Eric Hurtado: Cesta viditelna

Autor: Eric Hurtado

Výstava: Cesta viditelna

15. březen – 29. duben
GAMU, Malostranské náměstí

Galerie AMU představuje tvorbu Erica Hurtada. Výstava je součástí projektu Eric Hurtado v Praze, v rámci kterého přednesl ve Francouzském institutu přednášku „Raymond Ismidon-Marie de Bérenger (1811-1875), marquis de Sassange, zahrada krajiny“ a na FAMU přednášku “Cesta viditelna”.

Výstava předkládá průřez fotografickou tvorbou, které se autor věnuje od roku 2005. Nejedná se ovšem o pozdní umělecký debut v pravém slova smyslu, Eric Hurtado, narozený v roce 1959 v Maroku a žijící ve francouzském Grenoblu, je spoluzakladatelem skupiny Étant Donnés a věnoval se experimentálnímu filmu, performancím a skládání hudby. V Praze můžeme vidět výběr ze sedmi fotografických cyklů.

Informační panel k výstavě uvádí, že autor: “se věnuje fotografické tvorbě, která je poetickým zkoumáním krajiny a reality z fenomenologického hlediska.” Fenomenologie, poetično, krajina, realita, trochu moc silných slov na jednu větu. Stručná noticka na portálu AMU pak říká: “Autor v jednotlivých souborech řeší problematiku obrazovosti, všímá si hraničních možností viditelnosti reality a fotografie.” Nesuďme autora podle toho co o něm zkratkovitě píší informační cedule a noticky na webu!

Výstavu otevírá cyklus Alétheiá - nezastřená skutečnost, instalovaný v prostoru vstupní chodby. Pět nevelkých černobílých snímků z nichž ten první nám odhaluje ( a nebo podsouvá?), že všechny následné detaily drapérie jsou jen částí opony, za kterou se nachází silný zdroj zářivého světla. Rozpor mezi viditelným a pojmenováním, hra vyvolaná napětím či souhrou mezi nimi, jsou zjevné od první fotografie a popisky k ní. Název prvního cyklu-  Alétheia (řecký výraz pro pravdu, odkrytost, v moderní filosofii reinterpretovaný např. Martinem Heideggerem), ukazuje že to s autorovým pojetím fotografie nebude mít divák rozhodně snadné a že bude vystaven jedné z variant post-konceptuální fotografie.

ze série "Derniére promenade" 2011

V centrální místnosti galerie je instalována Derniére promenade - Poslední procházka. Soubor  pořízený v domě v Les Charmettes nám na jedenácti čtvercových fotografiích přínáší pohledy do interiéru domu z konce 18. století. Kompozice jsou na první pohled ledabylé, nahnuté, z vybavení zahlédneme pouze postel a křesílko. Dýchá na nás omšelost a ospalá melancholie. Pomine-li ale prvotní zaujetí pohledu pro vzory starobylých tapet, zjistíme že obrazy vlastně ukazují někam jinam. Mimo dům. Odlesk na skle pod kterém je zarámována jakási rytina, vypadá zprvu jako amatérismus fotografa, neschopného zbavit se nežádoucího odlesku. Při jiném vhledu do fotografie v něm ale spatříme koruny stromů, přírodu tam venku. Stejně tak u dveří na fotografiích. Vypadají tak banálně, že skoro nelze postřehnout že v jednom případě, jsou jen iluzorním prvkem, tak typickým pro interiérovou hru s nenadálým hostem. A samozřejmě - okna. Průhledy do světa. Průlomy do civilizace interiéru. Otvory proudícího světla. Ex post se divák může dozvědět, že v tomto domě prožíval Jean Jacques Rousseau nikoli nevýznamný románek s madame de Warens.

V hlavní galerijní místnosti, okny orientované na Malostranské náměstí, nalezneme dva cykly. Semblance d’un payssage - Zdání krajiny je představeno devěti krajinami. Jedná se opět na první pohled banální a až nezajímavé snímky. Karavan zapomenutý v údolí. Auto, stará Peugeuotka zaparkovaná na plácku za domem. Boudy spíše než stavby, jejichž účel není zřejmý. Hřiště, které je spíše geometrickým obrazcem, než místem kde by jste chtěli trávit byť i jen minutu času. Anti-krajiny. Fotografie, které by jste si z dovolené přivézt nechtěli. Autor k cyklu v doprovodném katalogu uvádí: Zdání zde chápu jako jevení se a jednak podobání se... jde o to dostat se z dívání do vidění, ukazovat bez ukazování...”

