Julian mne překvapil na lavičce v parku. Místo pozdravu si opřel pravou nohu o její okraj a marně se snažil rozvázat uzel na tkaničce.
„To je jako v tom mým životě – vždycky, když chci něco vyřešit, zaplantá se mi to ještě víc,“ bručel.

Používal své nehty, a snad by vyzkoušel i zuby, kdyby se dokázal tak hluboko sehnout. Uzel odolával. Nakonec nad ním mávl rukou a sednul si.

„Jako tehdá, před takovejma pětadvaceti rokama. Jen co jsme se tady v Kolíně nad Rýnem usadili, už nás rapnul stesk za domovinou, teda hlavně mě a tchyni. Nejdřív jsme zvali hosty z domova a nechávali si vyprávět, co je tam novýho. Ale brzy nám to nestačilo, a jen co jsme se zmohli na auto, už jsem nastartoval a jel s tc

publikováno: 27. 4. 2014