Jsou ještě Češi Evropané?

Nekonečné potíže s řeckým rozpočtem a strašidla možných podobných potíží s rozpočty jiných evrpoských států ženou Evropu k rozhodnutí o zásadním politickém sjednocení. Možná jen eurozóny, možná dokonce jen některých členských států.

Fiskální smlouva z jara, kterou český premiér nepodepsal, bude díky politické změně ve Francii nejspíše rychle následována dalšími opatřeními, která budou mít za cíl převedení oněch potíží z úrovně jednotlivých států, pro něž jsou zničující, na úroveň unie, pro kterou nejde o částky zase tak závratné.

Je jasné, že spolu se závazky musejí státy odevzdat unii i možnosti se k nim postavit. Do toho se dosud nechtělo některým zemím, které pro celou věc nejsou až tak důležité, ale ani třeba Německu. V poslední obě se ale začíná měnit také německý postoj. Pokud dojde na nějaké hlubší sjednocení v rámci EU, o kterém již otevřeně hovoří i Merkelová, může se klidně stát, že například česká vláda nebo její část bude proti.

Otázka ale zní, pro koho to bude důležité. Obecně můžeme o evropské integraci říci, že sestává ze dvou druhů dohod. První jsou dohody přístupové, druhé pak dohody konsensuální. U prvních jde o to, že je uzavřou mezi sebou ti, kteří chtějí a zároveň mají na to, přijmout závazky, které z nich vyplývají. U druhých je pak důležité, aby s nimi souhlasili všichni účastníci dané skupiny.

Fiskální dohoda byla původně, podobně jako Smlouva o ústavě pro Evropu nebo Lisabonská smlouva, považována za dohodu druhého typu, za dohodu konsensuální. Když na odpor menšiny členských států narazily dvě zmiňované smlouvy, jedna byla vůbec zapomenuta a o druhé se jednalo. Dokonce se i čekalo na Klause. U fiskální dohody to tak ale nebylo. Zkrátka se během okamžiku změnila z dohody konsensuální na dohodu přístupovou. Proč? Protože české problémy v takové chvíli zkrátka nikoho z krizí zaměstnaných státníků nedojímaly.

Pravda, k celé blamáži došlo již před časem. Stojí ale za to si ji připomenout, protože možná v českých dějinách znamenala víc, než by se zdálo. Když v roce 1849 došlo k prvnímu pokusu o sjednocení Německa ve Frankfurtu, byli i Češi v osobě Františka Palackého vyzváni k účasti. Nezúčastnili se a dalších sto padesát let si připomínali Palackého dopis do Frankfurtu, jímž historik účast na sněmu odmítl, jako zakládající událost moderního českého národa. Jinými slovy: Díky Palackému nejsme Němci.

Ostatně, sněm tehdy ani sjednocením Německa neskončil, byl rozehnán. A celá věc se odsunula o dvacet dva let. A nejen to. Na sněmu se probíraly dvě varianty sjednocení: Maloněmecká a velkoněmecká. A do té druhé mělo patřit také Rakousko, tedy jeho německé země, včetně Čech. Německo ale skutečně sjednotil až Bismarck, a to Německo „malé“, bez Rakouska, obsahující jenom ty státy, jejichž občané se chtěli stát Němci.

Když v současné době dojde k hlubšímu sjednocení části Evropy, je třeba si tedy hlavně položit otázku, která část Evropy by se vůbec v současné době mohla úplně sjednotit. Velká Evropa, třeba včetně Čech, nebo Evropa malá, skládající se jen ze států, jejichž občané chtějí být Evropany?

Jestli se Nečas cítí jako Palacký, to těžko soudit. Pocit, že budeme odsouzeni k opakování svých dějin v nějaké zvrácené podobě, není ale nejpříjemnější. Za dalších sto padesát let bychom si tuhle zdánlivě nenápadnou epizodu, Nečasovo vystoupení v Bruselu, mohli totiž připomínat s tím, že díky ní dnes nejsme Evropané.

Snad nejde jen o pláč nad rozlitým mlékem. Jen o obavu, abychom se neocitli mimo v důležitých chvílích, které zřejmě přicházejí v souvislosti s plány evropského prezidenta.

7. 6. 2012