Strýc František stál na apelplacu v Těšíně.
Ich schwöre bei Gott diesen heiligen Eid, ozývalo se z ampliónů pod šedivým nebem a stejně ponurý dav ve svátečních uniformách Wehrmachtu přísahal:
Ich schwöre… Přísahám…
Strýc cítil, jak mu za límec stéká jedna kapka za druhou. Lechtalo ho to, ale neodvážil se pohnout. Zatékalo mu i do rukávu vztyčené pravice.
Ich schwöre, opakoval i kluk vedle něj.
„A jo vas srum,“ řekl tiše, ale zřetelně strýc po naszymu. Soused sebou cukl, dále však hleděl před sebe.
…als tapferer Soldat bereit sein will, hřmělo náměstím.
„a při nejbližší příležitosti…“ pokračoval strýc česky.
…jederzeit für diesen Eid mein Leben einzusetzen.
„vám zdrhnu!“

Kééért… um! Zařvaly amplióny. Cvak cvak! odpověděly stovky podpatků. Strýc si olízl slaný déšť ze rtu. „Při nejbližší příležitosti, volové!“

V Normandii seděl onoho dusného letního rána v betonovém bunkru na pobřeží a nudil se. Vítr od moře přinášel vůni jódu a řas až k němu, bylo teplo a klid. Uspávalo jej to. Stará zrezivělá puška mu stála mezi koleny, plechové pouzdro na gazmasku měl vedle sebe na zemi. Sahal do ní a vytahoval kousky chleba. Žvýkal a občas se koukl průzorem na vodu a myslel na to, jak to zaonačit, aby se zase mohl vykoupat. Mezi minami a zátarasy. Právě to nebezpečí a zákazy ho nutily na to pořád myslet. Josef seděl u stěny naproti a spal. Brada na prsou, helma mu zakrývala celou tvář. Strýc se podíval na vlnky, potom dál, kde se hladina zdála být hladká jako sklo, a pak až k obzoru, kde moře v oparu splývalo s oblohou. Den po dni, týden po týdnu nerozčeřilo nic povrch zakázaných vod. Co je tam, za tou bílou, nezřetelnou čarou?

Vytáhl ještě jeden žvanec a uhnětl z něj kuličku. Nebyl opravdu hladový. Téměř každou noc chodil na rozkaz hauptmana k okolním sedlákům na kšefty. S Josefem. Za pytle se šunkou, sýrem či máslem dostával od šéfa chleba, někdy i něco z těch pytlů. Hauptman to posílal paničce a dětičkám do rajchu. Jen spánku bylo málo.

Přiložil chlebovou kuličku k ústům, ale ruka se zastavila a ústa zůstala otevřená. Světlý pruh na obzoru zešedivěl. Pohlédl na oblohu nad ním, ale nezaznamenal na ní žádnou změnu. Bouře to nebyla. Zvedl se a popošel k průzoru. Tmavý pruh mezitím zčernal a rozšířil se. Od západu až na východ. Opřel se o beton a pozoroval jej. A pak, když se ten tmavý pruh začal drobit na kousky a ty skvrny postupně získávaly obrysy, začal tušit to, co všichni na normandském pobřeží pokládali za nemožné: „Invaze,“ vyšeptal. Odkašlal si a vykřikl: „Josef, už sum tu, Josef,
i n v a z é,“ ale kamarád se nehýbal. Mrštil po něm kuličkou chleba, ale Josef jen mávl rukou jako by odháněl mouchu a pochrupoval dál. František do něj šťouchal pažbou pušky a křičel pořád dokola: „Josef, invaze!“

Když se Josef konečně probral, na moři už vyrostlo město.

