O svatém Germanu

Tento týden se v Evropě, po světě i u nás připomínají dobrodružství přátel božích a legendy o nich. Připomínaly se po staletí, abychom věděli podle koho se jmenujeme, znali ke komu volat o pomoc a rozuměli o čem vyprávějí namalované příběhy v kostelích a knihách.
Nejproslulejší sbírka legend pochází od Jakuba de Voragine (XIII.st.), z latiny byla přeložena jen část, tak tu nabízíme, co chybí.

Jméno Germanus pochází od slov germen a ana, výhonek a nahoře, tedy jakoby výhonek shůry. Trojí živel se totiž skrývá v klíčícím obilí: přirozené teplo, vyživující vlhkost a cíl semene. Svatý Germanus, je tedy nazýván jakoby klíčící semeno, neboť v něm bylo teplo horoucnosti lásky, vlhkost sycená zbožností a cíl semene daný silou kázání, jímž mnohé přivedl k víře a dobrým mravům. Jeho život sepsal kněz Konstantin pro Censuria, biskupa Auxerre.

Germanus pocházel z velmi vznešeného rodu města Auxerre a poté co dokončil základní  filosofická studia, odešel do Říma, aby se věnoval studiu práv. Tam si vydobyl takovou vážnost, že jej senát poslal do Galie, aby dohlížel nad celým Burgundskem. Mezi všemi ostatními městy se nejvíce věnoval právě rodnému Auxerre, kde měl uprostřed města borovici, na jejíž větve zavěšoval všem na odiv hlavy ulovených zvířat. Avšak svatý Amator, biskup téhož města jej často káral pro tuto marnivost, vybízeje ho, aby dal tu borovici porazit. Pak by už z toho nevzešlo křesťanstvu nějaké pokušení.1 Germanus však na to nikterak nepřistoupil. Když byl jednou pryč, nechal biskup borovici porazit a celou spálit. Po svém návratu, když o tom uslyšel, zapomněl Germanus na svou křesťanskou víru a povolav vojáky hledal biskupa, aby jej usmrtil. Biskupovi však bylo božským zjevením oznámeno, že Germanus bude jeho nástupcem; ustoupil jeho hněvu a odešel do města Autun. Nedlouho poté se do Auxerre vrátil a Germana pečlivě zamknul v kostele a tam mu také udělil tonsuru a předpověděl, že se stane jeho nástupcem. Což se i stalo. Krátce potom totiž biskup šťastně zesnul a všechen lid žádal, aby se Germanus stal biskupem. Germanus rozdal svůj majetek chudým a svou manželku učinil svou sestrou. Po třicet roků tak umrtvoval svoje tělo, že nejedl ani kvašený chléb, ani víno, ani zeleninu, ani sůl pro dochucení. Jen dvakrát do roka na Velikonoce a na Vánoce pil víno a to ještě přílišnou chuť vína zhášel dolévanou vodou. Když usedal k jídlu, začínal vždy trochou popela, pak si brával chléb z ječné mouky, vždy však se postil po celý den tak, že jedl teprve večer. V zimě v létě nenosil nic jiného než žínici a kápi a toto oblečení, pokud jej někomu nedaroval, nosil tak dlouho dokud se nošením nerozpadlo. Jeho lože bylo ozdobeno popelem, žínicí a pytlovinou, neužíval žádného polštáře pro zvednutí hlavy od ramen, avšak stále s povzdechem a s ostatky svatých zavěšenými kolem krku, nikdy si nesnímal oblečení, zřídka sundaval obuv a opasek. Vše co konal bylo nad lidské síly. Vedl takový život, že by bylo těžko uvěřitelné, kdyby v něm chyběly zázraky. Těch však bylo tolik, že by se zdály vymyšlené, kdyby je nepředcházely světcovy zásluhy.

Jednou byl pozván na večeři, dojedl a uviděl, jak jeho hostitelé začali prostírat znovu; i zeptal se, pro koho je prostíráno. Když dostal odpověď, že to je pro ony dobré ženy, které v noci přicházejí, rozhodl se tu noc bdít. A hle, uviděl přicházet mnoho démonů za stolem v podobě mužů a žen. Přikázal jim, aby neodcházeli, a vzbudil celou rodinu tázaje se, zda znají ty osoby. Odpověděli mu, že jsou to jejich sousedé a sousedky. Přikázav démonům, aby neodešli, poslal své hostitele do domů sousedů, a hle, nalezli je všechny spící v jejich postelích. Germanus přinutil stolovníky, aby se přiznali, že jsou démony, kteří si takto zahrávají s lidmi.

V té době požehnaně působil ve městě Troyes biskup Lupus. Když jeho město oblehl král Attila, blažený Lupus se shora brány na Attilu zavolal a ptal se jej, kdo je a proč na město útočí.  Attila mu odpověděl: „Já jsem Attila, bič Boží.“
Na to pokorný prelát s nářkem odvětil: „A já jsem Lupus (Vlk), běda pustošitel božího stádce a je mi potřeba božího biče.“ A poručil otevřít brány. Obléhatelé však byli božským zásahem oslepeni, přecházeli ode dveří ke dveřím, nikoho ale neviděli ani nikomu neuškodili.

Svatý Germanus se odebral právě s tímhle biskupem města Troyes do Británie, kde se to hemžilo kacíři. Během plavby po moři, nastala obrovská bouře, kterou však na modlitbu svatého Germana vystřídalo veliké ztišení. Oba biskupové byli obyvateli s úctou přijati, jejich příchod byl totiž předpověděn démony, které byl svatý Germanus z posedlých vyhnal. Když kacíře přesvědčili, vrátili se k sobě.

