda. A pokud mohu dát jednu, jedinou radu, tak doufám, že po přečtení mého textu nikoho nepřekvapí – na míle daleko se vyhnout rekriminacím, nářkům, moralizování, poučování a zejména podceňování strachu a pocitu nespravedlnosti ve společnosti (byť by byly stokrát zcela iracionální) a místo toho nabídnout zrcadlo minulosti a současně pohled do budoucna, věcnost, povznesení se nad rozdíly a koncentrace na spojné body. Jinak nám hrozí úpadek do elitářsko-sektářské mentality, což by, jak jsem přesvědčen, bylo zhoubné a ještě dále ztížilo komunikaci mezi kavárnickými a hospodskými povaleči.

20 1 2019 obr2

Chrudoš Valoušek, MaxiPFes.


TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1