TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
selhani-a-nadeje-ceskoslovenske-politiky
Friedrich Caspar David. Česká krajina s Milešovkou. rodon.cz

Selhání a naděje československé politiky

Československý sen III.

Československá politika jako vnitřní politika nového státu ve skutečnosti nikdy neexistovala. Od prvního dne to byla politika české elity, která ji přijala za vlastní v okamžiku ohromení z nikdy neočekávaných územních zisků „vymyšleného státu“, podpory vítězných velmocí a ponížení Vídně. Evropsky přemýšlející prezident Tomáš Garrigue Masaryk snil a doufal, že padesát let mírového rozvoje postačí k vytvoření skutečné demokratické a nenacionální politiky jednotného státu, ale nezavíral oči před tvrdou skutečností. V říjnu 1919 napsal upřímně v dopise Vavro Šrobárovi: „To naše Slovensko mně nedává spát. Ti Slováci a Češi jsou si tak cizí…“

Pravdou je, že český národní program se vyčerpal ve chvíli rozbití Rakouska a získání formálního postavení státotvorného národa. Československo se tak stalo českým národním programem i identitou. Právě proto česká společnost a reprezentace nemohla rozumět aspiracím slovenské, německé či maďarské menšiny, pro které bylo podobné ztotožnění se s tímto státem nemožné až do okamžiku, kdy by procítily a vnitřně přijaly skutečnou a především občanskou rovnoprávnost svého postavení. K tomu ovšem nikdy nedošlo.

Napjaté vztahy Československa s jeho sousedy dostávaly Němce, Maďary a Poláky mezi mlýnské kameny loajality k nové vlasti a vztahu k národní většině svého jazyka za hranicí. Slovenská společnost byla v jiném postavení. Poprvé v dějinách byla odtržená od Uher a prožívala v novém státě mimořádně rychlou modernizaci, spojenou se skutečně obdivuhodným rozvojem školství a vzdělanosti. Přijetí nové státotvorné identity – a tím i přijetí československého snu o jednom politickém národě – však naráželo na mimořádně silné pozice a vliv ultrakonzervativního katolického kléru, nejvlivnější a nejorganizovanější politické síly v zemi. Ten byl sice spokojen se získanou samostatností na Maďarsku, ale ideu Československa vnímal převážně jako českou ateistickou agresi, proti níž bylo potřebné otevřeně vystupovat. Podporu proto hledal v Římě a jen o něco později, logicky, i v hitlerovském Německu.

Politické luďáctví nemělo pozitivní koncepci ani vůči Československu, ani vůči  demokratickému pořádku. Bylo jejich stále extrémnější anti-pozicí, nevyhnutelně sklouzávající k fašismu, účasti na útočných válkách proti Polsku a Sovětskému svazu a barbarsky antikřesťanskému prodávání desítek tisíc Židů do nacistických táborů smrti. Stejně extrémní, iracionální a protičesky motivovanou reakcí na extrémnost slovenského fašismu byla snaha části vedení Komunistické strany Slovenska kolem Gustáva Husáka, požadující na konci druhé světové války připojení Slovenska – k Sovětskému svazu… Opojení z jakkoliv nemravné a fašistické, ale přece jenom samostatnosti, se po válce stalo nezdůrazňovaným, ale o to důležitějším leitmotivem slovenské politiky až do konečného rozuzlení a sebezničení Československa v roce 1992.

Československo nikdy nemohlo přežít jako pouhý součet svých národností. Jestliže s koncem první světové války vznikl sen o možnosti soužití mnohých národností ve společném demokratickém prostoru, pak s koncem druhé světové války byli nositelé takových myšlenek přímo označováni za nepřátele státu. „Vylikvidování“ německých Čechoslováků, které veřejně vyhlásil Eduard Beneš, bylo dlouhodobě připravovanou a armádou detailně provedenou etnickou čistkou. Stejná operace byla připravena i k vyhnání slovenských Maďarů, ale ta musela být zastavena na příkaz sovětského velení. O násilném odtržení a připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu se s československou vládou nikdo ani nebavil. Z Československa se tak už v roce 1945 stal protototalitní, vazalský stát pouhých dvou jazykových národů, kde občanská práva mizela jako tající sníh.

