Celý národ si zoufá, jak na něj zase jednou přišlo neštěstí, jak zhůry dopadla na jeho hlavy nezasloužená nespravedlnost. Asi nemá smysl národu připomenout, že ústavní činitelé nejsou personifikovanými přírodními silami a do svých funkcí nesestoupili z Pantheonu Národního muzea, ale obyčejně tomu bylo obráceně. Co ale s národem sdílet lze je každopádně údiv, ve kterém nezbývá než znovu pobýt vystaveni nepochopitelnosti praktik Václava Klause.

Není tomu poprvé, co si každý říká, proč to ten Klaus zase provedl. Tentokrát je údiv o to větší, že obskurního metafyzika českého veřejného prostoru lze těžko i při vší snaze spojovat s představami odpouštění, soucitu, sociálních ohledů, na které se poněkud kuriozně částečně odvolává. Zvláště, když není

publikováno: 6. 1. 2013