Řezbařina sa neztratí

P.H.: Vystudoval jste fakultu lesního inženýrství, ale začínal jste na strojní fakultě. Proč jste nestudoval lesnictví hned po střední škole?

P.S.: Já jsem chtěl lesařinu dělat vždycky. To bylo moje gró, protože jsem vyrostl v lesích. Já jsem znal kdejakého paúka, kdejakého čolka, kdejakú žabu, kdejakýho ptáčka. Ptáky vám můžu povykládat latinsky, obecně, jak chcete, na což jsem trošku aj hrdý, protože mě to bavilo a baví. Ale nemohl jsem tu lesařinu dělat, protože to bylo v době komunismu a byl tady revírní a ten měl syna tak o dva roky mladšího než já. Jako polesný samozřejmě chcel, aby hajného dělal jeho ogar a ne já. A kor to byl předseda strany, no tak přišlo na to, že: „Pane Stoklasa, váš ogar to dělat nebude.“ Tak jsem šel z průmyslovky na strojní fakultu Vysokého učení technického v Brně. Pořád jsem ale ve skrytu duše žil s tím, že chcu na tu lesárnu jít. No a ve třetím ročníku jsem přešel potichúčky, aby to nevěděli straníci, na fakultu lesního inženýrství na dnešní Mendelově univerzitě (dříve to byla Vysoká škola zemědělská). Titul ale nemám, protože já jsem sa ve čtvrťáku oženil a narodilo sa mi děcko. Přerušil jsem školu a říkal si: „To kdykoliv dodělám.“ Takže ukončeno jak kdybych měl, ale titul nemám. Do dneška mám diplomovou práci doma. Dělal jsem velké šelmy: medvěda hnědého, Ursus arctos, vlka obecného, Canis lupus, rysa ostrovida, Lynx lynx. Takže tak to mám. Ale zas je to dobré, protože člověk dělal průmyslovku a mám svůj obor takový, kde potřebujete dláta, železo. Takže to zpracování člověk ví. A zase lesařina je dřevo, je to taky dobrá věc. Jak sa starat o stromky, o takú zahrádku lesní. Je to zahrádka ne na třech čtverečních metrech, ale má třeba pět set šest set hektarů. Člověk pak dostane jako správce takový okrsek. To jsem dělal do devadesátého roku. Po revoluci v únoru jsem od státních lesů odešel a rozhodl sa, že půjdu na vlastní pěst. Takže dělám soukromě řezbařinu, navíc mám svoje majetky, plus dělám dozory (odborný dohled) na horách lidem, co majú svoje lesy. Takže žiju tak. Takže kolik? Dvacet čtyři a půl roku žiju soukromě. A nestěžuju si.

P.H.: Jak jste se k té řezbařině dostal?

P.S.: Zdědil jsem to po svojím tatínkovi. Ten měl už za komunistů titul lidový řezbář a díky tomu sa za tvrdé totality v sedmdesátém sedmém roku dostal přes ÚLUV do Ameriky. Takže já dělám klasickú reliéfní řezbu do lipového dřeva a dělám hlavně holubičky štípanú technikú. Nejenom holubičky, i pávy a takové věci. Je to tady tradiční výroba na Valašsku. Nevím, jestli víte, jak sa dělajú ještě klasické dřevěné šindele nebo dřevěné rýny ručně dlabané. To všecko dovedu.

P.H.: Takže tatínek byl v sedmdesátém sedmém v Americe. Nezvažoval tehdy, že by tam zůstal?

P.S.: Ne. Měl tu svoju manželku. A grunt hlavně měl. A měl tu děcka. To bylo pro něho hlavnější, než že by měl opustiť, jak sa říká, horší život. On si nikdy nestěžoval. Tak jak já. To je zajímavé. Já mám dva takové životní slogany, kterými sa řídím. Já sa před nikým nepovyšuju, ale před nikým sa neponižuju. A druhý je, že když nemožu někomu pomocť, tak mu neubližuju. A můj tatínek byl úplně stejný. On komu nemohl pomoct, tak mu nikdy neublížil. Byl taky skromný a to ho ctilo. A ctí. Proto on sa aj vrátil, protože on to tady miloval.

P.H.: A tatínek se živil jak? Grunt přece mít nemohl?

P.S.: Tatínek dělal u přidružené výroby JZD ve Velkých Karlovicách a živil sa tím, že opravovali staré památky. Hrady, šindelové střechy, kostely a takové věci. Celý život dělal se dřevem, uměl si cokoli spravit a sám udělat.

