Stopami „tichého stopára”

Ve Slovenském institutu v Praze v Jilské ulici byla k vidění průřezová výstava Michal Kern: Stotožnenie s prírodou, jako první z cyklu Umění XXL. Michal Kern (1938–1994), rodák z Liptovského Mikuláše a syn malíře Petra Júliuse Kerna, tvořil
i žil po většinu života dobrovolně mimo centrum pozornosti i kvasu uměleckého dění,
v rodném domě na okraji Liptovského Mikuláše, v místě zvaném Na Močiaroch,
v těsném sousedství říčky Demänovky na dohled od Nízkých Tater a s výhledem
na Vysoké Tatry.

Jádro výstavy tvoří díla z let sedmdesátých a osmdesátých. Michal Kern vystudoval figurální malbu (ateliér L. Čemického a J. Mudrocha), v šedesátých letech se přiklonil ke konkretismu a od konce šedesátých let, částečně pod vlivem kontaktu s teoretikem
P. Štraussem, nabývá jeho tvorba silně konceptuální rozměr.

Většina vystavených prací Michala Kerna využívá fotografii jako médium pro záznam jeho osamělých akcí: „Fotografia umožnuje zaznamenanie a sprostredkovanie jeho fotomonológov a akcií, ktoré vznikaly zvačšinou osamote a existovaly často krátky okamih. Frekventované používanie fotografie posúva Kernovu tvorbu aj na pole konceptuálnej fotografie. Jej využitie v akčnom a konceptuálnom umení charakterizujú dve roviny prístupu – dokumentačná, umožnujúca sprostredkovať akciu nezúčastneným divákom, a výtvarná, ktorá pracuje s fotografiou ako s osobitnou formou zaznamenanie akcie s vlastnou vizuálnou hodnotou. Pri fotozázname sa konceptuálny výtvarník stává autorom zámeru, no nie vždy je aj fotografom (ten ostáva utajený alebo nepriznaný),” uvádí v monografii věnované autorovi její autorka a také kurátorka výstavy Daniela Čarná z Galerie Mesta Bratislavy.

Michal Kern zdůrazňoval u fotografie především moment dokumentární: „Myslím,
že tieto moje fotografie nepatria do ‚umeleckej‘ fotografie, ani som sa o to nikdy nesnažil. Fotografia je pre mňa ako faktografia – niečo veristické…”
V některých případech je pak myšlenka materializovaná akcí rozváděná dále pomocí jiných médií. Linie tvořená stopami ve sněhu je tak následně provedena do papíru pomocí perforací.

Přes výše uvedený popis fotografie čistě jako záznamového média dosahují pozoruhodného výtvarného účinku. Příkladem může být akce, podle níž je celá výstava pojmenována – Stotožnenie. Muž trpělivě vyšlapávající do sněhu znamení kříže. Fotozáznam akce je doplněn kresbou, na které je figura člověka zmnožena jednotlivými kroky nutnými
k vyšlapání symbolu. Chodec tak svými jednotlivými kroky tvoří kříž. Jedná se
o působivou metaforu s mnohem širším významem než jen úzce a prvoplánově křesťanským. Jak poznamenává D. Čarná: „Procesuálnosť Kernových diel sa prirodzene týka každého projektu realizovaného v krajine. Kern však nevytvára objekty, ktoré by príroda postupne pretvárala. Procesom jeho tvorby sa stáva samotné jej efemérne dianie – plynutie času, vody, pohyb tieňa, topenie snehu, ktorým zanechané stopy a dotyky postupne a prirodzene zaniknú.” Příkladem mohou být třeba práce Prvý sneh, prvý dotyk, prvá stopa z roku 1983 či Akcia so snehovou guĺou, které tematizují pomíjivost časového okamžiku či přírodního procesu.

Michal Kern pracoval v ústraní a většinou o samotě, nikoli však v izolaci. Patřil
k širšímu okruhu soudobých slovenských konceptuálněji založených autorů, jako jsou
A. Mlynárčik, R. Sikora, Petr Bartoš; s Dezidérem Tóthem jej pojil tak úzký vztah,
že mohl uvést: „Vytvárali sme akcie také blízké, že by sme si niektoré mohli navzájom podpísať.”
D. Čarná rozvíjí paralely ve vnímání jeho díla směrem k českým autorům, jako jsou Hugo Demartini, Miloš Šejn (akce v jeskyni Mažerná) či Jaroslav Anděl (Cestou
K. H. Máchy). V konfrontaci s dílem posledně uvedeným mohli vidět návštěvníci Fotograf festivalu Stopy od M. Kerna (1982) minulý podzim v Praze.

