O svatém Jakubu starším

Tento týden se v Evropě, po světě i u nás připomínají dobrodružství přátel božích a legendy o nich. Připomínaly se po staletí, abychom věděli podle koho se jmenujeme, znali ke komu volat o pomoc a rozuměli o čem vyprávějí namalované příběhy v kostelích a knihách.
Nejproslulejší sbírka legend pochází od Jakuba de Voragine (XIII.st.), z latiny byla přeložena jen část, tak tu nabízíme, co chybí.

Tento apoštol Jakub bývá nazýván Jakub Zebedeův, Jakub bratr Janův, Boanerges to jest syn hromu a také Jakub starší. Říká se mu Jakub Zebedeův nikoli jen proto, že byl Zebedeovým synem, ale i kvůli významu toho jména. Zebedeus se vykládá jako dávající nebo darovaný a svatý Jakub dal sebe sama Kristu skrze mučednickou smrt a také byl nám Bohem dán za duchovního patrona (Pisatel tohoto textu, Jakub de Voragine, měl svatého Jakuba staršího za svého patrona). Říká se mu Jakub bratr Jana, neboť nebyl jeho bratrem pouze tělesně, nýbrž i podobností mravů. Oba dva byli totiž zapáleni touž horlivostí, stejnou touhu po poznání, týmiýž přáními. S týmž zápalem chtěli pomstít Pána, když totiž Samařané nechtěli Krista přijmout, Jakub a Jan řekli: „Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil?“ (Lk; IX,54). Oni dva to byli kdo se, hnáni společnou touhou po poznání, vyptávali Krista na den soudu a jiné budoucí věci. Oba si přáli stejnou věc, aby v Kristově království směli zasednout jeden po pravici a druhý po levici (Mk; X,35-40). Říká se mu syn hromu vzhledem k hlasitému kázání, neboť zlé děsil, líné vybuzoval a všechny přiváděl k obdivu svou vznešeností. Pročež praví o svatém Janu Evangelistovi ctihodný Beda: „zazněl tak vysoko, že kdyby zazněl ještě výše, celý svět by to již pojmouti nestačil“. Jeden Jakub bývá nazýván Větší, druhý Menší (Doslova Jacobus Maior a Minor, v češtině se užívá spíše Jakub Starší a Jakub Mladší nebo také Jakub Alfeův (má svátek 3.května), následující zdůvodnění tedy navazují na latinské pojmenování). Jedním z důvodů je povolání, neboť Jakub Zebedeův byl Kristem povolán dříve. Dále pak i důvěrnost Kristem jemu projevovaná, jak je zřejmé z toho, že jej připouštěl k odhalování svých tajemství jako bylo vzkříšení dcery Jairovy („A nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana.“ Mk; V,37) a proměnění na hoře Tábor („Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. … Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“ Mt; XVII,1.9). Nakonec i kvůli mučednické smrti, kterou Jakub Zebedeův podstoupil jako první mezi apoštoly. Tak jako může být nazýván větší kvůli tomu, že byl jako první povolán k milosti apoštolátu, může být také nazývám větším kvůli tomu, že byl jako první povolán do věčnosti slávy.

Apoštol Jakub, syn Zebedeův kázal po nanebevstoupení Páně napříč Judeou a Samařím, nakonec došel až do Hispánie, kde zaséval Boží slovo. Když však viděl, že se mu to nedaří a že získal jen devět učedníků, ponechal dva z nich na místě, aby dál kázali, a spolu se sedmi ostatními se vrátil nazpět do Judska. Mistr Jan Beleth dokonce říká, že v Hispánii obrátil jen jednoho jediného člověka.

