Štěstí přijde

Na kdekoho padla krize, deprese ze závisti, když slyší, jak se vede mafiánům, papalášům a lobistům. Život může mít i jinou podobu. Něco platí za měřítko úspěchu, něco ne. Budeme se měřit Bémem, jeho vilou, Everestem, konexemi? Paroubkem jako spisovatelem?
Bez poměřování, které patří akorát k pubertě se zaposlouchejte do dlouhého rozhovoru s pastevcem, sýrařem od Berouna – Tomášem Frantou.

(Cestou ke kozám popisuje Tomáš okolní krajinu)
T.F.: Tak tady jsme v chráněné oblasti, kde se má velká plocha vypásat, rostou tady jalovce. Pastevectvím se člověk do krajiny zapojí. Je za vámi vidět nějaká práce. (U stájí) Některá zvířata máme i ze Španělska, kozy, ovce. Ustájená jsou tady v závětří pod střechou. Práci tu máme od rána do večera. Pět hodin denně se krmí v zimě, v létě 16 hodin denně kolem zvířat. Pět hodin strávíme jenom kolem mléka. V zimě ale nedojíme, to není tak dobré mléko. Rohaté kozy musí být uvnitř, ostatní (telátko, kůzlata, ovce) pobíhají venku. V zimně jsou v zimovišti, celé léto venku na pastvě. (Všímám si značek zvířat) Jo, nelze uniknout úřední byrokracii, všechny naše zvířata musí mít značky, pokud nějaký zvíře převezeme z Točníku k nám nebo naopak, musíme to taky hned hlásit. To už dnes jinak nejde.
Chtěli jsme zkusit i bio, protože na to jsou lepší dotace, ale zjistili jsme, že je pro nás nedosažitelné. Situace kolem bio je vůbec komická. Správně by se všechna zvířata chovaná pod značkou bio měla dostat ven, ale tak to není. Dojíme ručně, to je také důvod, proč nemůžeme dosáhnout na značku bio. Sterilní vykachličkovaná dojící linka se nám příčí.

P.H.: Proč ale chováte právě kozy?
T.F.: První kozu jsme pořídili s prvním dítětem, aby dostávalo to nejzdravější. Chovatelství se věnujeme tak od roku 2000. V roce 2004 přišli dotace, které nám hodně pomohly. To bylo dost štěstí. Do dotací přihlásíte pronajaté pozemky, v našem případě to jsou právě suché stepní trávní porosty v chráněných zónách. Tyhle oblasti ale musí být čisté, jinak dotaci nedostanete. Někdy nás nutí vyčistit i keře, které my ale zase pro kozy potřebujeme. Ale málokdo ze zemědělské agentury tohle pochopí, pastevectví u nás je stále nová věc. Nějaké keře tam potřebujeme, takže se občas stane, že o dotaci i přijdeme. Někdy vadí i stín stromu na fotce. Mají to sice moc dobře vymyšlené, ale někdy se do všech kolonek zkrátka nemůžeme vejít, pokud chceme brát ohled na zvířata.

P.H.: Jak přesně jste tedy začínali?
T.F.: S chovatelstvím jsme tedy začali postupně, nejdříve dítěti na kaši, pak jsme pět koz zdědili od sousedů a další rok už z nich bylo stádo.
Začátky ale lehké rozhodně nebyly, bylo mi devatenáct, neměl jsem žádné zkušenosti. Do té doby jsem také byl zvyklý jen lelkovat a užívat si. Práci jsem neměl zorganizovanou. Začal jsem si proto psát hodinu po hodině, co mi jak dlouho trvá. Teď už si píšu jen deník, už osm let. Je zajímavý podívat se, jak co bylo před rokem, jak to bylo s počasím… takovou kroniku z toho mám. Naučilo mě to všímat si toho, co dělám.
(zazvoní telefon) To mi volá Iveta, narodily se jí kůzlata, tak chce abych přišel. Už jsem tady profláknutej, no. Tuhle přišla paní „rodí mi tele a nejde ven, co mám dělat“, tak jsem šel. Pořád něco. Nebo se mě někdo ptá „Nevíte kde máme sehnat krávu“, další volá, že vykupuje mlezivo… Myslím si, že tak deset let trvá, než se nějak „zavedete“ pro lidi v okolí, než si na vás zvyknou. Teď když někoho vezu autem, tak je ze mě u vytržení, že pořád někoho zdravím, že každého znám, ale to není tak, že ho znám osobně. On mě zná, protože mě prostě vídá, jsem tady v krajině s kozama. A to jsem přivandrovalej z Prahy. Dokonce do zastupitelstva si mě tady zvolili! (smích) I automechanik mě obdivuje, jak mě tohle může uživit, já zase nechápu, jak se uživí on, když je věčně zamazanej od oleje a jak může všem těm šroubům rozumět. Přesto jsme se sblížili.

