Stanislav Penc v rozhovoru komentuje : „Nekradu, neloupím, nepodvádím…. ne, že bych byl línej, ale … chci svůj život udělat tak, jak chci“.

P. H.: Tak vy prý hlavně pasete kozy…

S. P.: Tak ty kozy se pasou samy…

P. H.: Vy je nemáte jako zdroj obživy?

S. P.: Já mám jako zdroj obživy odjakživa jídlo a pití, opravdu.

P. H.: (smích) A to jídlo berete kde?

S. P.: No, většinou sáhnu do ledničky anebo do spíže.

P. H.: Aha. (smích) Stálé zaměstnání tedy nemáte?

S. P.: Já jsem v životě do žádného zaměstnání nechodil. Pevně doufám, že mi tenhle život vydrží a že nikdy do žádného zaměstnání chodit nebudu. Mám spoustu svý práce a nemám čas se zdržovat během svýho života tím, že budu chodit někam pro někoho pracovat. Mám malý děti a chci bejt s nima. Nechci je vidět jenom jednou za tejden jenom kvůli tomu, abych přivezl domů nějaký peníze a měl pocit, že jsem pro rodinu udělal nejlíp.

P. H.: A je fakt možné se takhle uživit?

S. P.: Tak mně je 42 let a žiju tak celej život. V osmnácti jsem dostudoval zednickou školu a necelý tři měsíce po závěrečných zkouškách mě za ztrátu důvěry vyhodili. To znamená, že jsem vůbec nemusel zaplatit za vyučení, nemusel jsem tam být další tři roky, tím pádem mě ani nemohli nutit nastoupit na vojnu – no a nikdy jsem do práce nenastoupil. Vybral jsem si to tak ne proto, že bych byl línej, ale proto, že si chci svůj život udělat tak, jak chci. Měl jsem to štěstí, že to vyšlo zrovna na pád komunismu. To znamená, že zrušili příživnictví, což byl trestnej čin, kterej znamenal, že když jste nechodila do práce, tak vás za to zavřeli. Já se jako příživník necejtim. Když potřebuju peníze, tak je vydělám. Vydělám je většinou tím, že napíšu něco pro někoho, napíšu článek do novin, něco takovýho. Co se týká takových těch věcí kolem baráku, co potřebujeme: elektrika, nájmy pozemků, tyhlety poplatky, tak ty v podstatě dostaneme za údržbu pozemků, resp. za vypásání krajiny. To, co od nás stát chce, tak to my vlastně za ty peníze, co nám daj, vrátíme nazpátek. No a potom je to tak, že to, na co nemáme, to nepotřebujeme. Nic nám nechybí. Není důvod mít pocit „teď potřebujeme nový auto“ a přemejšlet o tom. Takže takovýma myšlenkama se vůbec nezabýváme. Ony ty věci tak přirozeně přicházej. Velká část věcí, které máme, tak jsou zdarma. Teď teda vypadám jako prase, protože dělám tady v prachu a špíně, ale třeba oblečení my skoro vůbec nekupujeme. Na děti vůbec ne. To se prostě vyměňuje. To stejný i s naším oblečením. Já dostávám různý trička a různý blbosti, i kalhoty. Teď jsme dostali monitor, pračku, ledničku – to jsou všechno věci, které jsou dneska zdarma. Takže se zabýváme jenom tím, čím se zabývat chceme. Nezabýváme se jinýma věcma. To, co si myslí druhý lidi, nás nezajímá, protože to dneska společnost neovlivňuje. Žijeme na samotě, což je výhoda, že tady nejsou sousedi hned za plotem. A to, co si někdo vypráví v Libáni, mě nezajímá, protože já mám čistý svědomí: nekradu, neloupím, nepodvádím. Nedělám nic, za co bych se měl před sebou nebo před svýma dětma stydět. A to je důvod, proč mě nezajímají nějaký povídání. Teď jsem tu kamarádovi vyprávěl, jak tady v Libáni měl vlastně před dvaceti lety kdekdo nějaký zvířata – od králíků po prase někde v chlívku. To my zvířata nemáme na zabíjení, protože jsme si to tak zvolili. Ale maso jíme. A když někdo chová zvířata tak, že se k nim dobře chová a pak je zabije na jídlo, tak proti tomu vůbec nic nemám! Nejsem žádnej moralista, kterej by měl někomu vyprávět, jak se má chovat. Nechci, aby to někdo vyprávěl mně, tak nevidím důvod, proč bych to tak měl dělat já. Co chci ale říct je, že tady na Libáňsku je rozšířená taková fáma, že týráme zvířata a to tak, že jim nedáváme nažrat a to je důvod, proč ony se tady volně pasou. Že jsou chudáci, kteří si musí sami něco najít. Ale přitom pro ta zvířata je volná pastva to nejlepší, co vůbec může bejt! Protože to, že jim člověk něco vybere a hodí do chlívku (takový koze, která musí nachodit patnáct a víc kilometrů denně), tak tím je týrá! To, že má krávu uvázanou na provaze, to je týrání. Ne to, že je volně. Co se týká pasení, tak pro nás není podstatný, aby ta zvířata nešla na cizí (protože škoda, kterou udělají, je nepatrná), ale aby nešla do pšenice nebo do kukuřice, aby se prostě nepřežrala a neublížila si. To je smysl pasení. Ze začátku jsme měli i ohradník, ale to na ta zvířata nefunguje. Spíš jsme to měli kvůli úřadům. Ale potom jsme ten spor s úřadama vyhráli. Já vedu hodně sporů s úřadama, ale nevedu je proto, že bych byl kverulant z podstaty, ale proto, abych změnil nějaký věci. A jedna z takových věcí, která se podařila změnit, je, že není povinnost mít zvířata v nějaké ohradě. Hodně jsem v tý věci prudil, takže dneska je zákonem povinnost chovatele mít ta zvířata pod kontrolou – a to já mám. Musím pořád vědět, kde jsou. Probíhá to tak, že je máme zavřený ve stáji, ráno je pustíme ven a musíme sledovat, kde jsou. Dřív nám třeba oslíci chodili do Libáně na náměstí. Byla to legrace pro lidi, ale pro nás moc ne, protože kdyby je srazilo někde auto, tak nejenom chudáci zvířata, ale chudák i ten pitomec, kterej je srazí autem. Naštěstí se nám za čtrnáct let nic takovýho nestalo.

