Svatý Barnabáš - ani Apollo ani Merkur

Tento týden se v Evropě, po světě i u nás připomínají dobrodružství přátel božích a legendy o nich. Připomínaly se po staletí, abychom věděli podle koho se jmenujeme, znali ke komu volat o pomoc a rozuměli o čem vyprávějí namalované příběhy v kostelích a knihách.
Nejproslulejší sbírka legend pochází od Jakuba de Voragine (XIII.st.), z latiny byla přeložena jen část, tak tu nabízíme, co chybí.

Jméno Barnabáš bývá vykládáno jako syn přicházejícího, syn útěchy, syn proroka nebo syn uzavírající. Čtvero způsobů uskutečnění synovství shledáváme u Barnabáše. Písmo označuje za syna toho, kdo je zrozen, vyučován, kdo následuje a kdo je přijat.  Barnabáš byl totiž Kristem znovuzrozen skrze křest, vyučen evangeliem, následoval Krista svým mučednictvím a byl jím přijat k nebeské odměně. Tolik tedy vůči sobě samému. K druhým pak byl přicházejícím, utěšujícím, prorokem a tím, kdo uzavírá. Přicházel, aby všude kázal, což je zřejmé z toho, že byl Pavlovým společníkem. Utěšoval chudé a zarmoucené, chudým dával almužnu a zarmouceným poslal od apoštolů list. Dále pak zazářil prorockým duchem a uzavřel a sjednotil velké množství lidí ve víře, jak se ukázalo, když byl poslán do Antiochie. To dosvědčuje i kniha Skutků apoštolských: za prvé byl muž, to jest mužný; za druhé byl dobrý, za třetí byl plný Ducha Svatého a za čtvrté byl věrný. O jeho mučednické smrti podal zprávu Jan Marek, jeho bratranec.

Barnabáš, levita původem z Kypru a jeden ze sedmdesáti dvou učedníků Páně, je v knize Skutků apoštolských často velice chválen. Byl totiž svrchovaně dobře formován a nadán a to jak vůči sobě samotnému, tak i k Bohu a k bližnímu. Vzhledem k sobě vynikal po třech stránkách: rozumové, toužící a vznětlivé. Byla pak jeho rozumová stránka osvícena světlem poznání, jak je řečeno ve třinácté kapitole Skutků apoštolských: „...v antiochijské církvi byli proroci a učitelé, mezi nimiž Barnabáš a Šimon...“ Jeho touha byla očištěna od prachu světských náklonností, jak stojí ve čtvrté kapitole Skutků: „...Josef, přezývaný Barnabáš měl pole, prodal jej a přinesl utržené peníze a položil k nohám apoštolů, k čemuž je poznamenáno, že tak ukazuje, že je nutné pozbýt toho, čemu se vyhýbá, aby se toho i jen dotkl a učí šlapat po zlatu, které podkládá apoštolským krokům. Jeho vznětlivost byla posilněna velikou zkušeností ať již v mužném čelení těžkostem, nebo vytrvalém konání statečných skutků  či ustavičném snášení protivenství. Těžkostem čelil, když se chopil úkolu obrátit velikou Antiochii (Sk IX.) neboť, když svatý Pavel po svém obrácení přišel do Jerusaléma a chtěl se přidat k učedníkům a všichni před ním utíkali jako beránci před vlkem, Barnabáš se jej odvážně ujal a přivedl ho k apoštolům. Vytrvale prokazoval statečnost, protože své tělo vysiloval a srážel posty, jak je o něm a o několika dalších řečeno v třinácté kapitole Skutků apoštolských, totiž, že „...sloužili Pánu a postili se“.  Ustavičně pak snášel protivenství, jak mu i apoštolové sami vydávají svědectví:         „...s nejdražšími našimi, Barnabášem a Pavlem, lidmi, kteří vydali své životy pro jméno Pána našeho Ježíše Krista.“

Vzhledem k Bohu prokázal podřízenost jeho autoritě jakož i vznešenosti a dobrotě. Že se podřizoval Boží autoritě je zřejmé z toho, že úlohu kázání si sám nepřisvojil, ale chtěl ji přijmout z Božího pověření, jak stojí ve Sk XIII: „řekl Duch Svatý: Oddělte mi Pavla a Barnabáše  pro dílo, ke kterému jsem je určil.“ 

Boží vznešenosti projevil úctu tehdy, když ji někteří chtěli přisuzovat jemu samému a přinášet mu oběti, jak se dočítáme ve Sk XIII. Považovali jej totiž za Jupitera coby přednějšího a výmluvnějšího a moudrého Pavla za Merkura. Pavel s Barnabášem ihned roztrhli svá roucha a zvolali: Muži, co to děláte? I my jsme vám podobní smrtelníci! Hlásáme vám, abyste se odvrátili od oněch prázdných bohů k Bohu živému.

Ve Sk XV se dočítáme jak o Boží dobrotě vydává Barnabáš svědectví tehdy, když někteří ze židů chtěli omezovat a umenšovat dobrotu božské milosti, díky níž jsme bez skutků mojžíšského zákona spaseni. Když totiž tvrdili, že je nutné podstoupit obřízku, Pavel a Barnabáš se jim pevně postavili a ukázali, že sama  Boží milost je dostačující, navíc záležitost přednesli apoštolům a žádali od nich napsání dopisu proti tomuto omylu.

