Host do domu: Se znepokojením čekáme na Váš návrh, aby byl Host do domu přejmenován na Susův zápisník. Bude to ještě v tomto roce?

Oleg Sus: Mého návrhu se nemusíte nijak obávat – prospěl by naopak kvalitě Hosta do domu, ovšem za tu cenu, že bych z něho vytlačil všechny autory, item šéfredaktora s redaktory. Mluvme však trochu vážně: časopis jednoho člověka by byl i v roce 1964 paradoxní, Šaldově produktivitě bylo odzvoněno. Všimněte si, prosím, jak nám klesá potence. Bibliografie starých velikých pánů to dosvědčují. To my jsme jiní kabrňáci! Ne bez podpory různých universitních ordináriů se rozmáhá i mezi mladými vysokoškolskými adepty opovržení k tzv. žurnalistice a publicistice. Naproti tomu se cení mnohdy spíše „zadkotvorba“, nádherná nuda vyprahlých studií, které stejně ve většině případů otiskne akorát nějaký ten fakultní sborník, tato ctnost z nouze… Chtěl bych, abych mohl psát všechno o všem všude (nedopsána zůstala kupříkladu má estetika ňader). Proto také hodlám proniknout do dalších časopisů, tenkých i tlustých. Ústřední si nechávám nakonec. Stoupne mi potence?

Host do domu: Je vám vytýkána kritická krutost. Nejste snad zhrzený autor?

Oleg Sus: Mé označení za bídného kladiváře české literatury a úctyhodných šedin se mýlí v několika punktech. Jednak je kladivo ex definitione pracovní nástroj (podtrženo mnou, nažer se, pse vědecký!), a to ne jediný. Mí oponenti si pak nevšimli toho, kolik kritické něhy jsem zatím vyvinul, co jsem fedroval, chválil, za co jsem se bil a bít budu. Zhrzeným autorem jsem nikdy nebyl – tedy zřejmě ani autorem vůbec; čehopak je kritik – autorem? Autoři jsou – ti druzí. Budu-li zhrzen, tak v něčem úplně jiném než v psaní. Ale zde zavřemež dveře do duše!

Host do domu: Vrabci na střechách redakcí štěbetají, že dovedete být řádně zlý na drobné autory, ale prominentům se vyhýbáte.

Oleg Sus: Máte pravdu v tom, že jde v tomto případě o vrabce. Nebylo by lépe pustit na – i pod – střechy redakcí docela nečeské kondory, ba co dím orly? Ale to by bylo proti českému naturelu. Nevšimli jste si toho, jak přes všechna mobilizující slova, boje o zrno, bitvy o uhlí etc. jsme čím dál tím méně rytířsky bojovní, jak jsme málo v tom krásném slova smyslu militantní? Jak se naskakující akce za progres zvrhávají v kouzelně středocestné „zprdávání“ úchylek, čili toho, co přesahuje, aniž si kdo řádně položí otázku, zda není někdy kus nové pravdy právě… v překročení hranic, tedy v extrému, vybočeni? Nedej bože, aby tam byla celá! Co bychom si počali? Dost však lamentování. Poslušně melduji, že tzv. drobní autoři, detektivkáři, sciencefictionisté, žoužel regionální, humoristé a žertéři etc. – spolu s literárními pitomci – patří k jedné z mých specializací. Několik málo prominentů jsem zatím sem tam sporadicky pobodl. Leč bude-li si toho redakce přát, vyjdu v boj. Soupeře bych si ovšem volil podle svého gusta. Jinak upozorňuji, že slavný meč, který vypadl kdysi z rukou Šaldových, nebyl dosud zvednut ze země. Že byste to chtěli po mně? Nedělejte si iluze – já na to nestačím: musil bych sekat obouruč, a to ještě asi jen po kotnících (kozácké mravy, po meči, jsem promrhal ve škamnách a četbou papírů).

Host do domu: Uznáváte, že kromě absurdního humoru, luny, kreseb Jana Steklíka, Jiřího Jiráska, Karla Nepraše, knížek, které jste zatím napsal a píšete, svobody, dětí a lásky existují i jiné nekritizovatelné předměty a ideje?

Oleg Sus: Kritizovat znamená jít na kořen věci; jít ke kořeni znamená být radikální. Radikální – čili v tomto smyslu kritická – může být i zdůvodněná chvála. Hlásil jsem se a hlásím se ke svobodě, k tomu, abychom se dovíjeli stále vyšších stupňů skutečné svobody. (Je láska nekritizovatelný předmět? Děje se – skrze předměty, přinejmenším dva. Idea to, žel, není. A kritizujte oba „předměty“ … !). Kritizovatelná je jakákoli konkrétní forma svobody – a tím více nesvobody -, která tomuto procesu brání. Jsem třebas proti tomu, aby měli svobodu idioti plní sil. Něco jiného je kritizovat, něco jiného zavrhovat, negovat. V tomto smyslu je vše bez rozdílu vydáno všanc nádherné zbrojné panně Kritice; kéž by po mně někdy shlédla milostným okem, jak jí klušu – nepodařený, obrýlený panoš – v prachu po boku. Miloval jsem vždy své přátele, kamarády a všechny, kteří odevzdali své dobré dílo; vztekle mám rád své nepřátele. (To je, nevíte-li to, černý Eros kritikův …)

Host do domu: Máte rád ticho? (Mimo pěšiny.)

Oleg Sus: Mám, někdy: v noci, pak když se někomu obdivuji (ale to si i rád zakřičím), když bych chtěl mít někoho rád, když bych chtěl někomu pomoci. Jinak, přiznávám se, píši často kritiky za doprovodu džezu, vymýšlím další nadávky a svým přátelům-trpitelům v redakci i na fakultě odkazuji vše to, co jsem složil, zrýmoval a melodií doprovodil. Jim a všem ostatním připisuji do života toto ponaučení – aby nebylo ticha po pěšinách:

Hlavně / mravně / pohlavně!

Vyšlo v Hostu do domu (srpen 1964)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Oleg_Sus