Jednou ležel Germanus nemocen na jakémsi místě, i stalo se, že onen statek byl zachvácen nenadálým a rychlým požárem. Prosili tedy nemocného, aby se nechal odnést a ušel tak ohni, on se však požáru postavil a ačkoliv oheň strávil všechno vůkol, jeho komnata zůstala před plameny uchráněna.

Znovu se Germanus vydal do Británie, aby svým slovem přemohl kacíře, jeden z jeho učedníků, který za ním spěchal v jeho stopách, cestou v městě Tonnerre onemocněl a zemřel. Svatý Germanus se odtud vrátil k jeho hrobu, jejž rozkázal otevřít, zavolal učedníka jménem a tázal se ho, zda ještě chce po jeho boku bojovat. Mrtvý se brzy posadil a pravil, že zakouší vše tak lahodné a nechce již být povolán nazpět. Tehdy mu světec pokynul, aby spočinul, a on složiv hlavu opět v Pánu zesnul. Když kázal v Británii, její král Germanovi a jeho společníkům odepřel pohostinství. Královský pasák vepřů si po návratu z pastvy nesl do své chatrče jídlo, které dostal v paláci, a uviděl Germana s jeho společníky trpící hladem a zimou. Přijal je vlídně ve svém domě a jediné tele, které měl, dal pro hosty porazit. Po večeři blažený Germanus nechal všechny kosti srovnat na kůži telete a na jeho modlitbu tele bez meškání ožilo. Následujícího dne spěchal Germanus ke králi a s velikou naléhavostí se jej tázal, proč mu odepřel pohostinství. Král byl tak velice překvapen, že mu nemohl nic odpovědět, načež mu světec řekl: „Odejdi a království přenech někomu lepšímu nežli jsi ty.“ Svatý Germanus pak na Boží popud nechal vejít pasáka vepřů s jeho manželkou a k údivu všech jej ustanovil za krále a od té doby vládnou lidu v Británii králové pocházející z rodu pasáka vepřů.

Když proti Britům bojovali Saxové a viděli, že jsou v menšině, povolali svaté muže procházející jejich krajem a vyslechnuvše jejich kázání s jistotou všichni zatoužili po milosti svatého křtu. V den Zmrtvýchvstání Páně ve vroucnosti víry se rozhodli bojovat statečně, ačkoliv odložili zbraně. Když se o tom jejich nepřátelé doslechli, spěchali opovážlivě proti bezbranným. Avšak skrytý Germanus spolu se svými společníky všechny vybídl, aby s ním zpívali aleluja, ke kterému se všichni přidali. Na valící se útočníky z toho padla taková bázeň, že zahodili zbraně, soudíce, že nejen hory, ale samo nebe na ně padá, a všichni se rozprchli.

Když jednou procházel ve městě Autun kolem hrobu svatého biskupa Kassiána, zeptal se ho, jak se má. Ten mu z hrobu pro všechny slyšitelně odpověděl: „Těším se sladkému pokoji a očekávám příchod Vykupitelův.“ Germanus na to: „Odpočívej dlouho v Kristu a přimlouvej se za nás vroucně, abychom si i my zasloužili dosáhnout radostí vzkříšení.

Když přišel do Ravenny, byl s úctou přijat královnou Placidou i jejím synem Valentinianem. V hodině večeře poslala královna převelikou stříbrnou nádobu plnou výtečných pokrmů. Přijal je proto, aby pokrmy rozdal služebníkům a sám si ponechal pro chudé stříbrnou nádobu. Jako dar poslal královně kousek ječného chleba v malé dřevěné mističce, což královna ochotně přijala a tu mističku nechala později zasadit do stříbra. Když jej jindy řečená královna pozvala na hostinu, on dobrotivě přijal. Protože však byl již tolik vysílen posty a modlitbami, nesl ho osel, který zatímco světec jedl, pošel. Královna se o tom doslechla a darovala biskupovi velice mírného koně. Germanus pohleděv na koně, pravil: „Ať mi přivedou mého osla, neboť ten, jenž mne sem donesl, mne také odsud odnese.“ Došel k zdechlině a zvolal: „Vstaň, oslíku, vracíme se do našeho příbytku.“ Osel se zdvihl a poskočil a jakoby se mu nic zlého nestalo, odnesl svého pána domů. Ale ještě než opustil Ravennu, předpověděl Germanus, že už dlouho naživu nezůstane. Nedlouho poté ho zasáhla silná horečka a po sedmi dnech zesnul v Pánu. Jeho tělo bylo přeneseno do Galie, jak si vyžádal na královně. Zemřel kolem léta Páně 430.

Svatý Germanus ještě za života slíbil blaženému Eusebiovi, biskupu města Vercelli, že posvětí chrám, který Eusebius byl založil. Když se dozvěděl o Germanově smrti, rozhodl se, že chrám posvětí sám. Dal tedy zapálit svíce, ale čím více jich zapalovali, tím více se svíce samy zhášely. Vida to Eusebius, pochopil, že posvěcení chrámu má být ponecháno pro jinou dobu nebo pro jiného biskupa. Když však bylo tělo svatého Germana přeneseno do Vercelli, záhy bylo vneseno do výše řečeného chrámu a ihned se svíce samy zázračně zažehly. Tehdy si svatý Eusebius vzpomněl na slib, jejž mu svatý Germanus za živa dal a po smrti splnil.  ...

1. 8. 2012