Zmizely-li klenoty, král nebude!

Korunovační klenoty nejsou šperky, jejich záměna, degradace nebo ztráta by země Koruny české mohla natrvalo odsoudit k republikánské demokracii nebo všem horším možnostem.
Hysterie nad smrtí exprezidenta, paranoia stávajícího prezidenta, tirády kolem volby budoucího prezidenta – nic hezkého, pojďme se bavit o králi a o tom, co k tomu potřebujeme – korunu…

Dohady o prezidentovi, jeho pravomocích a způsobech volby jsou jen zastírací humbuk. Někteří soudí, že se jím zastírají podstatné problémy země – ekonomický propad; většina mlčky přistoupila na to, že jediné skutečné problémy jsou ty finanční. Ale možná se ten humbuk děje proto, že se vskrytu někdo pokouší pojistit napořád proti návratu království, resp. monarchie. Proč by to někdo dělal? Nejen kandidáti typu Bobošíková, Okamura hrají už dlouho na lísání se k davu a vážou svou popularitu na různé typy mindráků a vad charakteru: ukřivděnost, závist, sprosťáctví, obojetnost. Stavovská volba krále by byla úplně mimo dosah davů a monarcha by se následně jejich mindráky asi vůbec nezabýval.

Krále lze nalézt vždy znovu, ale bez klenotů není korunovace. Kdo chce napořád znemožnit korunovaci, musí tedy zcizit jediné – korunovační klenoty, nebo je, jak to známe z pohádek, vyměnit za falešné. Podle Korunovačního řádu Karla IV. se českým králem může stát jenom ten, komu byla na hlavu posazena Svatováclavská koruna.
K tomu máme následující čerstvé stopy, indicie a východiska:

1. Na webových stránkách Pražského hradu a v jejich reprezentativní publikaci se místo královské koruny, žezla a jablka objevují fota jejich kopií s popiskami, které lžou, že to jsou originály.
2. Restaurátora klenotů Andreje Šumberu z Hradu po desetiletích péče o klenoty vypověděli a bez předání najali v tom oboru začátečníky.
3. Laik těžko pozná rozdíl mezi originálem a kopií korunovačních klenotů.
Z těchto indicií se dá usoudit, že někdo na Hradě chce:
a) ukrást korunovační klenoty,
b) znemožnit volbu nového českého krále,
c) obojí: a) a tím b), b) tím, že a).
Nabízí se několik otázek: Jsou v klenotnici ještě stále originály klenotů nebo jsou už fuč? Nemohl by se tam jít někdo s klíči (spolu) podívat?

Vy ani já se do klenotnice nedostaneme, ale můžeme si o tom nechat vyprávět od Andreje Šumbery, sochaře, restaurátora korunovačních klenotů a zlatníka.

D. B.: Léta jste na Pražském hradě spolupracoval při péči o klenotnici a korunovační klenoty a před časem jste tam skončil – lze korunovační klenoty nějak zaměnit?

A. Š.: To je vyloučené, nelze udělat kopie, které by byly k nerozeznání od pravých.

D. B.: Ale jak celý ten Váš příběh s klenoty začal? Nastoupil jste na Hrad už v osmdesátém šestém…

A. Š.: Nenastoupil, já jsem od vystudování v roce osmdesát dva na volné noze, nikdy jsem v žádném zaměstnaneckém poměru nebyl, to byl taky můj záměr. Vždycky jsem pracoval na smlouvu.

