Zdá se normální, že masy po celém světě sledují utkání týmů, které reprezentují státy nebo snad ještě spíše národy. Skandály a megakšeft kolem se ospravedňuje tím, že se takhle aspoň neřežeme na jiných bojištích a neteče u toho krev. Milióny lidí napjatě sledují třeba fotbal, komicky počeštěný na kopanou, tedy hru 22 lidí kolem třicítky, kteří okleštili svůj dosavadní život na zacházení s míčem, aby se touto specializací domohli slávy a prospěchu vůbec. Nikomu z nich není jeho jednostranné umění k ničemu, pokud nemají diváky a sponzory. Nejedná se tedy o sportovní um, který lze provádět pro něj samotný a pak také pro lidi kolem. Jedná se výhradně o součást zábavního průmyslu postavenou na vypěstované rivalitě mezi lidmi a vštěpované nacionalistické ideologii. Sportovci reprezentují státy tzn. území a společnost, které nejsou ničím, co je samo od sebe něčím podstatným v životě rozumného člověka. Nelze se přece považovat za člena nějaké společnosti a právoplatného dědice, tedy vlastníka nějakého území jen proto, že se člověk tam a tam narodil. Jenom blbec se může naparovat, nadýmat sebeuspokojením a štěstím nad tím, že tým země do které se bez přičinění kdysi narodil podává nějaký výkon ve sportu. Jen blázen teskní, že nějaké 11ce lidí, kteří se shodou okolností narodili do stejného státu jako on, nevyšel zápas a nedostanou kus kovového poháru s nápisem, že letos jim něco nejlíp vyšlo.

Horší než blbectví a bláhovost je hněv a zášť živené soutěživostí. Třeba semifinálové utkání mezi Brazilií a Německem ukázalo, že hráči, publikum i komentátor fetují adrenalin soutěžení a jsou na svém fetu závislí. Jejich drogou je úspěch a radostí opovržení. Za stavu pro Brazilii 0:5 komentátor ČT opakoval jako trouba dokola různými slovy to, čeho měl plnou hlavu a co četl z tváří zklamaného publika: tímto výsledkem „jsme v pekle“, „hrozný sen“ atd…, nebylo vidět lidi, kteří by se radovali z mistrovství hráčů obou stran, tedy z umění fotbali. Bylo vidět jen fanoušky vítězících a porážených. Jedni opilí radostí nad slabostí druhých, druzí nešťastní ze štěstí oněch. Vůbec nešlo o hru, možná Brazilci hráli lépe a měli smůlu. Němci měli možná jen štěstí a všechno jim tam spadlo…. to nikoho nezajímá, protože nejde o sport a umění, ale jen a jen o úspěch a jeho benefity.

Snad by si stálo za to připomenout, že skutečný sport a umění vůbec je úplně jiného rodu a čerpá z úplně jiných emocí i názorů. Kdo mu chceš porozumět, poslyš třeba parafrázi toho, co praví čínský mudrc Čuang-C:

Když střílí lučištník na terč jen tak, má při sobě všechen svůj um. Když střílí za misku rýže, už se mu třese ruka. A když střílí o zlatý pohár, je slepý, jeho mysl i cíl se totiž rozdvojí.