P.H.: Hospodářství jste ale mít nemohli?

P.S.: To jste měli při JZD záhumenku a o to jste sa starali. Jinak…

P.H.: Jinak musel dělat v tom JZD?

P.S.: Jinak v JZD.

P.H.: A nebyl tatínek nějak ukřivděný?

P.S.: Byl. Ten to strašně těžko nesl. Ať jsem měl pět roků nebo dvacet roků nebo třicet roků, tak každou neděli říkal: „Ogare, pojď!“ A každú nedělu jsme šli a obešli jsme si meze. Říkal mi: „Toto je naše. I když to majú komunisti, tak toto je naše. Pamatuj si to. Žádný režim netrvá navěky. Každý padne. A komunismus padne též, věř temu!“ A dožil sa teho, že padnul. Byl hrozně rád. Vrátili mu majetky a on říkal: „Tak to je. Tak to má byť.“

P.H.: Tady asi i přes působení minulého režimu leccos zůstalo tak, jak má být. Co třeba sousedské vztahy, jak na ně vzpomínáte?

P.S.: My jsme chodívali a navštěvovali jsme sa jako súsedi se súsedy. Ať to byly svátky nebo třeba aj neděle. Když sa šlo z kostela, tak sa šlo k nejbližším súsedům. Tam sa pokecalo a šlo sa dalej. Já třeba si pamatuju z mládí, že byly zabijačky, šmigrust (tj. Velikonoce) a Vánoce. To sú takové tři hlavní události v tem životě vůbec. Když sa zabilo prasa, sešla sa celá rodina. Ale: půl prasata jste si nechali a půl prasata jste stejně rozdali druhým, protože sa nosily takzvané gúry (tj. výslužka). A to sa chodilo po súsedoch. Já jsem to měl hrozně rád. Já když jsem chodil s tými gúrami, tak jsem už od mala měl vztah k temu, že jsem si rád povykládal se starými luďmi a vyptal jsem sa jich na různé věci. A to samé o Velikonocách. A na Vánoce zase. Tatka byl včelař a na Štědrý den sa nosil takzvaný med. Byla to taká malinká sklenečka, ani třetinka to nebyla. A to sa roznášalo po chalupách, po rodině a po súsedoch. Šel jsem vždycky, ať sněh byl nebo nebyl, to bylo jedno. To člověk dostal aj groš nějaký a tak si vydělal.

P.H.: Jak u vás vypadal takový Štědrý den?

P.S.: Tak Štědrý den probíhal tak. Ráno sa vstanulo a šlo sa pokludiť dobytek. Správně jsi měl hladovět. Měl jsi něco malinko zjesť, já nevím, čaj, nějaký odrobek z něčeho, co sa předtím peklo cukrové, aby člověk vydržel, než sa vůbec zasedlo k té štědrovečerní večeři. To gazda ukrojil chleba, na chleba sa natřel med a ten krajíc sa rozkrojil podle toho, kolik bylo členů rodiny. Napřed jedl gazda, pak gazděna a pak od nejstarších děcek až po nejmladší. Večer sa zasedlo ke štědrovečernímu stolu a gazděna sa měla pomodlit. To byly dlúhé litanie, protože sa nemodlil jenom Otče náš a Zdrávas Maria, ale sú k temu velké povídačky. Držela věnec, měla ruky sepjaté, věnec měla okolo tých rúk. Věnec byl upletený ze zboža (tj. obilí), ze žita nebo z ječmeňa. Z toho, co sa u vás doma urodilo. A bylo to samozřejmě ozdobené. Byly tam slaměnky a různá jiná kvítka, mašle. Děkovalo sa gazdovi za to, že jsme vydrželi rok a že nás uživil. Děkovalo sa taky úrodě a samozřejmě dobytku, že též něco dali, hen mladé porodili a takové. Věnec sa pak uložil pod ubrus a dal sa na něj kulatý chleba „Vejražka“. Na tem chlebě měla být svíčka se svícnem, ale aby to nepadalo, tak sa to dalo trochu bokem. No, a po tem modleňú byla vždycky polévka. To jako za mňa, ale dřív byla štědrovečerní večeřa ještě skromnější. Maso nebylo vůbec, byli rádi, když měli pohanku, nějaké zboží, kúsek chleba a z každého ovoca drobek. Ale za nás už byla polévka. V Karlovicách sa to liší, tady byla buď hrachová anebo hřibová polévka. No a vánoční ryba, to byl u nás vždycky kapr. Na stůl sa dávalo ovoce, od každého druhu tam mělo byť. A ještě je to tak, že sa po tři dny nemělo uklúzať ze stola. Tři dny sa tam jedlo a až na Štěpána sa z ubrusa sesypaly drobečky a nasypaly sa ke stromom, aby sa urodilo. A ještě sa chodilo o Štědrý den s kopistú. Kopista to je taká veliká vařecha, se kterú sa na zabíjačce míchaly třeba krúpy. Tak s tú sa potíraly stromy. To sa říkalo, že sa choďa stromy hladiť, aby příští rok urodily. Pod taléřek jsme si dávali každý penízku, to aby sa nás držaly peníze. Stůl sa dřív svazoval řetázkú proto, aby byla rodina pohromadě. Nohy sa daly za to, abyste byli spolu sdružení. Sekyra sa dávala do prostředka, to aby sa odehnali duši. My jsme ještě házávali papučú a sfúkovali jsme svíčku. Vždycky sa sfúkla svíčka a jak ten dým šel, tak sa odhadovalo, jestli půjdeš nahoru. Anebo když sa ten dým tlačil k zemi, tak sa říkalo: „Nó, ty zostaneš doma. Mamo, ty budeš jenom u stola poklúzať.“ Vždycky sú k tomu nějaké pěkné hlášky. No a pak sa krájalo jablko. A to už zas byly takové finty, že sa otočilo a pokrútilo, aby byl člověk zdravý. Protože jablko sa kráje proto, abys tam měla tu hvězdičku. Nesmíš si rozkrojit jadérko, jinak bys byla nemocná. No tak my jsme nikdo nechceli být nemocný, tak jsme ho vždycky natočili a čup – hvězdička tam byla. Ale šidili jsme to. (smích) Taky svíčky jsme púšťali na vodě. Ale nikdy jsme nelili olovo. To někde dělajú, ale my jsme ho doma nikdy nelili.