D. B.: Ale byla to dlouhodobá práce na Hradě, která měla kontinuitu a začátek ještě za Husáka?

A. Š.: Jo, v restaurování to bylo za socialismu, a zvlášť na Hradě, tak, že když se někdo osvědčil, tak se s ním počítalo v rozvrhu prací na další rok.
Ale nebyla to tehdy moje jediná práce. Po škole jsem krom vlastních šperků dělal třeba taky filmové rekvizity. A pak mě začala čím dál víc bavit řekněme vyšší liga zlatnictví a k té se dá dostat akorát při restaurování. Takže od šestaosmdesátého jsem pomáhal restaurovat své starší a slavnější kolegyni Aleně Novákové.
Pro Hrad jsme dělali každou středu něco jako týmový průzkum klenotnice. Restaurátoři, chemici, kunsthistorici – tým, ve kterém se všichni ovlivňovali. Dneska už se to tak už bohužel vůbec nedělá. Byl to typicky socialistický produkt, seděli jsme tam za plat třeba čtyři hodiny a povídali o čemkoli z té práce, pak to samé na pivu. Za to byla smlouva na rok, že jsme členy badatelského týmu. Já jsem se tam dověděl spoustu skvělých věcí ze všech spřízněných oborů…

D. B.: … které se pak hodily třeba i při restaurování relikviáře sv. Maura.

A. Š.: Paradox socialismu byl, že umožňoval různé věci bez nároku na okamžitý efekt. Třeba praxe ve fabrikách, kde se člověku věnovali. Pořád se neopakovalo, že čas jsou peníze.

D. B.: Tahle svoboda se přece najde i u inteligentního sponzora, ačkoli jich je málo…

A. Š.: Pod dojmem, že jsme v krizi (podle mě je jen virtuální), pod dojmem tohohle pocitu, že jsme v nouzi, se šetří na nejblbějších místech. Země, která byla tvůrčí sto let, řekněme od roku 1870, postupně tvůrčí být přestala, poslední ránu tomu dala ruská okupace a pak se ještě krouhaly dál zbytky tvůrčí práce ve prospěch okamžité účelnosti a zisku.
Pro představu: Průzkum Klenotnice Metropolitní kapituly sv. Víta. Klenotnice má asi čtyři sta sbírkových předmětů a je velice cenná. Jsou tam nejstarší předměty jako slonovinový roh z 8. století. Část je teď k vidění na výstavě, jíž říkám nouzová, protože použili běžné vitríny, které ty klenoty nechrání, a nouzově vypadá i výběr, je na honem, jen aby tam něco bylo.

D. B.: Je pravda, že ten šlendrián jde až tak daleko, že se v publikaci Hradu České korunovační klenoty (Správa Pražského hradu, Praha 1998) objevují fotky kopií s popiskami, jako by šlo o originál?

A. Š.: Jo, jsou to fotografie Beldovy kopie koruny udělané pro montrealské Expo. Později tenhle turnovský zlatník se svým týmem udělal i kopii jablka a žezla.
Takzvaná reprezentativní publikace Hradu České korunovační klenoty, typický blbismus – kolem malé fotky jsou velké bílé plochy, navíc se asi grafikovi líbily fotky kopií víc, tak tam dal prostě fotky kopií. Tak vyrobili takzvaně reprezentativní publikaci, kde je všude psáno o nejvzácnějších klenotech naší země, ale každý, kdo o tom trochu ví, hned pozná na fotkách celků i pohledech na Svatováclavskou korunu, že jsou to fotky kopií. To je přece podvod! Jestli si mysleli, že to jedno nebo že to nikdo nepozná?

D. B.: A je nějaké kriterium, podle kterého jde vysvětlit i laikovi, jak se pozná kopie od originálu? Patinou to asi není…

A. Š.: Ne, patinou to není. Ale místo unikátních kamenů jsou v kopii vybroušené kameny, povrch i barva jsou věrohodně napodobené, ale lom světla se napodobit nedá. Pak je důležité, že povrch původní koruny je leštěný ocelovým hladítkem a to vytváří charakteristický lesk, zrnění a třpyt, úplně jiný než po leštění na kotouči u kopie. To se pozná neomylně.

D. B.: Je to jako povrch barokní omítky natažené ocelovým hladítkem a dneska třeba filcovým hladítkem?

A. Š.: Ano, je to věc technologie, ne stárnutí. Navíc jsou tam stopy po čištění. Původní korunu čistili zlatnickou růží, což je oxid železa, taková červená leštící pasta na hadříku. Při tomhle stupni ryzosti, kolem devadesáti procent neboli jedenadvaceti karátů plus trošku stříbra a trochu mědi, povrch koruny nekoroduje, nezatmavne.

