To je Mella!

Kdy vlastně člověk začne uvažovat jako ekonom? Je to, zdá se, jen tehdy, když má strach. Většinou strach, že nevyjde s penězi. Výjimečně je mu dopřán strach, že nevyužije plně momentální příležitosti k zisku. Občas taky tehdy, když si chce pojistit dnešní standard proti budoucí ztrátě, tedy poklesu. Vždycky nějaký strach. Pokud nemá strach, myslí člověk jinak, neekonomicky v dnešním smyslu tohoto, původně řeckého, slova. Homo oeconomicus je dnes homo anxius – člověk úzkostný, člověk bez minulosti a přítomnosti, ale ve strachu z budoucího.

„… lidé začínají mít strach…“ hlásal celá desetiletí den co den dovětek každé zprávy na Nově a teď se to hodí. „Lidé“ chytli strach a ekonomové – profesionálové strachu jim ve svých výkladech jejich strachy vysvětlí jako oprávněné, upřesní rizika, usměrní a přiživí je.
Teď prý máme krizi. Krize je teď, růst je věc minulá i věc budoucích očekávání a obav. Ovšem ten, kdo nemyslí ekonomicky – žije tím, co je teď, vychutnává i krizi, protože je to přece mnohem zajímavější období než konjunktura. Ne pohodlnější, ale zajímavější. Ukazuje se třeba mnohem patrněji, kdo je kdo, kdo co dával a dělal z jakéhosi přebytku a kdo z přesvědčení, co má jakou cenu atd.

Přehodnocování takzvaných hodnot se taky neděje v minulosti, ani podle prognóz v budoucnosti, ale jen v konfrontaci s tím, co je teď. Krisis znamená řecky soud, jsme tedy před soudem neboli na soudě. Situace vypadá prý tak, že jsme se ocitli, dopadla, přišla na nás krize. My nic, nám se to stalo. Strach a obavy by se podle všeho měly zmocnit všech rozumných, ať už si to strašné slovo krisis vyložíme jako soud nebo jako obrat v poměrech (k horšímu). Jen děti a blázni, mystici a praví umělci se nedají zviklat k ustrašenosti a stresu, protože nežijí pohledem do budoucna, ani minulostí, ale jen a jen tím, co je teď. Jak se to dělá?

Jezuitský terapeut, indický theolog a zenový mistr Anthony de Mello to napsal jednoduše takhle: „A budete svůj život prožívat z okamžiku na okamžik, plně zabráni do přítomnosti. Neste ze své minulosti tak málo, že by vaše duše prošla i ouškem jehly, a buďte souženi obavami z budoucnosti tak málo jako ptáci v povětří nebo kytky na louce. Nebudete k nikomu a ničemu připoutáni, protože už budete umět vychutnávat symfonii života. Budete milovat život sám celým svým horoucím srdcem, duší i myslí, ze všech sil. Zjistíte, že se pohybujete lehce jako ptáci v letu, když žijete stále ve věčném Teď. Tehdy ve svém srdci najdete odpověď na evangelní otázku: ‚Mistře, co musím udělat, abych získal věčný život?‘“

Mello nás ujišťuje, že stávající soud nebo převrat, obrazy minulosti stejně jako vize budoucnosti jsou mimo náš dosah. Dokazuje – argumenty ne nepodobnými těm, které kdysi užíval Marcus Aurelius –, že se jim přesto věnujeme citem i rozumem zcela samozřejmě a s nasazením, až fanaticky, protože bez odstupu. Proti tomu to jediné, co máme, totiž přítomnost, necháváme protékat bez zkoušení, bez zájmu. Horatius totéž v Ódách pověděl takto: „laetus in praesens“ (šťasten v přítomnosti) – tenhle citát patřil k mottům celého díla a života Pierre Hadota. Prof. Hadot z College de France v mnoha knihách o Plótinovi, M. Aureliovi, Victorinovi a vůbec pozdní antice a středověku napsal vědečtěji to, co mnohem prostěji dokázal přiblížit indický kněz. Hadotovou zásluhou se do evropského bádání vrátila filosofie jako „mode de vie“, jako způsob života. Mellovou zásluhou se jejími plody může občerstvit i člověk osvobozený od klasického vzdělání.

Mellův styl jistě spíš připomíná kázání než přednášku, ale přitom nikoho nepřemáhá vehemencí. Vůbec nemoralizuje, a často dokonce dává najevo lhostejnost k „výsledku“. Vypráví se tu o člověku, který by se v našem prostoru asi nenazýval „osvícený“, ale třeba eudaimón, tedy šťastný člověk – vzácnost, která se potká spíš mezi chudáky nedotknutelnými v Mellově otčině než na našem blahobytném severu.

Počátkem Mellova výkladu duchovní cesty je obhajoba pravého sobectví a vyvrácení falešně obětavé, opičí lásky. Opice milují prospěch, mlsky a opičí se podle toho, co se žádá. Opičí lidé jsou zajatci systému, „prostitutky“ vztahů s druhými, závislí na druhých, přivázaní ke svému obrazu boha, herci různých rolí bez vlastní tváře. Mello doporučuje návrat k radikální samotě jako začátek lásky k druhým a osvobození od závazků jako začátek odpovědnosti. Místo reakcí na druhé radí jednat naprosto autonomně, z vlastních pohnutek. Nedělat nic pro druhé, jen pro věc samu, nezavděčovat se (vzpomeňte na totéž gesto u M. Jirouse). Tvrdí, že nic není důležitější než pozornost člověka k vlastnímu chování a prožitku, říká tomu bdělost.

Začátek jeho cvičení mysli je v úplné ztrátě popisků světa, názorů na něj, metody, systému všeho. Daleko Descartově skepsi jako chladné metodě zcyničtělého důstojníka v zimním ležení, blízko Pascalovu hledání důvodů srdce. Začátek je v jakémsi udiveném zírání bez komentářů a klasifikací. Zírání kolem a pak do sebe, aby člověk jasněji viděl, co to vše s ním dělá, co v něm budí strach a co ho svazuje. Pokud to pochopí, zbaví se lehounce každého strachu a „lpění“ na všem a podrží si jen to, co obstálo před tímhle pohledem. Mello téhle lehkosti věří, jako jí věřil Platónův Sókratés.

Před rokem zemřel filosof Zdeněk Vašíček, jehož znovu nalezeným heslem z kriminálu bylo: „ničeho se nebát a nic nechtít“. Týž varioval školskou slávou neutralizovaný výrok: „poznej sebe sám“, jako: „ať se každej stará hlavně sám o sebe!“ Kdy k tomu dojdeme?

Jedná se o knihu: Anthony de Mello, Bdělost, Brno 2004.

20. 6. 2012