Ovšem Michal Kern nezůstával izolován ani mimo mezinárodní kontext. V roce 1978 se dostává na deset dní do Moskvy a díky pozvání Ivana Čujkova zde během deseti dní navštěvuje ateliéry z okruhu moskevského konceptualismu (Francisca Infanteho, IIju Kabakova, Nikitu Alexejeva, Andreje Monastýrského, Erika Bulatova, Eduarda Gorochowského a Igora Makareviče). A především navštěvuje velkou retrospektivu Kazimira Maleviče. Blízcí jsou Kernovi také britští výtvarníci Richard Long a Hamish Fulton. Ve stejném roce se dostává do Francie a podniká také cestu do Švýcarska, Německa a Rakouska.

Daniela Čarná používá jako hlavní výkladovou osu sepětí Michala Kerna
s přírodou: „Prírodu ako svoj ateliér objavoval Michal Kern postupne,
cez zdanlivé vzdialenie sa a zaujatie ‚inou prírodou‘ v úvodnom období konštruktivizmu druhej polovice šesťdesiatych rokov 20. storočia,
až po prijatie prírody ako svojho ateliéru pred polovicou sedemdesiatych rokov (…) Michal Kern poukazoval na prírodné dianie v jeho, často takmer nepovšimnutej, zdanlivej všednej každodennosti plynutia vody, topenia snehu či premeny tieňov
a do jej diania citlivo vnášal stopu svojej ľudskej prítomnosti a spoluúčasti.
Jeho tvorba má svoje špecifikum
v systematickom prenikaní k prírode,
ako k neustálemu zdroju nových podnetov tvorby a sebareflexií,” píše se
v doprovodném textu. Takový výklad Kerna je takřka neprůstřelný, i když by asi bylo možné jít ještě dál a dotknout se roviny času a časovosti jako fenoménů, jimž podléhá vše jak v přírodě, tak i v civilizaci. Ostatně cyklus vznikání, trvání a zanikání, ona pomíjivost věcí je společným tématem všech zmiňovaných děl.

Kontakty udržuje Kern také s maďarskou uměleckou scénou. První zahraniční výstavu má právě v Budapešti v roce 1987.
Téhož rok se účastní kolektivní výstavy Hommage á Kassák.

Volná tvorba je zřejmě z větší části umožněna restaurátorskými zakázkami.
Bez zajímavosti nejsou realizace v rámci soudobé architektury,
které zahrnují pro období sedmdesátých a osmdesátých let takřka čtyřicet položek.

Z intimity ústraní rodinného sídla na Močiaroch vystupuje na konci osmdesátých let.
V roce 1988 se účastní akce nazvané 1. Mezinárodný festival alternativného umenia
v Nových Zámkoch, kde do své akce zapojuje publikum.

Intenzivně vstupuje do veřejného prostoru po roce 1989 především v rámci Liptovského Mikuláše. Záchrana náhrobku chlapce z místního židovského hřbitova je mu impulsem k umělecké reflexi Holocaustu. Podílí se na znovuoživení místní synagogy a připravuje pro ni koncept spočívající ve vysypání podlahy pískem, v němž by návštěvníci zanechávali stopy. Znamení pomíjivosti své i generací minulých.

Eugenia Sikorová po smrti M. Kerna napsala: „Nebol radikálny burič, ktorý láme konvencie, ale tichý stopár, prieskumník v hraničných terénoch medzi prírodou
a civilizáciou, medzi umením a životom, medzi individuálnym a univerzálnym, medzi subjektivnym a objektivnym, medzi racionálnym a senzuálnym, medzi fikciou
a realitou, medzi sebou a svetom, medzi manipulovaným a slobodným, medzi kamuflážou a pravdou.”

Stopovat Michala Kerna má smysl i dnes. A díky monografii a výstavě připravené Danielou Čarnou to nikdy nebylo lehčí.

30. 4. 2012