ze série "Semblance d'un passage" 2011

A právě o to jde.. Po delším zkoumání spatříme silnici vinoucí se horským údolím, jako žílu civilizace, uprostřed vše pohlcujícího plevele přírody. Místa rozhraní, ani civilizaci ani přírodu. Věci, které se ocitli na okraji své existence. Hranice, kterými jsou vymezeny prostory našich existencí.

ze série "Ouvert, un chemin du visible" 2010

La Ronde de nuit - Noční hlídka. Přímý odkaz na temnotu plnou světla u Rembranta. Velkoformátové tisky na kterých jsou vyrvány fragmenty lesní krajiny ze tmy: “...fotografování hranice,..., které rozděluje a sjednocuje to co je od toho co není?”
Zbylé a nezařazené tři fotografie nepatří ani k jednomu ze dvou cyklů a jsou jaksi na zbyt. Jedna, solitér v rohu, přináší bezútěšnou městskou krajinu. Rolety obchodů staženy už roky, dveře zavřeny. Smutek konce.

Za rohem poslední místnosti, v místě nad schody, jakoby spíše s omluvou, visí velký černočerný tisk. Popiska nás informuje: Et in arcadia ego. Speculum menor. Autoportrét s černým zrcadlem. Při bližším ohledání, se pod úhlem tak ostrým, až pro diváka takřka nepatřičným, na fotografii zjeví silueta muže za stativem s fotoaparátem. Snímku dominuje černý obdélník. Ano, název nelže. Vidíme černého fotografa na černém pozadí. Fotografii přináší na denní světlo onen magický moment, který zažil každý, kdo kdysi byl na místě zvaném temná komora. Z temnoty zde vystupuje obraz.

ze série Alétheia, 2010

V zadním prostoru galerie je na jedné stěně umístěn cyklus Ouvert, un chemin du visible - Započatá cesta viditelna. Snímky postkulturní krajiny sledují spíše možnost pěšiny než pěšiny jako konkrétní objekt. Hurtado hledá čistou průchodnost terénem. A to na světle louky a nebo v temnotě lesa. Muriel Enjalran v katalogu uvádí: “Svým čelním pohledem a sevřenou kompozicí, nám ukazuje obrazy plné bujné vegetace, skutečných zdí temného světla.”

Na poslední stěně expozice jsou umístěny snímky z jeskyně Mas-d'Azil v Ariége. Připomínají měsíční krajinu. Až do chvíle, kdy si všimnete neznatelné hladiny. Až do chvíle, kdy ucítíte prostor, který se skrývá za hradbou tmy.

"Fotografuji vždy tento hraniční okamžik viditelna, který je zároveň hranicí neviditelna," tvrdí Eric Hurtado. "Směřovat pohled k tomuto okamžiku původu, ke chvilce před rozdělením, ke chvíli, kdy se temnota chopí dne, kdy se navrací ke svým kořenům, do svého ještě neroztříštěného bytí tvořeného formou, která sama sebe nevysvětluje, formou podobnou tichu, které se poslouchá. Smysl fotografie vidím v její možnosti překračování."

Výstavy se dostává zasloužené pozornosti. Marie Kohoutová v recenzi nazvané Hudebnost fotografických obrazů Erica Hurtady píše: "Fotografie Erica Hurtady přetvářejí autorovy zkušenosti z oblasti hudby a filmu do výtvarného díla. Můžeme je také chápat jako realizovanou reflexi Hurtadových filozofických a teoretických úvah o smyslu fotografie. Navíc jsou to básnické miniatury v próze, které je potěšením přečíst.” A celou výstavu s nadšením velebí, Hurtado dle ní: “Testuje... vlastní i divákovu schopnost postřehnout hranice toho, co fotografie zobrazuje, buď fyzickými smysly, nebo bezprostředním náhledem mysli - vždyť fotografie zobrazuje jen část skutečnosti, to další zůstává lidskému oku skryto, a přesto existuje a chce být viděno a pochopeno. Autor umožňuje divákovi použít obě formy vnímání, i když tak, jak výstava postupuje, se uvědomění obrazů odehrává víc a víc v mysli pozorovatele.”