D. B.: Po leštění růží se tam udělaly ty drobné škrábance…

A. Š.: Za víc než šest set let tam samozřejmě jsou jemné škrábance. Kopie je nemá, protože byla vyrobena jako kopie, ne falsum, takže nic z původních postupů ani leštění nepředstírá. Originál se nedá zkopírovat za žádné peníze, protože třeba takové safíry už nikdo nikde nenajde.

D. B.: Hodnota klenotů je přece i v relikviích, podobně jako v případě relikviáře sv. Maura. Třeba zlomek trnu z Kristovy koruny vsazený do centrálního křížku koruny našich králů, zůstalo z něj něco?

A. Š.: Relikvie obvykle dosti vydrží. Kosti, ale třeba i plátna, ve kterých byly zabalené ty ze sv. Maura, se po restauraci do relikviáře nevrátily, jsou vystaveny zvlášť.
A co se týká křížku koruny, tak to byla vždycky otázka, jestli tam ten zlomek trnu z Kristovy koruny je nebo ne, případně, kde jinde je.
Když jsme to v roce 2003 nasvítili světlovodným kabelem a pod mikroskopem vyfotili, tak jsme zjistili, že ta dutinka, ouško v safírovém křížku je evidentně prázdné, úlomek relikvie tam není. Mohl se ztratit nebo ho někdo zcizil, ale o tom, že tam byl, svědčí jasně nápis kolem.
Relikvie nemohla vypadnout, nemohla se ani rozpadnout…

D. B: Musel ji tedy někdo vzít, ale kdy?

A. Š.: Dělaly se inventury stavu, ale nikde se nepopisuje, že by se dne toho a toho zjistilo, že relikvie chybí. O tom se kulantně mlčelo nebo se dělaly nereálné hypotézy, že je zapájený ve zlatě, což je nesmysl. Shořel by při pájení najisto. Navíc se takhle s relikviemi nezacházelo, dávaly se do schránek, aby je šlo vyjmout.
Ze setrvačnosti se pořád věří, že tam pod popiskou je, ačkoli jsem všechna důležitá data o restauraci Koruny už dávno dal na internet (viz: http://www.korunovacni-klenoty.cz/cs/uvod.html).
Tak jsem to taky vzal. Nejenom, že jsem chtěl restaurovat klenoty, ke kterým mám vztah, ale chtěl jsem potom výsledek zpřístupnit všem, kdo mají zájem.

D. B.: Jak jste skončil svou práci na Hradě?

A. Š.: O tom rozhodl ředitel Správy Pražského Hradu Velíšek. Na tajné poradě zakázal spolupráci se mnou – a kvůli takovéhle estébácké taktice mi z Hradu oficiálně na nic neodpovídají, dokonce se bojí se mnou veřejně stýkat. Publikaci o klenotech dělali nějací jejich kamarádi, proč by se s námi radili? Restauruje tam člověk, který má licenci rok, zkušenosti žádné a tak dál.

D. B.: Pokleká ještě někdo před korunou?

A. Š.: Když se stal Karel Schwarzenberg kancléřem, tak tehdy přišel a poklekl, jak mu kázal jeho stav.

D. B.: Je pravda, že k naší koruně patří jiné jablko a žezlo? Totiž ty, které  mají ve stálé expozici císařských korunovačních klenotů v Schatzkammer ve Vídni?