P.H.: Je to tedy rozdíl, žít tady a v Praze?
T.F.: V Praze mi vadila hlavně ta doprava. Člověk když se chtěl vydat za zábavou, tak tam jel z Letňan dvě hodiny a zase nazpět, nebavilo mě trávit takhle hodně času. Proč ho trávit takhle? Hlavní důvod, proč jsem odešel z Prahy, byly asi dopravní prostředky. Taky bych tam možná mohl mít ovce někde v Divoký Šárce.

P.H.: Co Vás sem přivedlo?
T.F.: Nebylo to neznámé prostředí, celou pubertu jsem jezdil sem ten barák s tátou budovat. Děkuju dědečkovi, který tady ten objekt koupil. Od babiček jsem byl zvyklej na krajinu lesů a potůčků a tady je najednou dost pláň. Ale teď jsem mu za to dost vděčnej, že to tady koupil. Ani dědeček to ale nijak neplánoval, měl tu nějakou milenku, nevím přesně…. Sháněl stavení „na melouchy“. Vždycky si přál hospodu. V sedmdesátých letech byla ta stavba v demoličním výměru, takže on to výhodně odkoupil. Dříve tu ale nebyla dálnice, to až teď je to oblast lehce dostupná z Prahy. Ty farmy, co jsou v oblastech např. Sudet, tak ty musí mít s odbytem daleko větší problém. Odtud je to mnohem jednodušší. Praha se zdá být v tomhle bezedná. Když vám někde něco odpadne, tak obejdete další dva bloky kaváren, a máte další kšefty.
No, a když jsme se vrátili z toho Švýcarska, tak se ukázalo, že dva kohouti na jednom smetišti nemůžou fungovat. Brácha ale najednou bez koz nemohl žít. Takže jsme si normálně rozdělili stádo a on odešel do Krkonoš. Bydlí normálně v bytovce, pase ty kozy a se sýrama nemusí vůbec nikam chodit, stojí mu zástupy u dveří! On zase rád čte, takže chce mít svoje pohodlí, klika nebo vypínač mu musí fungovat, to jo.

P.H.: Proč jste se rozhodl tedy z Prahy odejít?
T.F.: Pseudoduchovno taky hrálo svou roli, zajímala mě tehdy ale spíš marihuana. (smích) Boha jsem tu vyloženě nehledal. Klid jo, ten jsem hledal už od mala. V Praze jsem prakticky nestrávil jediný víkend, bylo přirozený, že jsem jezdil po babičkách.

P.H.: Jak je to u vás s vodou, elektrikou, energiemi vůbec?
T.F.: Štěstí opět přálo, tahle vesnice postavila skládku za humny, takže se tu mohly vybudovat přípojky vody, elektřiny, plynu i čističku tady vybudovali, všechen luxus tu tedy je. Do té doby byl s vodou problém, nosili jsme ji v kanystrech. Voda je tu strašně tvrdá, nejde tu mít ani vlastní studnu.