Když pak kázal slovo Boží v Judsku, jakýsi mág jménem Hermogenes spolu s farizeji poslali učedníka ménem Filéta k Jakubovi, aby jej před židy veřejně usvědčil z toho, že Jakubovo kázání je klamné. Apoštol jej však rozumovými důvody překonal přede všemi a učinil také před ním mnohé divy. Vrátil se tedy Filét k Hermogenovi, schvaloval Jakubovo učení, vyprávěl o zázracích a vyznával, že se chce stát jeho učedníkem. I Hermogena nabádal, aby se on sám také stal Jakubovým žákem. Tehdy se Hermogenes rozlítil a svým magickým uměním učinil Filéta ochrnulým tak, že se vůbec nemohl hýbat. Řekl mu: „Uvidíme, zda tě tvůj Jakub rozváže!“ Filét poslal svého služebníka k Jakubovi, aby mu to oznámil. Jakub mu poslal roušku řka: „Ať si vezme tuto roušku a řekne: „Hospodin pozdvihuje svržené, On rozvazuje zajatce.“ (Žalm CXL,14). Ihned jak se Filét dotkl roušky, byl vysvobozen z pout magického umění Hermogenova, vyskočil a spěchal k Jakubovi. Rozhněvaný Hermogenes povolal démony a přikázal jim, aby přivedli spoutaného s Filétem i samotného Jakuba, aby se jim pomstil a aby se dál již žádní další jeho žáci neopovážili jej takto znectít.

Démoni přišedše k Jakubovi počali ve vzduchu naříkat řkouce: „Jakube, apoštole, smiluj se nad námi, neboť, ještě než přišel náš čas, již hoříme.“

Jakub jim praví: „K čemu jste přišli ke mně?“
  A oni: „Hermogenes nás poslal, abychom tě s Filétem k němu dovedli, avšak ihned, jak jsme k tobě přišli, Boží anděl nás svázal ohnivými řetězy a převelice zkrušil.“
  Na to Jakub: „Ať vás Pánův anděl propustí, vy pak se k němu vraťte k Hermogenovi a přiveďte jej svázaného, ale neuškoďte mu.
  Démoni tedy odešli a vzavše Hermogena a se slovy „Poslal jsi nás na místo, kde jsme byli zapáleni a těžce trpěli“ mu svázali ruce za záda a takto přemoženého jej přivedli k Jakubovi.
  Jakubovi pak řekli: „Vydej nám jej do moci, abychom pomstili jak křivdu na tobě tak i naše vlastní ohnivé trápení.“ 
  Nato se jich Jakub zeptal: „Hle, Filét je tu před vámi, proč se nezmocníte jeho?“
  A oni: „My se ani mravence, který je v tvojí komnatě,  nesmíme dotknout.“
  Jakub se obrátil na Filéta: „Oplaťme tak, jak nás Kristus naučil, zlo dobrem. Hermogenes tě svázal, ty jej rozvaž.“
  Rozvázaný Hermogenes tam stál zahanben a Jakub mu řekl: „Jdi si, kam chceš; jsi volný. My nemáme ve zvyku, aby byl obrácen někdo proti své vůli.“
  Hermogenes mu odpověděl: „Já znám hněv démonů, oni mě zabijí, leda bys mi něco svého dal, abych to měl u sebe.“
  Jakub mu dal svou hůl, on pak odešel a přinesl všechny knihy používané k magickým obřadům ke spálení. Jakub z obavy o to, aby ti, kteří o ničem nevěděli, nebyli obtěžováni pachem požáru, přikázal, aby byly knihy hozeny do moře. Hermogenes se potom, co uvrhl knihy do moře, k apoštolovi vrátil a padl mu k nohám: „Osvoboditeli duší, přijmi kajícníka, kterého jsi až doposud snášel, i když ti záviděl a škodil.“ Počal pak růst v bázni Boží tak, že se skrze něj stalo i několik zázraků.
  Když židé viděli, že se Hermogenes obrátil, rozvášnili se proti Jakubovi, přišli za ním a kárali ho za to, že káže o Ježíši ukřižovaném. On jim však v Písmech srozumitelně prokázal Kristův příchod a utrpení, načež jich nemálo uvěřilo. Velekněz toho roku, Abjátar, však vyvolal v lidu nepokoj a nechal apoštola na provaze kolem krku dovléci před Heroda Agrippu. Když byl pak na králův příkaz veden, aby byl sťat, zavolal na něj po cestě nějaký ochrnutý člověk a prosil ho, aby mu dal zdraví. Jakub k němu pravil: „Ve jménu Ježíše Krista, kvůli víře v něhož jsem veden, abych byl sťat, vstaň zdravý a dobrořeč svému Tvůrci.“ A ihned vstal uzdravený a chválil Pána. Písař jménem Josiáš, který hodil Jakubovi kolem krku provaz a táhl jej, vida to vrhl se mu k nohám, prosil za odpuštění a žádal, aby se mohl stát křesťanem. Když ho tak viděl Abjátar, řekl mu: „Pokud nebudeš zlořečit jménu Kristovu, budeš sťat spolu s Jakubem.“
  Josiáš mu odpověděl: Ty sám jsi zlořečený a zlořečené jsou všechny tvé dny, avšak jméno našeho Pána Ježíše Krista budiž požehnáno na věky. Tehdy ho nechal Abjátar bít pěstmi do tváře a poslav k Herodovi, dosáhl i pro něj rozhodnutí o popravě. Když tedy měli být oba dva sťati, požádal Jakub kata o nádobu vody a na tom místě Josiáše nejprve pokřtil. Hned nato oba dva završil své mučednictví utnutím hlavy. Svatý Jakub byl sťat 25. března v den Zvěstování Páně a 25. července bylo jeho tělo přeneseno do Compostelly a pohřbeno 30. prosince, poněvadž stavba jeho náhrobku trvala od srpna až do ledna. Církev tedy ustanovila, aby se jeho svátek slavil 25. července, coby den nejvhodnější pro všeobecné slavení.