Z pekla, jaké se rozpoutalo na celém pobřeží, vnímali jen část. Jedna z bitevních lodí si je našla a zastřílela se do skály tak metr pod jejich bunkrem. Výbuchy otřásaly jejich úkrytem, bylo jim jak na rozbouřeném moři. Potáceli se od stěny ke stěně, házelo to jimi jako pingpongovým míčkem v krabici od bot. Řev explozí splýval v jeden hluk, táhlý a přerušovaný jen výbuchy granátů, dopadajících těsně pod jejich střílny. Přestali vidět vše kolem sebe, nemysleli na to, jak přežít, ani jak se bránit či utéct. Jejich smysly byly zaměstnány jen jedinou potřebou: Vzduch! Škrtil je čpějící pach spálených výbušnin. Podlaha byla brzy pokryta čmouhami zvratků.

Jak dlouho to trvalo? Minutu? Hodinu? Celý den?
A pak najednou ticho. Granáty dopadaly jinam. Exploze, výstřely, svištění kulek a střepin a práce motorů je obklopovaly, ale ve srování s tím, co právě skončilo, to bylo jak rajské ticho. I vzduch se pročistil.

František uslyšel telefon. Zřejmě zvonil po celou dobu. Zvedl se ze země, překročil Josefa a uchopil sluchátko. Chvíli naslouchal, a když se jeho pořád ještě rozvířené oči zastavily na Josefovi, znaveně, ale zřetelně a beze zlosti řekl: „Jo vas srum…“

Pak si přehodil pušku přes rameno, sehnul se k Josefovi a začal ho prohlížet. Josef byl v bezvědomí. Úlomek šrapnelu mu hladce pod kolenem uřízl nohu. Podvázal mu ji, zvedl a přehodil si ho přes rameno. Tak, jak to dělával na poli s pytli plnými brambor. Vyšel ven. Sluchátko se houpalo a někdo volal: „Waaas? Waaas? Co říkáš?“
Zastavil se až v britském zajetí.

O mnoho let později jsme byli zase jednou pozdním létem na Ježánkách. Beskydy jsou plné borůvek, jen vědět kde rostou ty nejlepší. Pak se dají česat i hřebenem. Na to byl strýc František vyhlášený specialista. U nohy kýbl, v ruce hřeben a ve tváři zarputilý výraz, dělal dojem středověkého rytíře, jdoucího za svatým grálem. Nebo koncentrovaného šachisty, kterým koneckonců byl. Ve sbírání borůvek a v šachu porazil každého z nás. Jako ostatně ve všem, kde byla potřebná pevná vůle.
Tetička Klára šla v těsném sledu za ním. Občas jí odstoupil své místečko, ale ona vyžadovala, aby jí pomohl, aby ji litoval, aby si s ní šel sednout do stínu, nebo naopak, aby sbíral rychleji, protože slunce se chýlí k západu, jak říkala. Nakonec začala nahlížet do jeho nádoby a kritizovat. I když měl strýc nasbíráno nejvíce z nás všech, co říkám, měl tolik, kolik my zbylí dohromady, teta Klára spokojená nebyla.

Když den skutečně skončil a my jsme v šeru přicházeli k chatě, postavili jsme své borůvky do trávy a zatímco já pumpoval, všichni ostatní se čvachtali v proudu chladné studniční vody. Strýc stál vedle svého vědra a s náznakem úsměvu nás pozoroval. Kde byly jeho myšlenky? Teta Klára pobíhala tu a tam, a nakonec se zastavila u něj. Podívala se do vědra, na strýce, pak zase do vědra a prohlásila: „Minule byl kýbl plný!“

Strýc se nepřestal usmívat ani ve chvíli, když se pootočil, rozmáchl pravou nohou a kýbl nakopl. Kýbl vyletěl vzhůru k nebi a půlkruhem dopadal na louku ve svahu. Kometa s modrým ocasem. Když to žuchlo, zazdálo se mi, že slyším: „Jo tě srum!“

„Co jsi řek?“ ptala se nejistě teta.
Strýc, svlečený do pasu, si pod proudem chladné vody chrochtal. Pumpoval jsem ze všech sil.