P.H.: Jste tedy na něčem závislí?
T.F.: Na vodě určitě. Ta je základ. Kozy totiž potřebují vodu kvalitní, jinak se to pozná na kvalitě mléka. Ještě taky na střechu chceme určitě kolektory, zbývá je jen spustit. To se snažíme řešit, aby to bylo celý energeticky samostatný. Zase je ta doba celkem příznivá, že se vyvíjej tyhle technologie. Řídíme se spíše takovou tou selskou radou, počkej ještě dva roky, ono to bude levnější. Ne že „teď vyšel novej kotel, je úspornej“…. ne já čekám, protože za chvilku bude ještě lepší a ještě levnější. Dozrává na to doba.
Třeba bych si chtěl postavit svoji sýrárnu…

P.H.: Myslíte tu linku?
T.F.: Nějaký kompromis, jednu dvě místnůstky, třeba s černou kuchyní a s otevřeným ohněm (smích) a aby to bylo soběstačný energeticky. Kdyby něco kikslo…
Protože sýry vyrábět je prostě…. my jsme k tomu přišli jak slepý k houslím. Dělali jsme keramiku, umělci, že půjdem po trzích. Jenomže keramiku vlastně nikdo moc nepotřebuje, když na to ve finále přijde. Kdežto to jídlo – to bude potřeba vždycky. Ale vůbec jsme si to takhle neplánovali. My jsme fakt chtěli tvořit a hledat něco. Náboženství to nebylo, ale…no takový to hledání, kořeny?

P.H.: Na nákup ale občas musíte?
T.F.: Musíme. V Praze proměním, co dostanu za sýry.

P.H.: Jste tedy závislí i na určitých potravinách?
T.F.: Určitě, to jinak dneska nejde. Teď jsme se vypracovali tak, že si můžeme dokonce dovolit koupit třeba mozzarelu na tu pizzu, co nám tak chutná. Kamarádi se nám smějou, že máme výborný sýry, a stejně u nás najdou eidam nebo hermelín. (smích) Chceme to doplňovat, protože zezačátku tady v obchodě nebylo nic, že jo. Seschlá mrkev, ale dobrý rohlíky, a to bylo všechno.

P.H.: Zeleninu pěstujete?
T.F.: Ano, letos jsme to zase rozjeli, rajčata určitě, tak padesát keříků. Jezdí nám sem rodiče, ti se starají o zahradu, já bych už to vůbec nezvládal.

P.H.: Máte taky slepice a králíky?
malá Zoe: Králíka máme jednoho a ten je můj. (smích)
T.F.: O králíkách zatím neuvažujeme, i jsem měl králíkárnu, ale Jackeline byla proti. Člověk se v tomhle množství už musí specializovat, protože jinak by se zbláznil. Zoe bude chtít jednou koně…

P.H.: Na co koně?
T.F.: Furt taháme vodu. Jsme závislí hrozně na autech. V zimě jsem tahal vodu se psem, protože sem nahoru není možný vyjet autem, nešlo to pak už zvládat. Zvířata hodně vypijou, jsou to už hektolitry vody, co potřebují, nejvíc vypijou krávy.

P.H.: Co vás zaměstnává nejvíce?
T.F.: Tak ta práce. (smích)

P.H.: Jak odpočíváte?
T.F.: Děláme takový ty slavnosti. Na čarodějnice děláme vyhánění stád a na podzim se zase zaháněj. Na statku nahoře nad náma je taky takovej dobrej sedlák, rocker, ten zase udržuje keltský zvyky.
Odpočívat vyloženě nemusíme, člověk má už svůj režim, na kterej je zvyklej. Děláte tak, aby vás to nezničilo a naopak když vysadíte, tak jste dva dny úplně zničenej. I když je to pakárna, tak se cítíme odpočinutí, teď momentálně po zimě. V létě s Váma tady takhle neposedím víc než minutu.

P.H.: Stíháte něco číst?
T.F.: Určitě, ale taky to načtu spíš v zimě. V létě jen tak časák.

P.H.: Cestujete?
T.F.: Cestujeme do Švýcarska k rodině Jackeline. Tam po bazarech vybíráme různý nářadí, co se tady už nekoupí.
Cestuju taky na ty pastviny – Srbsko, Křivoklátsko…dostávám se tak na krásný místa.