Podle svědectví Jana Beletha, který o tomto přenesení ostatku svatého Jakuba podává obšírnou zprávu, Jakubovi učedníci ze strachu před židy v noci unesli jeho tělo a svěřivše pohřeb Boží prozřetelnosti nalodili se a aniž by se dotkli kormidla byla jejich loď Božím andělem dovedena do Galicie, do království, v němž panovala královna Lupa. Byla totiž v Hispánii jedna královna, jíž se tak říkalo a jež si toto pojmenování i svým životem zasloužila (Lupa znamená „Vlčice“). Učedníci vyložili ostatky z lodi a položili je na jakýsi veliký kámen, který hned k tělu přilnul a vytvořil tak podivuhodným způsobem pro tělo jakoby sarkofág. Učedníci vešli ke královně a řekli: „Náš Pán Ježíš Kristus ti posílá tělo svého apoštola, abys toho, jejž jsi nechtěla přijmout živého, přijala zesnulého.“ A vyprávějíce jí jak zázračně bez kormidlování dopluli až tam, žádali ji o místo, kde by jej mohli pohřbít. Potom, co je královna vyslechla, nasměrovala je zrádně k přeukrutnému muži, podle některých k samému králi Hispánie, aby si pro to u něj vyžádali souhlas. Ten je však zajal a uvěznil v žaláři. Zatímco se usedal ke stolu, Pánův anděl žalář otevřel a nechal učedníky volně odejít. Když se to ten ukrutník dozvěděl, poslal za nimi vojáky, aby je znovu zajali. Ve chvíli, kdy vojáci přecházeli most, ten se rozlomil a všichni se v řece utopili. Když o tom uslyšel, strach o sebe a o jeho lidi ho přivedl ke kajícnosti, poslal za nimi s prosbou, aby se vrátili a požádali o cokoli by si přáli. Učedníci se vrátili a obrátili k víře v Pána lid města. To když se dozvěděla královna Lupa, velice se zarmoutila a řekla učedníkům, kteří se k ní vrátili se zprávou o královu svolení: „Vezměte si voly, které mám na tamté hoře a zapřáhněte je za vůz a tělo vašeho pána tak vezte; vyberte si místo, kde budete chtít a tam budujte podle libosti. Byly to vpravdě vlčí myšlenky, věděla totiž že ti voli jsou ve skutečnosti nezkrotní lesní býci a myslela si, že je nebudou moci zapřáhnout anebo i kdyby se jim podařilo je zapřáhnout za vůz, rozeběhnou se tak, že vůz zničí, tělo shodí a učedníky zahubí. Ale není proti Bohu žádná moudrost platná („Žádná moudrost, žádná rozumnost, žádný úradek nic nesvedou proti Hospodinu“ Přísl; XXI,30). Učedníci totiž netušíce její zradu vystoupili na onu horu, když tu se na ně vyřítil jakýsi oheň vydechující drak, jemuž se postavili se znamením kříže a rozpárali ho uprostřed břicha. I nad býky udělali znamení kříže a ti pak zklidnili jako beránci. Připojili pak vůz s tělem svatého Jakuba na kameni, na který ho byli vložili. Býci pak bez jakéhokoliv kočírování dovezli vůz přímo doprostřed paláce královny Lupy.  Ta když to uviděla, velice se podivila a nakonec uvěřila a stala se křesťankou. Vše, oč ji učedníci požádali, jim poskytla. Svůj palác věnovala ke cti svatého Jakuba, aby se stal chrámem, který štědře obdarovala. Svůj život pak završila v konání dobrých skutků.

