Není alternativa?

V poslední době často slýcháme stesky na nedostatek předškolních zařízení pro děti. Evropská unie kritizuje Českou republiku za to, že u nás ženy mají příliš dlouhou mateřskou dovolenou a že příliš málo našich žen s malými dětmi do tří let nastupuje do zaměstnání. Model, kdy žena má stíhat jako profesní kariéru, tak péči o dítě, je vnímán jako naprosto samozřejmý – jako model, k němuž neexistuje alternativa. A pokud ano, pak je to alternativa zpátečnická, nepokroková…

Domnívám se, že toho chceme po ženách příliš mnoho. Jsou mnohé ženy, které toho chtějí příliš mnoho samy po sobě. Je evidentní, že řada žen považuje za správné stíhat jak výchovu dětí, tak profesní kariéru. Občas se můžeme dočíst o nějakém extrémním případu, kdy manažerka na důležité pozici nastoupí do práce šest dnů po porodu. Nicméně extrémy se v tuto chvíli zabývat nebudeme.

Obávám se, že uspořádání společnosti a mezilidských vztahů, které je obecně považováno za jediné možné, ve skutečnosti není příliš moudré, a že je potřeba to jasně vyslovit.

Odborníci (lékaři i sociologové) se shodují, že naše doba trpí přílišným stresem. Procento obyvatel, kteří trpí neurózami a psychózami nejrůznějšího druhu, je trvale na vzestupu, a to i vezmeme-li v úvahu, že v minulosti se tyto neurózy a psychózy diagnostikovaly v mnohem menším počtu – zpravidla až v případech, kdy daný člověk nebyl schopen normálního fungování.

Dobrá péče o dítě je velmi náročná – časově, emocionálně, fyzicky i psychicky. Každá maminka, která má dvě či více dětí, ví, jaký kolotoč doma nastane, když rodinu postihne například běžná chřipková epidemie nebo některá z běžných dětských infekčních nemocí. Myslet v takové situaci na složité pracovní problémy je opravdu „na hlavu“. Něco bude určitě trpět – buď rodina, nebo kariéra.

Je možno namítnout, že oba rodiče by měli o děti pečovat rovným dílem. Současná ideologie pochopitelně moc nepřeje rozdělení na mužské a ženské role v rodině. Jsem všemi deseti pro, aby se otcové podíleli na výchově dětí rovným dílem, a nepochybuji o tom, že i tatínek může dítě přebalit nebo nakrmit. Nicméně stejně pevně jsem přesvědčen o tom, že pouto mezi matkou a kojeným dítětem či batoletem je poněkud jiného druhu – a poněkud silnější – než pouto mezi takovým dítětem a otcem. Naopak v pubertě děti potřebují o něco více otce. Chápu ovšem, že s tímto názorem v současné společnosti příliš nepochodím; doufám pouze, že společnost na to jednou (opět) přijde.

Současní ideologové rodiny doporučují, aby větší díl odpovědnosti za výchovu dětí převzal stát, tedy jesle a školky. Mladší generaci u nás už mnoho neříkají jména Zdeněk Matějček (1922-2004) či Josef Langmeier (1921-2007). Ti se v padesátých a šedesátých letech věnovali problémům dětí, vyrůstajících ve státních zařízeních, a přesvědčivě dokázali, že děti vyrůstající bez rodičů trpí citovou deprivací. Výsledky jejich průzkumů byly natolik přesvědčivé, že je museli vzít vážně i komunističtí ideologové, kteří zpočátku státní výchovu dětí prosazovali.

Je možno namítnout, že současná dětská zařízení jsou mnohem „přátelštější“ a navíc by v nich děti nemusely být celý den. To je jistě pravda. Plně souhlasím rovněž s tím, že od tří nebo čtyř let dítě potřebuje „socializaci“, a proti tří- až čtyřhodinovému pobytu v mateřské škole nejen nic nenamítám, ale naopak jej doporučuji (ne už ovšem pobyt osmi- či desetihodinový). Nicméně mnohahodinový pobyt malého dítěte v jeslích považuji za krajně nevhodný.

Proč se tolik snažíme o nemožné? Proč nám Evropská unie doporučuje, aby maminky malých dětí nastupovaly do zaměstnání, a to i v zemích s vysokou nezaměstnaností?

Domnívám se, že důvody jsou převážně ideologické. Jsou ovšem spojeny s jednou důležitou skutečností.