P.H.: Se společností tedy potřebujete komunikovat, nevymezujete se vůči ní, abyste snad byl zajímavej?
T.F.: Ne, lidi potřebuju, potřebuju jejich zkušenosti. Jak máme krmit, vždyť jsme na začátku nic neznali. Tady Jackeline je ze Švýcarska a tam mají krávy hnedka za domem, a to je v hlavním městě.

P.H.: Voláte někdy někoho o pomoc?
T.F.: Třeba nám odešlo auto a to bylo hodně těžký, najednou od někoho něco chtít, nemohli to moc pochopit. Naše sousedka nám pak auto půjčila, ale dali vám najevo, že to tedy něco stojí. Musel jsem to zaplatit. Mně když řeknou lidi, tak jdu pomoct a nečekám za to nic, protože když budu potřebovat já, tak zase oni pomůžou mně.

P.H.: Kde berete zpětnou vazbu, že děláte „dobrou věc“?
T.F.: Vidím ocenění mojí práce u těch zákazníků. S nimi mám přímý kontakt, takže mám vlastně pořád zpětnou vazbu.

P.H.: Máte problémy s dětmi ve škole/školce, vnucuje jim systém něco, co se vám nelíbí?
T.F.: Vlastně jo, třeba jsme změnili školku. Zjistili jsme, že jim tam pouští televizi, a to docela často. Staršímu synovi pustili třeba Nekonečný příběh, on to vůbec neznal a nechápal to. Teď už toho nejmladšího necháváme, aby to raději znal.

P.H.: Takže jste zjistili, že je to nakonec lepší?
T.F.: Myslíme, že ano. Je ale taky důležitý to s nimi hodně rozebírat. To ale pak Jackeline kouká na ty pohádky s nima a vysvětluje jim. Je to tak prostě lepší. Když děti necháte u toho o samotě, tak v tom uvidí takový věci, že…nezdá se to. Já jsem v tomhle ale měkkej, protože jsem v tom taky vyrostl. StarWars byly i za socíka, taky v tom byla militarizace hrozná.

P.H.: S nějakými společenskými problémy se potýkáte? Staví se někdo vůči vám snad nepřátelsky?
T.F.: Problém se společností jsme měli spíš kvůli Jackeline, protože je cizinka. Před deseti lety to nebylo úplně běžný. Všichni ji měli za Ukrajinku, pokud už něco vůbec… Jakmile jsme řekli, že je Švýcarka, tak lidi hned úplně otočili.
Jackeline: To mi vadilo, když nevěděli odkud jsem, a když pak zjistili odkud jsem, tak z toho byli najednou v úžasu.
T.F.: Třeba pošťačky, doktoři, musela je naučit to, co tady není běžné.

P.H.: Mohlo by vám tenhle život něco narušit, třeba kdyby se zhroutili trhy?
T.F.: To určitě. Vždyť bychom to tu mohli zabalit, klidně. To se bojíme, co by bylo se zvířatama. Nemáte šanci to uhlídat. My to paseme na volno na pastvině, máme třeba padesát sto tisíc včetně toho zařízení. Okrádaní jsme, zvířata ne, ale to zařízení nám kradou, třeba ty baterky a tak, vaničky na vodu, sůl, prostě drobnosti. Zvířata naštěstí ne. Že budou mizet ty zvířata, ale vcelku můžeme počítat. Se vším tím zdražováním můžou ty zvířata mizet. Copak tu mám stát s kulometem? To bych se na to pak radši vykašlal.
Jackeline: To se dáme radši na tu „pránickou“ stravu. (Pozn.: Myslí pránu – život bez jídla.)
T.F.: Potom tedy spíš přemýšlím spíš si koupit nějaký pozemek, protože my nemáme žádný svý pozemky, a začít se věnovat ještě zemědělství.