Papež Kalixt píše o tom, jak byl nějaký muž jménem Bernard z modenské diecese zajat a uvězněn v žaláři hluboko ve věži. Stále vzýval svatého Jakuba, jenž se mu zjevil řka: „Pojď, následuj mne do Galicie.“ Přelámav jeho řetězy zmizel.  On si pověsil pouta na krk, vystoupil až na vrcholek věže a odtud jedním skokem seskočil, aniž by se jakkoli zranil, ačkoli věž byla vysoká 60 loktů.

Ctihodný Beda píše o tom, jak jeden biskup váhal při rozhřešení jednoho člověka, který vícekrát spáchal obrovský hřích. Poslal tedy onoho člověka na pouť ke svatému Jakubu s cedulkou, na níž byl ten hřích popsán. V den apoštolova svátku ji ten člověk položil v chrámu na oltář a prosil svatého Jakuba, aby mu vyprosil pro své zásluhy odpuštění onoho hříchu. Potom cedulku odkryl a nalezl ji zcela smazanou, za což vzdal Bohu a svatému Jakubu díky a všem o tom pověděl.

Hubert z Besanconu píše o třiceti mužích z Lotrinska, kteří kolem léta Páně 1070 putovali ke svatému Jakubu a všichni kromě jednoho si navzájem přislíbili, že si věrně budou pomáhat. Jeden z nich onemocněl a jeho společníci na něj čekali patnáct dní. Potom jej však opustili všichni, vyjma toho, který pomoc nesliboval. Ten se o něj staral na úpatí hory svatého Michaela, když na sklonku dne nemocný zemřel. Jeho živého pozůstalého druha však přepadl strach z osamocenosti místa, přítomnosti mrtvého těla, nadcházející temnoty noci a divokosti barbarů, kteří v tom místě přebývali. Avšak vbrzku se mu zjevil svatý Jakub v podobě rytíře, utěšoval jej řka: „Dej mi toho mrtvého a ty sám vsedni na koně za mě.“ A tak během oné noci do svítání přešli vzdálenost patnácti dní cesty až k Montjoie, které je jen asi půl míle od Santiaga. Tam svatý Jakub oba složil a přikázal pozůstalému druhu, aby zavolal kanovníky ze Santiaga k pohřbu mrtvého poutníka a aby vyřídil ostatním společníkům, že jejich pouť je kvůli jejich zrazené věrnosti bezcenná. On uskutečnil to, co mu bylo přikázáno a k velkému údivu společníků vyprávěl o své cestě i o tom, co mu svatý Jakub byl řekl.