Myšlenky zdůraznění občanskosti a individuálních práv, které měly být na počátku Československa jeho hlavní hodnotou, nikdy nedokázaly překonat meze národního principu. Po desetiletích komunistického režimu, postaveného na předstírání bezproblémovosti vztahů a neexistenci problémů, je většina lidí skutečně přestala vnímat. Nevidělo je ani určitě nejdemokratičtější a nejotevřenější myšlenkové prostředí v poválečných dějinách Československa – protitotalitní disent sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. Důvod byl opravdu ironický. V étosu obrany lidských a občanských práv byly nedořešené problémy národních identit a vztahů mylně považovány za dávno překonané a neexistující. Charta 77 sice vydala známý dokument k situaci maďarské menšiny na Slovensku, ale nikdy nepocítila potřebu vyslovit se ke slovenskočeským vztahům. Disent jednoduše nerozuměl „slovenské otázce“ – už jen proto, že sám sebe nepovažoval za český, ale československý. A stejnou slepou skvrnu měla i první generace československé polistopadové politiky.

O naději

Chyba na začátku projektu má za všech okolností neodvolatelné důsledky. Československo jako sen mělo svůj překvapivě silný a nezpochybnitelný demokratizační étos – ale nemělo ho dost, aby v krátkém čase dokázalo představit společný stát jako výhodnější, bohatší a bezpečnější pro zájmy všech svých občanů. Chtělo být radikálně demokratické, ale v otázce nadřazení práv občana právům nacionálním nebylo radikální dost. Na více než desetiletí bylo dokonce po zásluze obdivovaným vzorem, ostrovem demokratického parlamentarismu uprostřed stále brutálnějších a totalitnějších nacionalismů střední Evropy. V současnosti už je zbytečné spekulovat nad během historie, vyvolané vznikem Československé republiky. Republikánský princip národního státu beze zbytku zvítězil a jen málokdo si položí otázku, zda by v roce 1918 alespoň symbolické zachování nadnárodní konstituční monarchie nebylo lidštějším, demokratičtějším a spravedlivějším řešením pro všechny. A zda by nebylo větší nadějí na zachování míru.

Na ostrém sopečném vrchu Scharfenberg nad Banskou Šťiavnicou postavil v polovině osmnáctého století slovenský jezuita českého původu František Serafin Perger nádhernou Kalvárii, komplex tří nad sebou stojících kostelů a sedmnácti kapliček zastavení Křížové cesty. Kopec, shlížející na celé okolí, ale patřil šlechtické rodině protestantského vyznání. Jezuita se nejprve bál říci, pro jaký účel chce neplodný kus země koupit, ale nakonec musel s pravdou ven. Odpověď pána Friedenliebena – jak krásně zní doslovný český překlad „mír milujícího“ – vešla do dějin toho kraje: „Na tento účel kopec neprodám. Daruji ho katolické církvi, aby sloužil k úctě a ke chvále Bohu.“ Stačilo podání ruky.

Kostely i kapličky byly v době vzniku vyzdobeny sochami a každá scéna zastavení popsána stejnou rukou v němčině, maďarštině a slovenštině. Kalvárii poničili až vandalové doby komunistické a postkomunistické. Poslední nájezd barbarů se odehrál v roce 2004. Dnes jsou sochy a deskové obrazy přeneseny do muzea a celý areál se rekonstruuje, z velké části ze soukromých darů. Na Kalvárii jsme ten den slyšeli slovenštinu, polštinu, němčinu a potkali i maďarské motorkáře. Při návratu stál na úpatí vysportovaný mladý muž v krátkých maskovacích kalhotách. Na svalnatých lýtkách měl vytetované symboly fašistického Slovenského štátu, kterým vévodil neumělý portrét válečného zločince Šaňo Macha v gardistické uniformě, stojícího před nastoupenou jednotkou Hlinkovy gardy. Ecce homo. Šlechtic Friedenlieben byl už v osmnáctém století schopen zapomenout na křivdy a rozdíly víry. Byl nejprve člověkem – a teprve potom protestantem. Československý sen by se mu asi líbil.

Praha – Halčianske jazero, duben – 1. května 2018

První část: Československý sen.

Druhá část: Československo jako český problém.

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big