V osm čtyřicet už stála na náměstí. Musela vyjet pár minut po šesté, aby se sem vůbec nějak rozumně dostala. S jedním přestupem. Matka jí zakázala zůstat na nocleh, což by nebyl takovej problém. Kde stojí psáno, že musí poslechnout… Ale nebylo za co. Tak aspoň vyjela co nejdřív, aby si ten den pořádně užila. Celou cestu si četla „Noc veselých sebevrahů“. Asi tak počtvrté. Vlastně už to uměla skoro zpaměti, ale vezla ji s sebou, aby Vlasáka poprosila o podpis. Kdyby se snad náhodou nedostali k jejím básním – kdo ví – třeba nebude příležitost nebo čas, tak aspoň ten podpis.

Ráno bylo studené, docela prokřehla. Neoblíkla se nejlíp. Nejlíp, vzhledem k počasí. Jinak to samozřejmě bylo to nejlepší, co měla a o čem soudila, že jí to snad slu

publikováno: 11. 4. 2014