Podle svědectví papeže Kalixta (Autorství souboru zpráv o zázracích spojených se svatým Jakubem je autorem Legendy připisováno papeži Kalixtovi. Je však značně pravděpodobnější, že pochází od Vincenta z Beauvais) jeden Němec putoval společně se svým synem kolem léta Páně 1020 a uchýlil se na nocleh do města Toulouse. Jejich hostitel je však opil a schoval jim do torby stříbrný pohár. Když ráno odcházeli, začal na ně volat jako na zloděje a obviňovat je z krádeže stříbrného poháru. Když oni řekli, ať jsou potrestáni, jestliže u nich pohár bude nalezen, což se po otevření torby také stalo, byli ihned odvlečeni k soudci. Bylo rozsouzeno, že všechno jejich jmění připadne hostiteli a jeden z nich bude oběšen. Otec chtěl zemřít místo syna a syn místo otce, nakonec byl oběšen syn a otec v žalu pokračoval v cestě do Santiaga. Po třiceti šesti dnech se vracel tím místem a zašel k tělu svého syna, kde hlasitě naříkal. A hle, oběšený syn jej začal utěšovat řka: „Nejmilejší otče, neplač, neboť nikdy mi nebylo tak dobře, poněvadž až doposud mne svatý Jakub živil a posiluje mne nebeskou sladkostí. Což když otec uslyšel, běžel do města a seběhnuvší se lidé poutníkova syna ve zdraví z šibenice sňali a oběsili hostitele, který je byl nespravedlivě z krádeže nařkl.

Hugo od svatého Viktora vypráví o tom, jak se nějakému poutníkovi jdoucímu do Santiaga zjevil ďábel v podobě svatého Jakuba a připomínaje mu mnoha způsoby bídu tohoto života přesvědčoval jej, že by byl rád, kdyby se k jeho cti zabil. On ihned popadl meč a sám se zabil. Člověk, u kterého byl ubytovaný, byl v podzření ze spáchání vraždy a velice se bál, že bude sám odsouzen k smrti. Hned však ten, který byl mrtev, ožil a vyprávěl, že když jej démon, jenž mu klamně byl vnukl smrt, táhl k mučení, přišel jim naproti svatý Jakub a vytrhnuv jej z moci démona dovedl ho k trůnu soudce a přes ďábelská obviňování dosáhl toho, aby byl navrácen životu.

Clunyjský opat Hugo vypráví, o jednom mladíku z Lyonského kraje, jenž často konal zbožnou pouť do Santiaga. Když se jednou zase rozhodl vydat se na cestu, onu noc upadl do smilstva. Když pak začal své putování, zjevil se mu v noci ďábel v podobě svatého Jakuba řka: „Víš, kdo jsem?“ Když se jej mládenec zeptal, odpověděl mu: „Já jsem apoštol Jakub, jejž jsi měl ve zvyku každý rok navštěvovat. Věz, že jsem se velmi radoval ze tvé zbožnosti, avšak před časem vycházeje ze svého domu jsi upadl do smilstva a bez vyzpovídání se jsi se opovážil jít ke mně, jakoby se tvá pouť mohla mně a Bohu líbit. Tak to není k ničemu, ale každý, kdo touží ke mně putovat, musí nejprve své hříchy ve zpovědi vyznat a pak je putováním odčinit.“ Poté, co to démon dořekl, zmizel. Mládenec se tedy celý v úzkostech rozhodl vrátit domů, vyznat své hříchy a potom znovu započít cestu.  A hle, ďábel se mu znovu zjevil v podobě apoštola a zrazoval ho od jeho úmyslu tvrzením, že takovýto hřích mu nemůže být odpuštěn žádným jiným způsobem, než že si utne své pohlaví a že bude ještě šťastnější, když by se chtěl zabít a stát se mučedníkem pro jeho jméno. Zatímco druhové mladíka spali, on vzal mež a odsekl si pohlaví a toutéž zbraní si pak propíchl i břicho. Když to po probuzení spatřili jeho společníci, velice se ulekli a utekli dále, aby neupadli do podezření z vraždy. Když pak hloubili jámu pro umrlého, ten ožil a k úžasu všech prchajících vyprávěl o všem, co se mu přihodilo těmito slovy: „Když jsem se byl kvůli ďábelskému vnuknutí zabil, zmocnili se mě démoni a vlekli mne k Římu a hle, za námi běžel kupředu svatý Jakub a velice káral démony za jejich lest. Když se mezi sebou dlouho dohadovali, přinucením svatého Jakuba jsme došli na louku, kde sídlila Blahoslavenná Panna a rozprávěla tam s mnohými svatými. Svatý Jakub se u ní za mne velice přimlouval a ona pak démony hojně pokárala a přikázala, abych byl navrácen do života. Svatý Jakub mne vzav navrátil životu, jak vidíte. Po třech dnech už mu z jeho zranění zůstali pouze jizvy a on se vydal na cestu a svým společníkům všechno po pořádku povyprávěl.

