Rudo Prekop o nalézání fotografie

Rudo Prekop představuje fotografie nejen ze svého cyklu Reálovky (1989 - 2011) ve Špálově galerii.

Fotografie z cyklu Reálovky jsou nalezenci. Věci, které zmizeli z našeho dohledu a pohled fotografa bloudícího po okrajích civilizovaného světa jim, možná naposledy, vdechl smysl. Plenérová paralela Duchampovských ready-madů, které stvořeny aktem de/re-kontextualizace nabývají nového smyslu v prostoru galerie. Prekopovi reálovky jsou bezezbytku samy sebou pouze tam, kde jsou. Ovšem jejich zahlédnutí nám umožní až jejich fotografie.

Některé Reálovky přichází na svět díky tání. Jsou to děti proměny krajiny z hibernovaného zimního stavu, v probouzející se svět jara. Jejich jediným časem je mezičas. Změnou povětrnostní situace se objeví pro pozorný pohled fotografa a následkem nezadržitelně bující vegetace zase zmizí.

Jiné představují stopu věci. Vidíme něco, co bylo věcí, ale účel je smazán. Je to věc-negativ. Možná je někdo ještě vyvolá a dá smysl jejich existenci, ale teď jsou jen deskou opřenou o zeď.

Tání je Prekopovým tématem v doslovném i přeneseném smyslu slova. Pomíjivost věcí a lidské přítomnosti dokonale vystihují snímky vodních ploch, které rozmrzají a mizí na nich stopy po kluzišti, či sněhových polí pokrytých stopami lidské chůze.

Snaha vytyčit si své teritorium je lidem vlastní od nepaměti. Dočasnost každé hranice a pomíjivost této snahy, ukazují snímky zachycující zbytky plotů, tyče mizející v chaosu roští. Kolíky řádu proti chaosu přírody.

Není asi většího klišé, než fotografovat jedno místo v průběhu různých ročních dob a různých let. A není účinnějšího způsobu jak ukázat nestálost věcí. Neuděláš dvakrát stejnou fotografii. Fígl s rozdělením souboru na dvě zdi, kde na obou stranách je zobrazeno jedno místo, ale díky časové prodlevě mezi pořízením snímků a lidské činnosti na fotografovaném místě v mezičase, nám připadají na první pohled jako místa dvě. V prostoru mezi nimi je návštěvník galerie a jen díky jeho vnímavému pohledu jsou identifikována příslušnost oba souborů k jednomu místu.

Snímky Magnezitky, jakési věže, pozorované z patřičného odstupu a z mnoha úhlů pohledu, připomínají spíše stélu, než industriální objekt, který sloužil nějakému konkrétnímu účelu. Dokonalá demonstrace toho, že fotografie nám ukáží vše, a dokonce ze všech stran, o smyslu věci samé, se ale nedozvíme vlastně nic.

Není asi většího klišé, dělat malé věci velkými. A není účinnějšího způsobu jak ukázat krásu obyčejných věcí než změnit měřítko, v kterém se na ně díváme. Rozbité matnice. Místo kde se fotografie podřizuje kompozičnímu řádu.

Černý kruh, kotouč temného slunce. Kruh, jako jedna z dokonalých forem. A porušení dokonalosti. Není nepříjemnějšího pohledu, než na narušenou dokonalost. Symbol kruhu doplňuje kříž. Dvě čáry v dokonalé opozici. O změně měřítka nás ujišťuje pravítko, na kterém je neuměle zkráceno měřítko přelepením centimetrů nad dvanáctkou. Kříž a dvanáct. Sand apoštolů?

Tři snímky z cyklu Orchid konstrukt znějí variací na Kandinského, Miróa a O'Keeffe. Tři setkání melodií organického řádu se strohostí geometrie lidských předmětů.

Helena Musilová přiřazuje fotografa původem ze Slovenska, usazeného v Praze a vyjadřujícího se ne-lokální fotografickou řečí, do linie české tvorby autorek jako jsou Eva Fuková a Emila Medková. Přidat by se dala i Běla Kolářová, o které jsme nedávno referovali zde. Jeho fotografii charakterizuje jako “dobrodružství vidění”. Dobrodružství které začalo s několika podobně naladěnými sutdenty FAMU a na konci osmdesátých let dalo vzniknout “slovenské nové vlně” ve fotografii v tehdejším ČSSR, jak je vidět i na aktuální výstavě, zdaleka nekončí.

10. 6. 2012