A. Š.: To je asi tak, že snad už Marie Terezie odvezla ve strachu z truckorunovace klenoty prozíravě do Vídně a na následující korunovaci zpátky přivezli jiné klenoty. Habsburkům asi ty původní, stříbrné nebyly dost hoch. Ovšem původní klenoty nebyly ze stříbra proto, že by byla nouze o zlato, ale spíš to nějak souviselo s mystikou materiálů.
To jablko a žezlo, co tu máme, je německá renesanční práce z Augšpurku na habsburskou objednávku. To by čeští nacionalisté neměli zapomenout. České korunovační klenoty prostě ze dvou třetin jistě zhotovil německý zlatník.
Naopak jablko a žezlo, které mají ve Vídni, jsou starší než Karlova koruna, anonymní jednoduchá práce. Klenoty ani naše koruna sama vlastně vůbec nejsou nějak náročná práce z hlediska zlatnického řemesla. Žádná exhibice zlatnického umu. Kouzlo koruny je založené na symbolice, na estetických proporcích, takže tam nenaleznete žádnou zdobnou zlatnickou techniku. Jen zlatý plát a na něm kameny v obroučkách, relikvie… i tak je dostatečně magická.

D. B.: Má nějaký vzor, jako lilie a Karlovo jméno – třeba ve Francii?

A. Š.: Ne, tvarová jednoduchost je jistě Karlova volba a vychází asi z té původní koruny, ale my nevíme jak. Císař Karel byl totiž taktik. Když se ho čeští stavové ptali, kam zmizela stará koruna, tak jim prý řekl, že ji omylem stavili, když nebyl na Hradě, že ji jeho manželka omylem k tomu stavení vydala. Stejně jako baziliku sv. Víta prostě strhnul a stavěl nad ní.
Z boží vůle rozhodl a nazdar…
Ještě k té aféře s hradní publikací o klenotech: Byl jsem tak rozhořčený, že jsem napsal prezidentu Klausovi, že pod jeho záštitou udělali reprezentativní knížku s fotografiemi kopií (a ocitoval jsem Korunovační řád), a že jde tedy o urážku majestátu Karla IV. a zároveň zneuctění svatováclavské legendy. Od té doby jsem u nich na indexu. Ani konzultaci nepotřebují, ani předání mi neumožnili.
Dokonce ani když poničili Horejcovy plastiky pod Branou posledního soudu, neodpověděli na mou nabídku pomoci. Vymysleli si totiž, že plastiky ozlatí. První chyba, zlacené to totiž nikdy nebylo, ale oni to nechali galvanicky ozlatit. Galvanická lázeň je chemicky agresivní, takže to i přes vrstvu zlata nakonec venku zkoroduje. Nechali to pozlatit asi za půl miliónu a pak jim to zezelenalo, ne tou hezkou patinou, ale agresivní rzí koroze. Po dvou letech zjistili, že to nejde, a tak nechali opískovat zlato dolů, čímž plastiky ztratily jemnou plasticitu, a pak to natřeli zelenavou barvou, která imituje původní patinu. Celá ta blbost bratru za tři a půl miliónu, takhle se tam hospodaří.

D. B.: Jak by se mělo hospodařit?

A. Š.: Odpovím jenom odkazem k vlastnímu řemeslu a jeho nákladům. Než kolegyně Nováková v roce 1996 umřela, pracovali jsme spolu na relikviáři sv. Maura a několika jiných věcech zároveň. Sám jsem pak dokončil restaurování relikviáře sv. Maura a ještě dalších předmětů pro stálou expozici Příběh Pražského hradu. Když jsem všechny ty práce plánoval, obhajoval a nakonec vykazoval čas a peníze, tak jsem je záměrně rozepsal na jednotlivé úkony. Pak jsem to předložil a říkám těm, co se jim to restaurování zdálo dlouhé a drahé: Podívejte se, já ten který úkon dělám zhruba třikrát rychleji než kolega v Německu. A finance: restaurátorské práce za deset let práce na sv. Maurovi stály čtyři milióny korun. Restaurování obdobného mariánského relikviáře v Cáchách, zdaleka ne tak poškozeného, stálo pět miliónu, ale euro. Tak jsem spočítal, že děláme třikrát rychleji, ale třicetkrát levněji. Hodinová mzda byla sto devadesát korun na hodinu, to měl tehdy (L. P.  2002) skoro každý řemeslník.