Papež Kalixt vypráví o jednom Frankovi, který šel kolem roku 1100 se ženou a dětmi  do Santiaga. Chtěl se jednak vyhnout úmrtnosti, jež tehdy byla ve Francii, jednak chtěl svatého Jakuba navštívit. Když přišel do města Pamplony, jeho žena tam zemřela a hostitelé se zmocnili všech jeho peněz i dobytčete, na němž vezl své děti. Celý zničený tedy některé děti nesl na ramenou a některé vedl za ruku. Najednou vidí přibíhat člověka, jenž pohnut soucitem půjčil mu svého osla, aby na něm mohl vézt děti. Když pak došel do Santiaga, tak se mu bdícímu v modlitbě zjevil svatý Jakub a tázal se ho, zda jej poznává. Když mu odvětil, že nikoli, pravil: „Já, apoštol Jakub, jsem ten, kdo ti půjčil svého osla a ještě půjčím pro zpáteční cestu. Ale věz dopředu, že tvůj hostitel zemře po pádu z terasy a ty znovu nabudeš všeho, co ti odňal. Když se to všechno stalo, vrátil se vesele a ve chvíli, kdy děti sesedly z osla, ihned osel zmizel.

Jakýsi obchodník byl jedním tyranem nespravedlivě ožebračen a držen ve vězení, kde zbožně vzýval o pomoc svatého Jakuba. V noci, když stráže bděly, se mu zjevil svatý Jakub a dovedl ho až na vrchol věže, která se ihned naklonila tak, že se její vrchol dotýkal země, takže z ní bez nutnosti skákat volný sestoupil. Za ním vyrazili  strážci, dorazili sice až k němu, ale zahlédnout ho nemohli.