P.H.: Takže přemýšlíte o tom, jak být samozásobiteli?
T.F.: Nepřemýšlím o tom nijak vášnivě, ale chroupe mi to vzadu.
Jackeline: Ze společnosti nezmizíte. Potřebujeme ji. Nemůžeme tu žít sami pro sebe.
T.F.: Spolupráce musí bejt. Nemůžu být velkopodnikatel a bít se v prsa, že já si tu dělám svoje a nic kolem mě nezajímá.
U Okoře jsme byli navštívit komunitu na mlejně, žijí tam spolu, taky pěstujou zeleninu, ale ti chlapi jezdí normálně do Prahy do práce. Spíš mě překvapuje, že tam spolu vydrží bejt, to považuju za zázrak. Už je to taky tak deset let. Vyměnili se tam trochu, z těch punkerskejch začátků už jsou pryč. Teď už je tam ty lidi v okolí taky berou. Snaží se dělat nějakou kulturu. Je tam spousta dětí, dělají tam svojí školku svojí vlastní, mají tam nástěnku, kdo má co jaký služby. Tyhle mají školku, tyhle vaří.
Já se tohohle vždycky bál a teď si taky pozveme spolubydlící. .. Musíte skočit po nějaký nový příležitosti, nebát se toho, i když jsem taky hrozně konzervativní, tak pak člověk naráží na svoje možnosti. Chce to sám sebe překvapovat. Před pěti lety bych tohle rozhodně neudělal, abych si někoho vpustil do svýho soukromý.

P.H.: Úspory máte?
T.F.: Spíše se tak postupně učíme hospodařit. Mít ve všem pořádek. Jackeline to učili už její rodiče. Já jsem se to začal učit až v těch devatenácti. V tom mám náskok oproti těm mým vrstevníkům. Oni s tím teprve teď začínají. Proto já můžu mít na kontě nějakou rezervu, kterou oni třeba nemaj. Ale není to nic velkýho, je to tak na dva tři měsíce přežití. Protože náklady jsou strašně veliký.

P.H.: Trvalé zaměstnání Vás tedy neláká?
T.F.: Rozhodně ne. Do práce chodí Jackelina, ale jen na jeden den. Učí němčinu. Dostane se tak mezi lidi (smích).

P.H.: Nebylo to proto, abyste se odlišoval od „ostatních“?
T.F.: Ne, spíše jsme do toho tak sklouzli. Od mala jsem chtěl být originální. Oblíkal jsem se jinak. To teď ale už neřeším, máma mi občas něco koupí v sekáči a tak. (smích) A za manželku mám skromnou Švýcarku, na to jsem měl taky hodně velký štěstí.

P.H.: Co byste tak doplnil na závěr?
T.F.: Hlavně abyste tam měla, že jde o to nic neočekávat, ničeho se nebát, a to k vám pak vlastně najednou přijde to štěstí. A taky „Čtyři dohody“ je dobrý znát.

publikováno: 8. 4. 2012

Pavlína Havlová

Pavlína Havlová

/ Narozena v roce 1976 ve Vlašimi. Studovala orální historii na Fakultě humanitních studií UK. Ráda oživuje vzpomínky na to, co je už nenávratně pryč. V rozhovorech se snaží zrcadlit životní příběhy lidí, kteří se nebojí žít.

NEJNOVĚJŠÍ články


Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …

Vůdce si chystá blahořečení?

Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl …

Vláda hyeny, lichváře a lokajů! Pokloňte se, lidi!

Na první pohled to vypadá, že je vláda jen zmatená z bezprecedentní situace současné koronavirové pandemie. …

Stát jako věřitel poslední instance

Významný ekonomický expert uvádí v rozhovoru pro HN: Stát musí hrát roli věřitele poslední instance, a ne …

Dáme si práci se zvláštnostmi světa, nebo bude po nás?

Světu dominují děje extrémní, neznámé a velmi nepravděpodobné a přes rozkvět lidského poznání bude budoucnost …

Hamáček to zařídí! Muži v červeném si nenechají házet klacky…

Muž v červeném svetru – Hamáček – se zjevil, podobně jako kdysi Gross v maskáčích, a už …

Itálie a celá západní Evropa je hloupá? My a Čína jsme chytří?

Zatímco si natahujeme roušky a podrobujeme se vládním nařízením, která jsou nám nemilá (ale chceme …

Historička Eva Broklová a československá demokracie

Na prahu jednoho z nejdramatičtějších týdnů naší novodobé historie, 10. března 2020, zemřela v Praze přední historička …