Mám na mysli skutečnost, že si dostatečně nevážíme výchovy dětí. Já se domnívám, že výchova dětí je nadmíru prospěšná a vznešená činnost. Je to činnost tak důležitá, že pokud se jí matka věnuje „na plný úvazek“, zasluhuje celospolečenské uznání a nikoli pohrdavé poznámky o tom, že se „jen točí kolem plotny“. Kdybychom si více vážili toho, že žena vychovává malé děti, možná by ženy neměly tak často pocit, že jejich život „není naplněný“ a že je zachrání jen co nejrychlejší nástup do zaměstnání.

A pak je tu ještě jedna důležitá skutečnost, jíž věnujeme málo pozornosti.
V naší společnosti je dost velký rozdíl v praktickém chování žen vysokoškolaček a žen se základním vzděláním. Vysokoškolačky vám často budou tvrdit, že svobodná matka může vychovat děti stejně dobře jako žena žijící v manželství, nicméně většina vysokoškolaček se nakonec vdá a rodí děti v manželství. Ženy s nízkým vzděláním žádnou „profesní kariéru“ neznají a ani po ní netouží. Na rozdíl od žen vysokoškolaček se zpravidla netají tím, že by se rády vdaly. Přitom jen 6 % těchto žen rodí své první dítě v manželství (u vysokoškolaček je to 64 %). Právě tyto ženy ale – z ekonomických důvodů – musí nejčastěji odkládat dítě do jeslí (mají-li vůbec tu možnost), aby mohly nastoupit do zaměstnání. Ideologie univerzální ženy, hravě stíhající profesní kariéru i výchovu dětí, je záležitostí vyšších středních vrstev, nikoli populace jako takové. Problémem je, že zde nemáme elity, které by udávaly pozitivní tón. Nejsou zde rodiny, které by byly dobrým příkladem nižším sociálním vrstvám. Je to poněkud paradoxní, neboť levicové vlády, které mají péči o nižší sociální vrstvy v programu a takřka v popisu práce, toho z hlediska schůdných modelů těmto vrstvám mnoho nenabízejí, a pokud se nějak snaží pomoci, omezují se na čistě paliativní opatření.

Uvědomuji si, že ideál, který hlásám, totiž rodinu s rozdělenými rolemi, v níž se matka několik let stará o děti, zatímco otec je výdělečně činný, je v současné společnosti prosaditelný jen za cenu obrovských obětí. Je třeba rovněž zmínit, že pokud bychom ho přijali, bylo by třeba promyslet celou řadu otázek, které zde nejsou ani naznačeny. Zmíním alespoň jednu velmi podstatnou:

Ženy sice rodí děti o několik let později, než bylo zvykem v předchozích generacích, nicméně průměrný věk dožití se zvýšil ještě více. To znamená, že když děti „vyletí z hnízda“, má žena před sebou ještě dvacet až čtyřicet let aktivního života. Pokud se několik let cele věnuje výchově dětí, je nasnadě, že v oboru, který vystudovala, jí mohl mezitím „ujet vlak“. To by mělo být určitě nějakým způsobem kompenzováno. Tím se oklikou dostáváme k tomu, co již bylo řečeno: Chápeme rození a výchovu dětí jako vznešené poslání, které je ovšem spjato s mnoha obětmi, mimo jiné i finančními? Nebo budeme považovat rození a výchovu dětí za jakési hobby, na které stát přece nemusí nijak přispívat, a které je výhradně soukromou záležitostí ženy, případně manželského páru? Mám obavu, že tímto přístupem se ocitáme ve slepé uličce, a pokud se nám zdá, že není alternativa, je nejvyšší čas začít ji hledat.

Článek vyšel v “Rodinných listech” 7-8/2014.

publikováno: 8. 9. 2014

NEJNOVĚJŠÍ články


Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …

Vůdce si chystá blahořečení?

Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl …

Vláda hyeny, lichváře a lokajů! Pokloňte se, lidi!

Na první pohled to vypadá, že je vláda jen zmatená z bezprecedentní situace současné koronavirové pandemie. …

Stát jako věřitel poslední instance

Významný ekonomický expert uvádí v rozhovoru pro HN: Stát musí hrát roli věřitele poslední instance, a ne …

Dáme si práci se zvláštnostmi světa, nebo bude po nás?

Světu dominují děje extrémní, neznámé a velmi nepravděpodobné a přes rozkvět lidského poznání bude budoucnost …

Hamáček to zařídí! Muži v červeném si nenechají házet klacky…

Muž v červeném svetru – Hamáček – se zjevil, podobně jako kdysi Gross v maskáčích, a už …

Itálie a celá západní Evropa je hloupá? My a Čína jsme chytří?

Zatímco si natahujeme roušky a podrobujeme se vládním nařízením, která jsou nám nemilá (ale chceme …

Historička Eva Broklová a československá demokracie

Na prahu jednoho z nejdramatičtějších týdnů naší novodobé historie, 10. března 2020, zemřela v Praze přední historička …