P.H.: A na Velikonoce? Polévali jste holky vodou nebo tak?

P.S.: To ne. To je u nás šmigrust (jako Velikonoce). To začínalo tak, že někdo zapomněl, že je středa. Přišels k němu a říkals: „Já ti přeju, dneska máš svátek.“ „A k čemu?“ „Máš nějaké Škaredé středy. Běž sa podívat do zrcadla, jak vypadáš.“ (smích) Ve čtvrtek sa jedlo vždycky zelené jídlo. V pátek sa nesmělo maso, protože to je velký půst. Jedině rybu, to prej není maso, ale já jsem nikdy ani rybu nejedl. To sa člověk postí. V sobotu už jo, to už možete a v nedělu též. A v pondělí sú Velikonoce. U nás sa chodí na šmigrust hned brzo ráno a je jedno, jestli je ogar tříletý nebo má padesát roků nebo sedmdesát roků. Chodí sa s jalovcem a s gořalkú a děckám nosíme cukrové. To je opravdu jenom tady v Karlovicách, anebo možná enom ty vrchy Karlovic, protože vím, že v dědině to majú trošku inak. Nechoďá s jalovcem. Choďá s gořalkú, ale už třeba nechodí s tím cukrovím. Tos zaklepal, otevřeli ti, tak jsi tu robečku vyšmigrustoval, děcka též, no a naléls jim štamprlu. Já jsem ještě nechodil do školy, měl jsem čtyři nebo pět roků a chodíval jsem normálně s placaňú! A nikdo neměl strach, že bysme to užívaly my děti. (smích). No a dostals vajíčko, nějaký groš a třeba něco sladkého. Děckám jsme nedávali gořalku, ale vždycky jsme jim dali bonbóny. Vím, kolik tých malých dcerek bylo a vždycky jsem jim něco dal. Buď vajíčka nebo lentilky nebo jsem měl kúpenú malú čokoládku.

P.H.: Dá se říct, že Valašsko je specifické i krajinou?

P.S.: Je to i tou krajinou.

P.H.: V čem je tak jiná?

