Masakr na náměstí Nebeského klidu

Časně ráno 4. června 1989 mobilizovala čínská vláda lidovou armádu, aby potlačila mírovou demonstraci desetitisíců studentů, kteří požadovali větší svobodu a demokracii. Níže naleznete ukázku z knihy Kulky a opium autora Liao I-wu, který potají vedl rozhovory s očitými svědky a demonstranty. (B. Latečková)

Čeng I dále vzpomíná: Nad ránem 4. června postupovala třídou Věčného míru od západu skupina občanů ve snaze dostat se na armádou obklíčené náměstí Nebeského klidu na pomoc studentům. Severně od budovy Lidového shromáždění narazili na vnější kordon vojáků. Zformovali lidskou hradbu a s písní na rtech postupovali vpřed. Pokaždé, když je střelba rozehnala, se opět formovali do šiku, opět zpívali a postupovali vpřed. Pokaždé padlo mnoho lidí, ale pokaždé se přidávali další a další, nakonec došli až k vojenské formaci. Za svítání vyjely z náměstí tanky, zatarasily třídu Věčného míru po celé šířce a s ohlušujícím duněním se rozjely proti davu.

V tu chvíli se jeden neohrožený jako první položil na silnici, ostatní jej následovali. Ve vteřině ležela na zemi stovka lidí, temný ležící pruh lidských těl přes celou širokou třídu.

Ani tváří tvář hrozbě valících pásů se nikdo nezvedl a neutíkal. V tomto střetu s neohrožeností a odvahou ocel prohrála. Tankisté prudce brzdili, „ulice se ocitla ve varu, otočné věže tanků zacílily vpřed“. Pak vypálili slzné granáty, aby rozehnali dav. Ve zběsilém úprku před dusivou žlutou mlhou zůstalo pod pásy přes deset lidí. Pět mladíků rozdrtily tanky na jihozápadním rohu křižovatky Liou-pu-kchou, dva z nich skončili pod pásy i se svými bicykly, zbyla z nich krvavá kaše ve zohýbaných drátech.

Diktatura zvítězila. Na závěr se ukázal popravčí Teng Siao-pching a vyznamenával všechny ty, kteří se podíleli na stanném právu. Rozehnaní „výtržníci“ jeden za druhým končili v síti, další a další „těžké zločince“ přiváděli v okovech na popraviště a veřejně stříleli. Já patřil mezi ty šťastné, říká Wu Wen-ťien, dostal jsem jenom sedm let. Spousta „násilníků“ mého věku, většinou obyčejných dělníků, rolníků, nebo prodavačů, vyšla do ulic zatarasit cestu tankům. Soudci je pak bez mrknutí oka soudili za „násilné výtržnosti a drancování“, mnozí si odseděli léta v žaláři. Chudáci, do vězení šli jako panici, ani líbat neuměli, ven se dostali až na sklonku středního věku. Nevěděli, jak to chodí ve společnosti, nevěděli, jak se chovat k ženám, neměli si jak vydělávat na živobytí, co jim zbývalo? Dospělí chlapi a museli žít se starými rodiči z jejich důchodu. Někteří se dokonce báli chodit ven, všechno se za tu dobu tak změnilo, co kdyby se ve vlastním městě ztratili, ještě by se jim lidi smáli.

Ostatně, vždyť i já jsem se jednou ztratil ve vlastním městě. A tak, v letech následujících po roce 2005, jsem se spolu s Wu Wen-ťienem zařadil mezi outsidery, které zuřivě se rozvíjející ekonomika čínské diktatury odsoudila k zapomnění.

Citováno z knihy Kulky a opium z r. 2012, autor Liao I-wu, vyd. Mladá fronta, 2016. Překlad: Bohuslav Smil.

Liao I-wu. Zdroj: cs.wikipedia.org