Oproti tomu Josef Chuchma nejen, že nesdílí nadšení autorky předešlých řádek, ba spíše neskrývá své opovržení: Až příliš multimediální umělec Eric Hurtado teď zrovna fotografuje, křičí do světa. Můžete se: ”...přesvědčit, jak rychle se dneska lze stát fotografem a vybudovat si respekt, ačkoliv „objektivně“ vystavené práce neznamenají žádný podstatný vklad do současné tvorby.” A jak Chuchma z ostra začal, tak pokračuje: /E. Hurtado/ Dobře ví, co se dnes v umělecké fotografii a vůbec ve výtvarném umění děje, co se nosí, jak se rozpíjejí hranice nejen žánrů, nýbrž i jednotlivých médií. Sebevědomě si tyto postupy přivlastňuje. Ale nemůže tím zastřít prefabrikovanost svého fotografického výraziva. V jeho kolekcích se nenachází nic jedinečného, vidíme hlavně, že Hurtado umí jít s dobou a má k tomu po ruce základní výbavu uměleckou i technickou. Pro jednotlivé cykly citlivě volí příhodné formáty zvětšenin, to ano.” Pro Chuchmu je tak Hurtado parazit a kejlíř s módními náladami a byl by dostal naloženo asi ještě více, pokud by si Chuchma všiml, že název projektu Étant donnés je přímou výpůjčkou od Duchampa. Čiré odmítnutí opouští Chuchmu jen na chvíli před hravostí Et in Arcadia ego a v Noční hlídce kde: “Hurtado vnořil objektiv do nočních přírodních scenérií a podařilo se mu na citlivou vrstvu přenést jejich neuchopitelnost a přízračnost.”

Dvě hlavní informačně mainstreamová média, nám tak předkládají dvě naprosto protikladná gesta, Chuchmovu negaci a Kohoutové přitákání. Co však chybí je hlubší promýšlení. Hurtadovými fotografiemi neduní prázdnota ani nezní hudebnost obrazu. Autor tohoto textu neměl to štěstí aby mohl navštívit Hurtadovi přednášky a zná tedy jeho myšlení o fotografii pouze z fragmentů textů v katalogu (na kterých zaujala Chuchmu hlavně špatně použitá interpunkce a Kohoutovou potěšení s  kterým je konzumovala).

Hurtado si místy libuje v opakování již řečeného: "Fotografie je tajemství o tajemství. Čím víc vám toho řekne, tím méně toho budete vědět." Citovat Diane Arbus jistě není naškodu, jen souvislost mezi Hurtadovým přístupem a jejím je jaksi záhadou. Přes možná šlápnutí vedle, vplétá své fotografie do sítí odkazů, které překračují fotografii, jako více či méně bezmyšlenkovité mačkání spouště, k hlubšímu promýšlení možností tohoto média. Rousseau, Alétheia, Heidegger zde mohou být pro povrchní uspokojení průměrných absolventů klasického gymnázia. Jenže souhra, kterou spolu hrají fotografie na zdech a popisky k nim není samoúčelná. Hranice, viditelnost, z-obrazení/ zrcadlení se nám nezjevují  náhodou.  Nejsou jen povrchní hrou. Lesní mýtiny můžeme vnímat jen jako francouzskou nedbalost ve vztahu k udržování kulturní krajiny, ale také třeba jako pozvání do Černého lesa na cestu za tajemstvími bytí a času či na procházku v Les Charmettes. Cesta na hranice je nebezpečná, nikdy nevíme s čím se na ní setkáme a co zahlédneme za ní. Hurtado ji nepodniká bezúčelně. Nejen Et in arcadia ego, Speculum menor, Autoportrét s černým zrcadlem - je výsledkem cílevědomého promýšlení fotografie v kontextu nejen dějin umění, ale především moderní filosofie.

Chuchmovi je nutno v jednom bodě dát za pravdu: “...vyjma několika záběrů se vystavené exponáty jeví jako dílčí součást projektu, který by se v utěšené úplnosti skládal ještě z videí, z hudebního podkresu, z textů, případně i ze světelného aranžmá a byl by instalován ve specifickém prostoru.”, i když on to zřejmě myslel spíše jako ironické odmítnutí nejen Hurtadových fotografií, ale jeho díla jako celku. Je škoda, že právě v galerii akademie múzických umění je Eric Hurtado představen tak jednorozměrně a představu o tom, zda se na putování k hranicím média vydal i u svých hudebních a filmových projektů musíme použít univerzální klíč k vědění v našem věku a vygooglit si patřičné odkazy...

20. 4. 2012