Summit posílí suverenitu států eurozóny

Summit EU v těchto dnech vyústí v ekonomickou pomoc Itálii a Španělsku prostřednictvím krytí jejich dluhopisů z ESF. Dále otevírá cestu hlubší hospodářské a politické integraci eurozóny. Vzhledem k situaci ČR a Británie, které nepřistoupily ke smlouvě o fiskální stabilitě, se EU efektivně rozdělí nejméně na tři skupiny. Totiž na státy eurozóny, státy, které se k novým rámcům integrace připojí a do eurozóny vstoupí později, a na státy, které proklamují, že se v příslušných otázkách nehodlají vzdát své suverenity.

V posledních letech se na evropské politické scéně objevil nový proud, reprezentovaný u nás především prezidentem Klausem a cílící na obranu suverenity členských států před jejím údajným ohrožením ze strany evropských institucí. Tento směr se zakládá na přesvědčení, že suverenita znamená dělat si, co si dotyčný suverén zamane. Budiž. Jak je tomu tedy s poměrem evropské integrace k suverenitě jednotlivých integrujících se států? Klausova duševní kalkulačka si to spočítá jednoduše. Více společného rozhodování se rovná menšímu množství místní libovůle. Že je tomu skutečně tak, o tom lze ale nejen s úspěchem pochybovat.

Jestliže suverenita nějakého státu znamená svrchovanost vůle státních orgánů nad vůlí jiných subjektů na nějakém území, pak zjevně můžeme dále hovořit jednak o suverenitě vnější a jednak o suverenitě vnitřní.

Vnější suverenita, to je schopnost státu vykonávat svou vůli oproti či bez ohledu na vůli subjektů, vstupujících na území patřící pod tuto suverenitu z vnějšku. Mezi takové subjekty patří jak cizí státy, tak různé společnosti a organizace nebo dokonce jednotlivci, kteří nejsou občany daného státu a z nějakých, v případě některých států možná těžko pochopitelných, důvodů se ocitnou na příslušném území nebo jinak zasáhnou do toho, co se tam děje. Vnitřní suverenita je pak zkrátka schopností onoho státu vynucovat platnost jeho vlastních zákonů na jeho území, proti partikulárním zájmům, které se na takovém území objevují.

Obě oblasti suverenity státu jsou zjevně od začátku provázané. Jejich souvislost se však ještě dále prohlubuje s tím, jak se hospodářské procesy na území příslušného státu komplikují a přeměňují se spíše na hospodářské procesy, které pouze na území daného státu zasahují. To je přirozeným důsledkem jednoduchého zájmu každého ekonomického subjektu, jímž je jeho vlastní rozvoj. A je to také něco, čemu bránit en bloc, bariérami hospodářskému růstu obecně, je prostě bláznivé. Na tom se shodne snad téměř každý.

Je ovšem také zřejmé, že se tím stále více stírá myšlená hranice vnější a vnitřní suverenity. Aby mohl stát vynucovat platnost svých zákonů v případě některých hospodářských procesů, které jen malou částí zasahují do oblasti jeho přímé moci, musí se čistě spolehnout na prodloužení této své moci prostřednictvím jiných států, na jejichž území dochází ke zbytku onoho procesu a které uznají nutnost a oprávněnost dodržení oněch zákonů.

K tomu je ovšem zapotřebí, aby takové zákony bylo možno shledat rozumnými a jejich vynucení oprávněným i v dalších státech, kterých se hospodářský proces, o nějž se jedná, dotýká. Tedy, aby právo oněch států nezakládalo situaci, v níž má nějaký ekonomický subjekt před naším nešťastným státem nutně navrch v otázce, dotýkající se výkonu moci tohoto našeho státu na jeho vlastním území a nad zájmem, vzniklým z takového ekonomického počínání.

Suverenita státu v dnešní době je tedy de facto distribuovaná mezi jeho schopnost vykonávat moc na vlastním území, schopnost tuto moc vykonávat způsobem, který nevzbudí nevůli ostatních států, a schopnost přimět ostatní státy k zastoupení ve výkonu této moci v otázkách, které se státu a jeho suverenity přímo dotýkají, ale které vyvstávají mimo oblast dosahu jeho moci. Jednoduše řečeno, žádnému státu, který nechce být vydán napospas běsnění různých mocenských organizací, nezbývá, než svou suverenitu sdílet se státy, se kterými sdílí i valnou část „svého“ hospodářství. Jinak si zkrátka bude moci kdejaká firma nebo gauner na jeho území, sám nebo zprostředkovaně, dělat, co si zamane a dotyčný stát bude moci tak akorát koukat, co mu zase kdo provedl.

Obecně sdílejí v nějakém smyslu svou suverenitu všechny státy, vyjma mezinárodně neuznávaných, jako je Azavád. Ten se musí postarat jedině tak, že jeho vláda stojí na správné straně hlavně. S hospodářskými výkony takového státu to nicméně nebývá zrovna ledajaké a obyvatelstvo si také většinou dvakrát nevyskakuje. Opačným příkladem mezi státy jsou členské státy eurozóny, které sdílejí svou suverenitu v mnoha ohledech více než státy jiné. Mají jí proto méně?

Jestliže se například Itálie a Španělsko ocitají v situaci, kdy jejich rating a chování investorů ohrožují jejich schopnost provozovat vlastní rozpočet, pak těžko může kdokoliv příčetný hovořit o menší porci suverenity v případě, kdy se tyto země mohou opřít o ESF. Pokud by totiž nemohly, musely by jejich vlády dělat takovou politiku, kterou by jim de facto diktovaly soukromé společnosti. Takto budou muset dělat politiku, která bude přijata na úrovni eurozóny, to je pravda. Jenže samy tyto země jsou součástí eurozóny, takže se přinejmenším mohou účastnit jednání o tom, jak taková politika bude vypadat. V případě ataku spekulativního kapitálu na jejich dluhopisy nikoliv.

Lidé jsou tvorové společenští. Díky této své vlastnosti se již nemusejí bát šelem jako jejich dávní předkové. Spolčili se, vymysleli oštěp, kulovnici a nakonec zavřeli šelmu do zoologické zahrady. Kdo si myslí, že je člověku nejlépe v nějakém srubu, kde si může sednout na zápraží s kulovnicí a mít pro strach z šelmy uděláno, trpí asi také představou, že totéž mohl udělat už homo habilis a na světě by bylo lépe. Jenže, kde by chudák vzal tu kulovnici.

Stejně jako svoboda jednotlivce je podmíněna tím, že je tvorem společenským, je tedy také suverenita státu vůbec podmíněna tím, že je sdílena s ostatními státy v míře odpovídající ekonomickým silám, zasahujícím na území onoho státu. Španělsko s Itálií i další státy eurozóny tak díky politickému průlomu na současném summitu získávají něco navíc v otázce vlastní suverenity. Ztrácejí ti, kdo si chtějí urvat bez ohledu na ostatní i na vlastní situaci. Nevědí totiž, co si vlastně urvat, ani to, že to, co vyhlašují, si zkrátka urvat nejde.

1. 7. 2012