Tichá žena, plaší muži

Výstava: Tichá žena, 22. 2.–16. 3. 2012
Kurátor: Pavel Vančát
Galerie: Fotograf Gallery

Pavel Vančát v galerii fotograf konfrontuje s “politicky a esteticky nekorektní” reflexí ženy jako objektu fotografie 70. a 80. let. Téma nevymezuje ostře časově (jádro vystavených věcí je z 80.let), ani politicky (oficiální/ zakázaní), či z hlediska uznání (zapomenutí/vzpomínaní), nebo snad žánrově (vedle fotografie, jsou zde plastiky, grafiky, texty), ale jako pokus o re-konstrukci hranice veřejné intimity.

Návštěvník nejistě otevře dveře v novoměststkém průjezdu a velkorysým loubím se dostane ke galerii. Vstoupí-li do správných dveří, je s ním rozehrána hra a to pomalu a Pavel Vančát jako by ji hrál podle partitury psané dobou o které celé představení má být. Proti návštěvníkovi se na hranolu podstavce vypíná zasněné Krištůvkovo Ráno (1969) a za ním na zdi klopí cudně zrak na Suchého olejomalbě Dívka (1984) a s tváří ve stínu leží Kusčynského Dana (1973) s kapradinou v klíně. Decentně v rohu umístěná je pak Tichého tuš na papíře. V dalším rohu Stibor odkazuje k El Grecovi. První místnost ze tří připomíná spíše výstavku na stranickém sekretariátu, nebýt stroze minimalistického a bílého galerijního prostoru.

Výstava je o (až na jednu, ale o to výraznější vyjímku) o mužském pohledu na ženu. Ale muži zde nejsou jen ti neviditelní, skrytí za kamerou. V druhé části výstavy je výběr z cyklu dua Jasanský/Polák Chlapi. Vánčátovo aranžmá jejich role v tomto melancholickém dramatu je ale dosti brutální - malí a šedí jsou ti které z dálky svým orlím okem zachytili Jasanský s Polákem. Jejich fotografie, jsou jakýmsi protipólem k dílu kyjovského voyera. Chybí v nich spalující vášeň, pokud vášní není i chlad v oku lovce, měřícího si svoji obět. Vančát je vědomě aranžuje v disproporčně pojatou protilehlou stěnou pokrytou zvětšeninami žen poskládaných k sobě. Žen a dívek připomínajících Medúsu a její sestry, proti nimž stojí zástup zkamenělých neštastníků, kteří neodolali a neodvrátili svůj pohled. Protiklad je to ohromující.

V poslední části si Vančát všímá opomíjených fazet u autorů zavedených a tak můžeme vidět Holomíčka takřka jako minimalistického konceptualistu díky výraznému diptichu (bez názvu, snad 80.léta). Či znovupřipomíná ty polozapomenté, jako v případě Petry Skoupilové. Doba na nás udeří vší silou v Tůmově cyklu Chvíle pravdy, kde je dívka skoro stejně nedostupná jako text na plakátu vedle ní zvoucí na Champs Elysées. Unikající Terpsichoré od Stibora pak čelí nezřetelnému příběhu z cyklu Televize (1989) od Jasanského s Polákem.

Vančát se mistrně ptá “...po vlastních vizuálních kořenech, po prazákladech dospívání v éře erotického šerosvitu...”, nejde mu ale pouze o archeologii vlastního libida a na závěr postuluje otázku zda před námi nakonec “nestojí objev jakési nové normalizační secese”? Na tu nechť si na této vydařené výstavě odpoví divák sám.

2. 4. 2012