Hubert z Besanconu vypráví o třech vojácích putujících z Lyonské diecese do Santiaga. Jednoho z nich poprosila pro lásku svatého Jakuba nějaká žena, aby vezl na svém koni její vak. Poté nalezl voják po cestě jednoho nemocného, který již neměl sílu jít dál, i posadil ho na koně a nemocnému sám nesl jeho poutnickou hůl spolu s vakem ženy; sám pak koně vedl. Avšak žár slunce a námaha putování jej po příchodu do Galicie tak zmohly, že velmi vážně onemocněl. Jeho společníci ho nabádali, aby byl pamětliv spásy své duše, on však zůstal po tři dny němý. Čtvrtého dne již jeho druhové čekali, že zemře, ale on s hlubokým povzdechem pravil: „Díky Bohu i svatému Jakubu, neboť pro jeho zásluhy jsem vysvobozen. Když jsem totiž chtěl učinit to, k čemu jste mne povzbuzovali, přišli démoni a tak silně mě stiskli, že jsem nemohl nikterak udělat, ani říci nic pro spásu své duše. Vás jsem sice slyšel, ale nemohl jsem vám nijak odpovědět. Nyní však sem vešel svatý Jakub nesa v levé ruce ženin vak a v pravé ruce poutnickou hůl chudáka - těch, jimž jsem po cestě byl pomohl. Poutnické hole užíval coby kopí a vaku jako štítu; obořil se s velikým hněvem na démony a zdviženou holí je zděsil a obrátil na útěk. Hle, teď mne milost svatého Jakuba osvobodila a navrátila i řeč. Zavolejte tedy kněze, poněvadž dlouho na živu nebudu moci být.“ A obrátiv se k jednomu z druhů řekl: „Příteli, nebojuj již pro svého pána, je věru na cestě zavržení a vbrzku zemře bídnou smrtí.“ Když byl pohřben, jeho druh to vypověděl svému pánovi, ten toho však nikterak nedbal a možností nápravy zhrdnuv po krátké době byl v bitvě proboden kopím.

Papež Kalixt vypráví o jednom muži z Vézelai, jemuž při putování do Santiaga došly peníze a on se styděl žebrat. Zdálo se mu, že odpočívá pod stromem a svatý Jakub jej krmí. Probudil se a nalezl v hlavách podpopelný chléb, z nějž byl pátnácte dní živ, dokud se nevrátil domů. Každý den se z něj dvakrát dosyta najedl a následujícího dne jej opět nacházel celý v torbě.

Papež Kalixt dále uvádí, že jeden občan města Barcelony přišel kolem roku 1100 do Santiaga a prosil jen o jednu věc, aby nebyl napříště žádnými nepřáteli zajat. Vraceje se pak přes Sicilii byl na moři nějakými nepřáteli zajat a vícekrát na trzích prodáván. Avšak řetězy, jimiž byl spoután se vždy uvolňovaly. Když byl již potřinácté prodáván, byv spoután dvojitými řetězy, vzýval svatého Jakuba, jenž se mu zjevil řka: „Protože jsi v mém chrámě dal přednost před spásou své duše žádal jen o záchranu svého těla, proto jsi upadl do těchto nebezpečenství. Avšak Pán je milosrdný, poslal mne, abych tě vykoupil. V ten okamžik se jeho řetězy přetrhly a padly na zem a on nesa s sebou na svědectví o tomto zázraku kus těchto řetězů prošel přes zemi i hrady Saracénů přešel a před zraky všech a k jejich úžasu se vrátil domů. Když se ho pak někdo pokoušel zajmout, při pohledu na řetězy zděšen prchal pryč. Dokonce i tehdy když se ubíral pustinou a chtěli jej napadnout divocí lvi, ihned jak uviděli řetěz byli jakoby zasaženi přílišnou hrůzou a ihned se obraceli na útěk.

Roku 1238 v předvečer svátku svatého Jakuba na jednom hradě, jenž se nachází mezi městy Pistoia a Florencie a slove Prato, jeden mládenec z převeliké hlouposti zapálil obilí svého poručníka, protože se chtěl zmocnit jeho dědictví. Byl zatčen a přiznav se byl odsouzen k tomu, aby byl upálen poté, co by byl smýkán přivázaný ke koňskému ocasu. Vyznal své hříchy a svěřil se svatému Jakubu. Když byl pak vláčen v pouhé košil po kamenité zemi, ani jeho tělo ani košile nedoznaly žádné úhony. Pak byl přivázán ke kůlu a odevšud shromážděno dříví, po zapálení však shořela pouta a dříví, on však vzývaje svatého Jakuba ani na těle neutrpěl zranění, ani jeho košile nebyla poškozena. Když jej chtěli opětovně do ohně vhodit, lid ho odtud vytrhl a   Bůh i jeho apoštol byl převelice oslaven.

Překlad: Immanuel Mariae

Vloženo dne 25. 7. 2012