Zase jednou… „Tak co?“ ptá se otec klučíka, který kráčí vedle něho, neochotně se drží otce za ruku. Nebo ještě jinak. Otec svírá ruku chlapce, který by se tak rád pustil, ale netroufá si. Otec ji svírá příliš pevně, nelze se nijak vykroutit, nijak osvobodit. Navíc rázuje středem cesty, tam, kde je docela vyšlapaná, poměrně rovná, zatímco hoch, vzdálen jen tak daleko, jak mu dovoluje spojená otcova a jeho paže, poskakuje vedle něj na vlnitém okraji polní pěšiny. Tu došlápne do hloubky, kde se zrcadlí zbytek dešťové kaluže ve stopě traktorových kol, tu zase málem zakopne o vyčnívající drn a chvíli si – naštěstí – celkem pokojně vykračuje poměrně rovnou, vychozenou stopou, po trsech trávy. Tak chlapec poskakuje po boku