P.S.: Je hornatá, vrstevnatá. Tady sa dělí dvě pásma. Máme tady vápenaté Karpaty a Súľovské skály. Když to vezmete, to máte všecko hornité, sú pod vápnem. A pak sú Beskydy, ty jsou víc železité, jiná hornina. A Hostýnské vrchy, Vsetínské vrchy a Vsacký Cáb. Takže si uvědomme, že tady sú dvě různá podloží. A možná, že to samo vyzařuje, že ty lidi sú takoví jinší než jinde. Valaši sú fakt skromní, protože tady byla vždycky chudoba. Tu rostlo jenom kamení, hlína a dřevo. Když jste si chceli něco vypěstovat, tak jste museli takzvaně vykučovaťhoru. Až sa vykučovala hora, vypálila, tak sa nasadila křibica. To je druh žita. Tak zase, abyste věděli, co je žito. To je pšenica, ale na Valašsku říkáme žito. Tak sa nasadila křibica a z tej křibice sa dal dělat aj chleba. No, až zúrodnili totu křibicu, tak už sa tam oralo, už sa sely plodiny, vsadily zemňáky, ehm, brambory. Já budu mluvit, jak mi huba narostla.

P.H.: To víte, že jo.

P.S.: Takže tak. Když je kraj tvrdý, tak ty lidi (oni sú sice dobří) sú taky tvrdí. Ve skrytu duše sú takoví neporazitelní. Prostě přečkajú, co sa dá. I já jsem tak vyrostl a jsem takový furt.

P.H.: Dostal jste taky titul Nositel tradice lidového řemesla…

P.S.: Já mám ten titul od roku 2003, jestli sa nepletu. Dává ho ministr kultury za to, co člověk už dokázal anebo že zdědil po svém otcovi řemeslo, které zná do detailu, úplně originálně. Já si toho aj dost vážím, protože díky tomu jsem sa dostal do velkého světa.

P.H.: A usadit se natrvalo někde jinde v tom velkém světě, to jste nikdy nechtěl?

P.S.: No, musíte si uvědomit tak: kde vyrostete, tam jste doma. Já jsem zrajtoval fakt kus světa. Byl jsem v Japonsku, v Americe, krom Anglie a Ruska snad v celé Evropě. Ale vyrostl jsem tady. A kdekoli jsem byl, tak jsem vždycky vzpomínal. Já jsem na náš kraj nikdy nezanevřel. Nejenom na Karlovice, vůbec na Valašsko jako región. Protože vidíte aj, jak mluvím. Já su čistokrevný Valach. Víte, říká se, že valach je kůň, který nemá kule, že je to vykleštěný kůň. Ale my Valaši, my jsme rarita: my ty kulky máme! (smích) Takže tak. Valaši sú svérázný národ. Uvědomte si, kolik bylo povstání valašského lidu. Nejvíc mrtvých z povstání, co padlo, tak padli ve Valmezu a na Vsetíně. Nejvíc padlo Valachů, protože byli vzpurní a nenechali sa enom tak lehko zmanipulovať nebo zotročit. Takže, jak říkám, já jsem na Valašsku vyrostl a já Valašsko miluju.

P.H.: Takže neměnil byste. Ono je taky dneska řemeslo hodně žádoucí?

P.S.: Tož to nevím, jestli je žádoucí. Sice kšefty sú. Je ale pěkné, když vám někdo řekne: „Jéžiš, vy děláte pěkné věci, to musíte mít dar od boha.“ A je to asi pravda. Protože jiný chytne to dlátko a neví. Nepřistúpí k temu dlátku tak, aby to mohl pěkně opracovat. Je též pravda, že já umím (nechcu sa chválit), ale umím dost pěkně kreslit nebo malovat. Takže já si to všecko namaluju sám na dřevo a pak jedu. To mňa chytne múza a „mámo, kafe, pivo, lebo to nestihu“. A múza jede. Pak mám obraz slepený, formát z té fošny, je to ohoblované, mám to nakreslené a já vidím, jak to bude vypadat. Vidím, co je zadek, co je předek, jak to vynikne. A řeknu mojí: „Tak co, co temu budeš řikať?“ A ona mi řekne: „Tož já tam vidím čáry, je to jako když namaluješ… No nevím, až to bude hotové, tak já ti řeknu.“ (smích)

P.H.: Děláte různé velikosti těch obrazů? Od jak malých po jak velké?

P.S.: Malej obrázek třeba jako pohlednice, až po… Udělal jsem obraz, který má od metr šedesát na sedmdesát výšku anebo dokonce ještě víc jak metr šedesát. Je to v obýváku jednoho mojího kamaráda. Dělal jsem to na padesátiny jeho ženě.

P.H.: Máte nějaký kousek, kterého si ceníte víc než ostatních a nerad jste se s ním loučil?

