„Slyšíš, jak to křupe?“ Sníh! V posledních letech ho bylo jako šafránu. Očima jsem hladil větve stromů v zahradách, ohýbající se pod jeho tíhou až k zemi. Manželka se šklebila a na zledovatělém sněhu kráčela pevně, jako námořník na palubě za bouře. To jen já každou chvíli zamával pažemi a obnovoval svislou polohu těla. „Pěkná zima, co?“ řekl pan Schmitz dříve, než jsem mu stačil popřát k Vánocům. Opíral se o lopatu a usmíval se na nás. Hlavu měl pokrytou jen zbytkem čupřiny neurčité barvy. „To je,“ řekl jsem. „To tu máte každým rokem?“ Potřásl hlavou. „Od války tady taková zima určitě nebyla.“ A už je to tady, to prokleté slovo. Manželka mě zatahala za rukáv. Pokusil jsem se změnit