P. H.: Zní to tak, že si tu žijete celkem skromně…

S. P.: No skromnost podle mýho názoru znamená uvědomit si blahobyt. To znamená nechtít to, co člověk nepotřebuje nebo na co nemá. Z toho podle mne vznikají závisti. Že jsou pak lidi, kteří závidí těm druhým, protože mají lepší auto, lepší bydlení, nebo já nevím co – přitom to tak vůbec není. To je všechno pofidérní. Auto nemá žádnou hodnotu. Je to jenom spotřební hodnota. Hodnotu mají lidský vztahy. Hodnotu má příjemnej pocit, radost z dětí, radost z počasí – z jakéhokoliv. To je podstatný: bejt spokojenej sám se sebou. Bejt spokojenej s okolím. Mít kritickej úsudek. Nemít problém se proti něčemu postavit anebo naopak něco přijmout. To si myslím, že je důležitý v životě. Neznamená to ale, že by si člověk měl odříkat! Žijeme v době blahobytu. Chci tím říct, že tamhle máme rozložený dvoje bicí, máme dva klavíry, na půdě kulečník, teď jsme dali dohromady čtvrtej počítač. Na druhou stranu to ale neznamená, že bychom si nevážili věcí! Je důležitý mít z věcí radost. Já věci skoro vůbec nevyhazuju. Teď jsem dostal tři monitory – kamarádi je odváželi pryč, protože dneska se mění za ty placatý. Tak mám tři funkční monitory a zjistil jsem, že jsem se zbavil sedmi, který byly rozbitý a který jsem měl nevím proč někde schovaný.

P. H.: Když jste v nouzi, máte se kam obrátit pro pomoc?

S. P.: Mám to štěstí, že se zabývám věcma veřejnýma. Tepu do různejch úředních postupů a pomáhám různým lidem v konkrétních případech. Mám tu drzost, že čas od času požádám nějakýho kamaráda, kterej je bohatší, aby byl tak laskav a zaplatil nějakou složenku, když nám nevycházej peníze. To je důležitá věc, protože bez toho by to asi nešlo. A kdybychom s Jarmilkou neměli oba dva hodný rodiče, kteří nám čas od času pomůžou, když si např. vezmou děti na víkend, tak potom sbalí tašku s jídlem a pošlou nám ho (jakože zbytky), tak bez toho by to taky nešlo. Je to všechno otázka náhody a štěstí. To určitě. Kdybychom se narodili v Indii v chudý rodině, tak bychom si takhle těžko vůbec mohli vyprávět. To bychom stáli někde na ulici a žebrali bychom, abychom dostali od turistů něco, abychom to mohli zpeněžit a mohli se teprve najíst. Takže my tady máme velký štěstí. Ještě máme štěstí, že jsme se narodili a že žijeme životy, který nejsou zatížený válkou, a že padnul komunismus. To všechno je obrovský štěstí. Jsme šťastný lidi.