P.S.: Mám. Jeden byl betlém, ale reliéfní betlém. Prodala ho moja žena na jarmarku. A pak pěkné dílo, co jsem dělal, tak jsem dělal prezidentovi Klausovi. Má ode mňa velký obraz rožnovského skanzenu. Objednalo si ho město Rožnov u příležitosti jeho návštěvy. Když to přebíral, tak říkal: „Pane Stoklasa, hmm, tak to je škoda na krájení cibule. To si asi vystavím.“ Takže ho neřeším. (smích) A pak jsem dělal ještě… Rožnov má bratrské město Śrem v Polsku a to sú takoví patroni. Oni si vyměňovali dárky a též to ode mňa chceli. Tak tam jsem dělal též skanzen do toho Śremu.

P.H.: Máte hodně objednávek?

P.S.: No moc. Ale já si vybírám, já neberu každú zakázku. Ale líbily sa mně dvě takové příhodné věci. Moja kamarádka, je to ještě vzdálená rodina, šla přáť mojí rodině na šedesátiny. A chtěla po mně, abych udělal tomu pánovi nějaký obrázek. Mňa nic jiného nenapadlo, než že jsem udělal jeho rodný dům. On sa narodil až hen pod slovenskú hranicú v Lopušankách. Ten sa mi ale fakt povedl, to je pravda, to si musím polichotit. To jako sa nedělá, samochvála smrdí, ale… Ona mu to dala, ten to rozbalil, sednul na řiť a tak mu tekly svíčky. Oni říkali: „Co bečíš?“ Sednul jeho brácha, druhý brácha a šlo to prý z ruk do ruk. Já si tu chalupu pamatuju jako malý ogar, když jsem tam chodil právě s tými gúrami nebo na ten Štědrý večer s tím medem nebo na šmigrust. Tam byly takové schodky ze spodku udělané. Teď to úbočí. Byla to krásná chalupa s obháňkú. Tak já jsem to přesně tak udělal. A to byl obdiv. No a potom jsem dělal obrázek, bral si ho můj kolega hajný, co šel kolegovi hajnému na padesátiny. Jak ho viděl, tak mu ho ani nechcel dať. Nakonec mu ho dal a taky ho prý donutil k pláči. Takže to mňa těší. Když sa zeptám: „Jak sa mu to líbilo?“ a on řekne: „Ty, ani nemluv. Ten bečel jak malý ogar.“ Takže jo. Řezbařina sa neztratí. Já určitě ne.

P.H.: A máte řemeslo komu předat?

P.S.: Mám vnoučata, ty to naučím určitě. Malý Kuba, to je taký brúkomil, to je entomolog jako hrom. Ten má dva roky a on každého mravenca přetočí, dívé sa a „dědo, co to, dědo, to to“. Je to taký čipera. Aj Matěj je šikovný. A Terezka, tož je to dcérka, tak uvidíme.

P.H.: Já Vám moc děkuju za příjemné vyprávění. Loučím se nerada, ale musím…

P.S.: Nemáte zač. Tož to si příště musíte vzít víc volna. (smích)

publikováno: 28. 12. 2014

Pavlína Havlová

Pavlína Havlová

/ Narozena v roce 1976 ve Vlašimi. Studovala orální historii na Fakultě humanitních studií UK. Ráda oživuje vzpomínky na to, co je už nenávratně pryč. V rozhovorech se snaží zrcadlit životní příběhy lidí, kteří se nebojí žít.

NEJNOVĚJŠÍ články


Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …

Vůdce si chystá blahořečení?

Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl …

Vláda hyeny, lichváře a lokajů! Pokloňte se, lidi!

Na první pohled to vypadá, že je vláda jen zmatená z bezprecedentní situace současné koronavirové pandemie. …

Stát jako věřitel poslední instance

Významný ekonomický expert uvádí v rozhovoru pro HN: Stát musí hrát roli věřitele poslední instance, a ne …

Dáme si práci se zvláštnostmi světa, nebo bude po nás?

Světu dominují děje extrémní, neznámé a velmi nepravděpodobné a přes rozkvět lidského poznání bude budoucnost …

Hamáček to zařídí! Muži v červeném si nenechají házet klacky…

Muž v červeném svetru – Hamáček – se zjevil, podobně jako kdysi Gross v maskáčích, a už …

Itálie a celá západní Evropa je hloupá? My a Čína jsme chytří?

Zatímco si natahujeme roušky a podrobujeme se vládním nařízením, která jsou nám nemilá (ale chceme …

Historička Eva Broklová a československá demokracie

Na prahu jednoho z nejdramatičtějších týdnů naší novodobé historie, 10. března 2020, zemřela v Praze přední historička …