Byl to jeden z mých nejstrašnějších zážitků z války a možná vůbec nejhroznější zkušenost. Stáli jsme na dvoře hned u prahu domovních dveří. Držím se tatínka a cítím dobře, jak i on svírá pevně mou ruku. Z jeho sevřené ruky cítím, jak rychle mu tluče srdce! A slyším velký křik! Mám strach! Co se to děje? Kdo to tak křičí? Tatínek mě totiž strká co nejdále za sebe a tím mi brání ve výhledu. Snaží se mě tak chránit! Cítím, jak se přitom třese! Ale nakonec je stejně spatřím! A nebylo to divadlo ani film! Ani zlý sen to nebyl! Byla to jen zlá realita! Pravá tvář války! Vedle kamenných schodů do domu stojí dva sovětští vojáci, pro nás jinak