Barnabáš jednal také svrchovaně dobře vůči bližním, neboť pásl svoje stádo slovem, svým příkladem a svými dobrými skutky. Slovem, když pečlivě hlásal Boží slovo radostné zvěsti, jak je psáno (ve Sk XV.): „Pavel a Barnabáš přebývali v Antiochii, učili a s vícero ostatními hlásali radostnou zvěst.“ Je to zřejmé i z velikého množství lidí, kteří se v Antiochii obrátili, takže zde poprvé byli učedníci nazvání křesťany. Příkladem tak, že jeho život byl pro ostatní zrcadlem svatosti a vzor zbožnosti. Byl totiž v každém svém díle mužný, zbožný a pevný; dobrota jeho mravů byla zřejmá; byl plný veškeré milosti Ducha Svatého a zářivým nositelem víry i všech ctností. Ve Sk XV se můžeme dočíst: „poslali Barnabáše do Antiochie..., povzbuzoval všechny, aby se jejich srdce pevně rozhodla pro Pána, neboť byl mužem dobrým, plným víry a Ducha Svatého.

Barnabáš vynikal též dobrými skutky a to dvojím způsobem: časnou almužnou, jíž se dělil o potřebné věci s nuznými, ale také duchovním způsobem tak, že odpouštěl křivdy. O tom, jak Barnabáš poskytoval almužnu bratřím v Jerusalémě se dočítáme v Sk XI.: „když za času císaře Claudia nastal hlad, jak prorokoval Agabus, rozhodli se učedníci podle možností každého posílat bratřím do Judeje a činili tak prostřednictvím Pavla a Barnabáše.
Při jiné příležitosti neodepřel své odpuštění Janovi, přezdívanému Marek. Potom totiž, co tento učedník opustil Pavla a Barnabáše a kajícně se navrátil, odpustil mu Barnabáš a přijal jej znovu za učedníka. Pavel jej však odmítl přijmout zpátky a proto došlo k jejich odloučení. Oba totiž jednali se správným zřetelem a zbožným úmyslem. Když Barnabáš Marka přijal, učinil tak veden milosrdenstvím, když jej Pavel přijmout odmítl, učinil tak z horlivosti pro spravedlnost. Jak se k onomu textu ve Skutcích apoštolů poznamenává: „ačkoli stál na předním místě a měl jít příkladem, byl příliš bázlivý, a proto jej Pavel po zásluze odmítl, aby nabyla jakoby nákazou porušena ctnost jiných. K tomuto odloučení nedošlo kvůli vzplanutí neřestného hněvu, ale pod vedením Ducha Svatého, aby totiž po svém vzájemném rozloučení mohli kázat vícero lidem, k čemuž pak také došlo.

Když byl Barnabáš v Ikoniu, zjevil se zářivý muž jeho bratranci Janu Markovi a řekl mu: „Jane, buď pevný, neboť od nynějška nebudeš již zván Jan, nýbrž Výsostný.“ Když o tom pověděl Barnabášovi, odpověděl mu: „dej pozor, abys nikomu nevyjevil to, co jsi viděl, poněvadž i mně se Pán podobně zjevil této noci a řekl mi: „Buď pevný, Barnabáši, neboť dostaneš věčnou odměnu, jelikož jsi opustil svůj lid a vydal jsi pro mé jméno svůj život. Když tedy Pavel a Barnabáš dlouho kázali v Antiochii, zjevil se také Pavlovi anděl Páně a řekl: „spěchej do Jerusaléma, protože tam jeden z bratří čeká na tvůj příchod.“ Barnabáš se chtěl odebrat na Kypr, aby se viděl se svými příbuznými; Pavel pak spěchal do Jerusaléma. A tak se působením Ducha Svatého rozloučili. Pavlovi, když mu vyprávěl, co mu řekl anděl, Barnabáš odpověděl: „staň se vůle Páně, nyní pluji na Kypr, tam také dožiji a tebe již více nespatřím. A když s pláčem klesl k jeho nohám, pověděl mu soucitně Pavel: „neplač, neboť taková je vůle Páně; i mně se dnes Pán zjevil této noci a řekl mi: „nebraň Barnabášovi v cestě na Kypr, poněvadž tam přinese světlo mnohým a završí své svědectví mučednickou smrtí. Barnabáš s Janem Markem vzali na cestu na Kypr s sebou evangelium svatého Matouše a jeho vzkládáním na mnohé nemocné Boží mocí uzdravil. Potom, co opustili Kypr, nalezli mága jménem Elymas, kterého Pavel na čas zbavil zraku. Ten se jim postavil na odpor a zabránil vejít do města Paphos. Jednoho dne uviděl Barnabáš muže a ženy, kteří pobíhali při slavení svých slavností nazí. Nahněvaný Barnabáš zlořečil jejich pohanský chrám a hned se jeho část zřítila. 

Nakonec přišel do Salaminy, kde proti němu mág Elymas velice pobouřil místní židy a ti zasypali Barnabáše mnohými nadávkami a odvlekli ho k soudci, na kterého naléhali, aby Barnabáše ztrestal. Když se však dozvěděli, že přijíždí Eusebius, mocný a vlivný muž, příbuzný Neronův, báli se, aby Barnabáše nevytrhl z jejich rukou a nepropustil jej svobodně. Uvázali mu tedy provaz kolem krku a odtáhli za brány města a tam jej ihned upálili. Ani touto ukrutností nebyli uspokojeni, ale položili jeho ostatky do olověné nádoby a chtěli uvrhnout do moře. Jan Marek však spolu s ještě dvěma učedníky vstali a v noci je unesli a tajně pohřbili v nějaké kryptě. Ostatky tam spočívaly až do doby císaře Zenona a papeže Gelasia, kdy byly roku 500 po zjevení samého svatého Barnabáše objeveny. Podle svědectví blahoslaveného Dorothea kázal Barnabáš Krista nejprve v Římě a pak se stal biskupem v Miláně.

Vloženo dne 20. 6. 2012