TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
volicum-zlocinci-nevadi
Rene Magritte. The female thief. 1927. Výřez. wikiart.org

Voličům zločinci nevadí

Ministryně Nováková jako exemplum zloděje i svého voliče.

Vedeni svébytnou logikou mívají ministři spásné nápady. Třeba taková ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková. „Babišovo trestní stíhání není zcela relevantní“. „Takhle se chovala velká většina podnikatelů v té době, kteří si žádali o dotace, a trestně stíhaní nejsou,“ řekla podle Lidovek.cz v DVTV[1]. Jde podle ní o politickou kampaň vedenou proti Babišovi a voliči ukázali, že jim jeho trestní stíhání až tak nevadí.

Paní ministryně jistě ví, o čem mluví, jinak by dozajista sklapla zobák. Vždyť sama v rozhovoru publikovaném v Novinkách.cz připouští, že software RUDS  32, jímž své podnikání začala, ukradla. Zmiňuje se v něm také o svém talentu orientovat se na černém trhu. Jak její podnikatelská dráha pokračovala, si musí čtenář představit už bez nápovědy.

Vezměme to od konce: to, že voličům zločinci nevadí, je vydáváno za argument k zastavení trestního stíhání. Svatá pravda, tak věci skutečně fungují, prezentovat banditu jako Jánošíka je osvědčený způsob, jak z něj vymodelovat lidového hrdinu. Westerny nejsou o ničem jiném, historické postavy epopeje o dobývání Západu jsou převážně psychopaté a vrazi. Ve filmu podívaná vcelku zábavná a proměnám doby podléhající, leč o spravedlnosti to bohužel říká velký kulový.

Být proti historii je kravina, třebaže značně rozšířená. V dobách, jako je ta současná, kdy velkolepé programy na nápravu světa nemají příslušný počet aktivistů, spočívá velká přednost dějepisu v tom, že je možné ho vyfutrovat čímkoli. Čert vzal fakta, máme přece interpretace, není-liž pravda? Vyškoleni scholastickou tradicí, není obtížné spatřit v zářné minulosti vzory hodné následování nebo z ní udělat nevyčerpatelnou studnu ověřených, osvědčených, pravých a tradičních hodnot. Mimochodem: předkové museli být naprostí idioti, že se o ně nechali Marxem, Leninem a jimi inspirovanými kulišáky tak snadno připravit.

Ale zpět k meritu věci. Když není možné cudně zatajit zločiny v předchozích epochách obsažené, třeba genocidu indiánů nebo deportace celých národů na Sibiř, stále ještě se dají použít k vydírání potomků, kteří vyfasovali minulost země spolu s genetickým dědictvím a duchem doby, v níž se narozením nevyžádaně ocitli. Náprava minulých křivd se může hodit třeba k rozpoutání války (viz bývalá Jugoslávie) nebo se proměnit v životní náplň spasitelů, jimž konečně svitlo, kudy vede cesta do pozemského ráje (viz maniaci politické korektnosti). V obou případech je o kolektivní blaho postaráno, člověk už aby zase hledal, kde nechal tesař díru.

Rovněž fakt vyhnání Němců, zločinnost komunistické strany i vládou nařízené odpuštění zločincům po roce 1989 je díky neukázněným šťouralům a odpadlíkům od zdravého těla národa stále obtížnější popírat. Zvláštní dilema: vláda žádá ve jménu lidu pokaždé něco úplně jiného, čímž se poslušná většina po změně vize budoucnosti promění ve spolupachatele, které ovšem stíhat nelze, protože jednali v intencích předchozí vlády. Z pronásledovaných a opovrhovaných vyvrhelů, jimž bylo bezpečnější se obloukem vyhnout, se stávají národní hrdinové, prezidenti, ministři a úředníci téhož státu, který je po léta pronásledoval, šikanoval, věznil nebo vyháněl. Na vysvětlování k čemu a proč vlastně došlo, není čas, protože je nutné vytýčit nový, lepší, záchranný program a nalézt jeho uvědomělé budovatele. Pachatelů a spolupachatelů se pochopitelně zbavit nelze, protože by zbyla jen hrstka nepřizpůsobivých asociálů. Nositelkou normality a mírou všech věcí se tak stává většina, která ví své a za všech okolností zatvrzele mlčí. Odtud už je pouze krůček k tvrzení, že když něco dělá většina, přestává to být trestné – a to i v případě, když je řeč o menšině, jakou je například množina podnikatelů.

Nikdo samozřejmě neví a vědět nemůže, kolik je mezi podnikateli šizuňků Babišova typu, ale i kdyby měla paní ministryně jeho vlády pravdu, na podstatě sporu to nemění zhola nic. Pořád totiž zůstává ožehavá otázka nejen právního státu, ale též legitimity a normality. Zoufalství čišící z konstatování, že normální je to, co dělá většina, má neblahý dopad už v psychiatrii. V politice je situace ještě horší, protože stačí prohlásit některou kategorii občanů za nenormální a už se plní koncentráky (viz norimberské zákony nebo zákonodárství třídní justice).  Ale protože veškerá moc pochází z lidu, nelze s tím v takto stanoveném rámci hnout.

