Je teplý začátek března, z berounské dlažby vyrašili první stánkaři a jedna z nich mi nabízí úžasně levné jahody, půl kila za čtyřicet korun. „Odkud jsou?“ ptám se v předtuše, že z její zahrádky asi ne. „Ze Španělska,“ odvětí ta jahodná paní, „ale už z plantáží, to není z fólie, takže už je v nich přece jenom nějaký náznak chuti. S těma našima se to ale nedá srovnávat, to zas nebudu kecat.“ Oceniv její upřímnost, nekoupil jsem. Jsem totiž svobodný občan a jahody nemusím mít po celý rok, tedy i v době, kdy nemají žádnou chuť. A cestou od stánku k počítači jsem přemýšlel, proč si vlastně vůbec někdo kupuje v zimě jahody bez chuti, když přece jediný rozumný důvod,