Život je jako chůze po provaze nataženém odněkud někam. Odkud a kam, vlastně nevíme. Je tu jen to lano pod chodidly, těch pár mžiků na svět kolem, hlasy, ohlasy z publika. Obzvláště na půli cesty je lano hodně prověšené, silně se houpe a je potřebí mít v rukou ráhno dosti dlouhé, Dante o tom věděl svoje. Kdežto na začátku a před koncem toho, co sudička Klóthó upletla, se jde po pevnějším kuse, zato nerovném a podklouzávajícím.

„Je možné mluvit v moderním světě srozumitelně o andělech? Svolí psýcha moderního člověka, aby se jí říkalo duše?“ ptá se básník Wilbur. Slovo duše dnes skoro nic neznamená, leda vyčpělý protějšek k tělu v pitomých kázáních moralistů o hodnotách ze včera. Manažersko-produkční masírka žene chodce po provaze tempem, které mu n

publikováno: 9. 7. 2014