Není nezbytně nutné být odborníkem na dějiny práva, aby člověk postřehl, že to, co zákonodárci po občanech vyžadují, a justice trestá, je podivuhodně neposedné. Není třeba chodit na návštěvu ke kněžně Libuši do přemyslovských hlubin státnosti, abychom zjistili, že věci, za něž bylo možné se ocitnout na pranýři, v mučírně, ve vězení nebo na popravišti se průběžně mění. To, co bylo po poddaných vyžadováno, se několikrát změnilo i v průběhu krátkého 20. století, o němž se dochoval slušný počet zpráv očitých svědků, jak zločinců, tak jejich obětí.

Je zbytečné courat po světě, sedět doma na zadku bohatě stačí. Na počátku zmiňovaného století bylo v českém kráteru nepsanou povinností být zapáleným vlastencem. Do světové války bylo lépe pochodovat jako nadšený rekrut císaře pána. Následně bylo vhodné se začlenit do zástupů zanícených obránců republiky. Potom se vyžadovalo válečné úsilí pro tisíciletou říši. Kdo se ani po roce 1948 neproměnil v horlivého internacionalistu, dostal přes držku. K předepsanému budovatelskému nadšení, patřilo též udavačství jakožto akt proletářské uvědomělosti. Pak se po dobu jednoho roku slušelo seškrabávat ze socialismu ruský ksicht. Za ruské okupace bylo společensky vhodné plodit děti, pečovat o rodinu a držet hubu a krok. Po velké sametové revoluci se patřilo projevit iniciativu a podnikavého ducha. Nebo se alespoň stát milovníkem veteše jakožto přesvědčený věřící v homeopatickou všemohoucnost handlu. Za tímto účelem bylo ovšem třeba uzavřít zákonem dveře archivů, aby bývalé opory státu, tou dobou  už zločinci, nepřišli k úhoně a mohli se bez obav věnovat řešení úkolů, které před ně nová doba postavila.  

Zní to sice jako pěkná blbost, ale to vše se odehrávalo v rámci jednoho sice zprvu neexistujícího a potom neustále se zmenšujícího státu, jehož právní kontinuita musela být za všech okolností, stůj co stůj, padni komu padni, zachráněna, aby nenastala anarchie.

 Z toho plyne základní poučení: vyjma období německé a přímé ruské okupace, což činí dohromady dvacet sedm let, byl ze strany různých vlád největší zájem o zápal a nadšení. Skeptici nemají co pohledávat ani v monarchii, ani v republice, natož socialistické, což teprve v liberální demokracii, která, jak je obecně známo, představuje vrchol civilizačního úsilí a konec historie. Z toho lze usuzovat, že Sokolové, hitlerjugend, svazáci, pionýři, ssmáci, yuppies a ajťáci budou mít dveře otevřené i v budoucnosti, ať už se jim bude říkat jakkoli. Dle personální agentury Grafton  už dnes v kráteru chybí na dvacet tisíc programátorů, vývojářů, network inženýrů a aplikačních specialistů. 

Sečteno a podtrženo: nemají to lehké státotvorní hoši a děvčata, skromnost, s níž se obětují pro obecné blaho, je k nezaplacení. Nic nevadí, že je prokázáno, že kvadratura kruhu je neřešitelný problém, oni se nějakým matematikem odradit nenechají, protože vědí lépe než ostatní a ruce do klína nesloží. Jen škarohlíd by je mohl podezírat z nečistých úmyslů a špinavých rukou. Jsem tuze zvědavý, co bude patřit k dobrému tónu příště. Pozemský ráj hodlám vyhlížet v osvědčené společnosti póvlu ze špeluňky na periferii, kde neslušný člověk o slušného nezavadí a jíž se velkozloději obloukem vyhýbají, protože tam není co šlohnout. Důležitých věcí je mnoho, ale většina z nich do zorného pole generálního ředitele Čechofertu naštěstí nikdy nevstoupí. Proto je lépe se držet co možná nejdál od usvědčených zločinců jeho typu. Presumpce neviny je sice užitečná pojistka proti Urválkům a jiné svoloči honosící se diplomem z práv, ale naštěstí se týká výhradně soudců. My, beztalárovití, kteří jsme doposud nezapomněli, jak kvalitní lidé tvořili jednohlasně hlasující členstvo strany, která nám bránila získávat vědomosti nezbytné k důstojnému životu jinde než v manuálních profesích, si v tuto chvíli můžeme dovolit říkat, co si myslíme, aniž bychom se ocitli v cele předběžného zadržení.  A radujeme se, když podniky, jako třeba firma Imoba z holdingu Agrofert, rozdávají padesáti milionové almužny, protože je k charitě bezpochyby vede pouze přirozený lidský soucit a vpravdě masarykovská představa fungujícího státu.

19 8 1 2018

Rene Magritte. The female thief. 1927. wikiart.org

 

 

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1