Vy nemáte žádné vzdělání!

O stavu vysokého školství se píše i mluví velmi často. Poukazuje se zejména na nebezpečí klesající úrovně výuky a bouřlivé diskuze vyvolává i otázka, jak dobře nebo špatně dokáží vysoké školy připravit studenty do života. Málo se už mluví o tom, že na vysoké školy přicházejí studovat kromě zhruba dvacetiletých i lidé o deset, dvacet či třicet let starší. Jejich motivace ke studiu může být různá, k doplnění vzdělání je třeba tlačí zaměstnavatel.

Před dvěma lety jsem i já využila možnosti, jež náš vzdělávací systém nabízí, a ve svých šestatřiceti letech jsem se rozhodla vyzkoušet studium málo vyhledávané knihovědy, o jejíž úrovni (a nárocích ani nemluvě) jsem dopředu neměla nejmenší tušení. Nijak jsem si nepřipouštěla, že by mne studium snad mohlo změnit, natož aby mne napadlo, že mi zkomplikuje vztah se zaměstnavatelem, který mne k tomuto druhu studia nijak nenutil.

Knihověda se vyučuje jako navazující magisterský obor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy teprve od roku 2006. Jejím zakladatelem je autor rozsáhlé monografie Encyklopedie knihy a správce prvotisků Strahovského kláštera doc. PhDr. Petr Voit, CSc. Do indexu bakaláře jsem si tedy směle zapsala navíc jeho předmět Dějiny knihtisku a začala navštěvovat přednášky. Velice rychle jsem zjistila, jak si stojím: „Vy nemáte žádné vzdělání! Nejste ani filolog ani historik. Vy máte jenom srdečné nadšení, což tedy není málo, ale mně to stačit nebude, to vám říkám rovnou,“ uvítal mne do studia docent Voit. „A potřebujete mít cit pro čtení obrazů. Staré tisky obsahují ilustrace, bez jejichž pochopení nemůžete těm knihám porozumět,“ pokračoval nekompromisně.

Uvědomila jsem si, že tisknout knihy nebylo vůbec samozřejmé, stejně tak jako mít co tisknout. Za tiskem knih stálo nezměrné úsilí a obětavost mnoha lidí. Nestačilo jenom objevit technologii knihtisku, k jejímu uvedení do praxe bylo zapotřebí lidí ochotných riskovat třeba i osobní bankrot. Sehnat všechna potřebná povolení a dostatek finančních prostředků k provozování tiskařské živnosti bylo natolik složité, že nebylo neobvyklé, když se vyučenec oženil s vdovou po právě zemřelém majiteli oficíny. Věkový rozdíl mnohdy i několika desítek let přitom nikdo neproblematizoval. Všem šlo o stejnou věc a touha po knihách vedla lidi k podivuhodným činům.

Nikdy předtím jsem také neslyšela vyslovovat termín vyučenec s takovou úctou: Gutenbergův vyučenec, vyučenec Mentelinovy štrasburské dílny, mohučský vyučenec, v Bamberku vyučený, bezejmenný vyučenec, německý vyučenec, atp. „Mohučská dílna, kterou Gutenberg prohrál ve sporu s bohatým obchodníkem Johanem Fustem, zůstala v činnosti díky Peteru Schöfferovi st. Fust se staral o odbyt a finanční stránku živnosti a bývalý Gutenbergův vyučenec Schöffer, který si vzal Fustovu dceru za manželku, odpovídal za provoz,“ píše se ve skriptech. Vida, tak knihy se kdysi tiskly i díky nadšení vyučence?

Dalším překvapením pro mne bylo, jak lze na dějinách knihtisku ukázat, co to je tradice. Docent Voit zastává názor, že tradici tady máme od toho, abychom ji používali dál, nikoli abychom ji odvrhli jako nepotřebný přežitek. Tak také tradici rozuměl renesanční i barokní člověk. Učili jsme se, jak do renesančních tisků vstupovaly gotické štočky a do barokních tisků zase štočky renesanční, protože „proč si to nevzít, když už to tady je a osvědčilo se to,“ vysvětloval docent Voit. Písmo a grafická úprava knih se časem sice měnily a vyvíjely, ovšem základní členění textu do odstavců, jak je čtenáři blízké dnes, to zavedl už Gutenberg.

Učili jsme se také, že při vydávání knih spolu běžně spolupracovali lidé různých konfesijních vyznání, jinak by nebylo možné náročné nakladatelské počiny realizovat. Osobní názory, preference nebo politické zájmy musely mnohdy ustoupit stranou. Vzpomínám si, jak nám docent Voit s úžasem v hlase vyprávěl o bibliotekáři G. J. Dlabačovi, za jehož působení se Strahovský klášter stal jedním z útočišť českého národního obrození. „Co to bylo za lidi, že knihám zasvětili úplně všechno,“ ptal se tehdy sám sebe.

Když jsem se zamyslela nad tím, jestli já dokážu lépe odhadnout, čemu je dobré svůj život zasvětit nebo jestli se dnes lidé dokáží lépe domluvit mezi sebou a předcházet tak konfliktům ničivého dopadu, tak jsem z přednášek docenta Voita nutně nabyla dojmu, že lidstvo se od středověku kvalitativně příliš neproměnilo, natož aby se stalo lepším. S příchodem informačních technologií se náš smysl pro tradici spíš vytrácí, ta tam je i tradice vyučenců s přívlastkem. Dnes je výuční list pro smích, protože to není zrovna klíč ke hvězdné kariéře. Jediné, na čem záleží, je mít jakýkoli titul. Pracuji pro zahraniční společnost a bývám opakovaně svědkem toho, jak magicky působí titul, lhostejno odkud a od koho, na pracovníky personálního oddělení. Uchazeči s titulem lze totiž snadno přisoudit vhodnou kariérní dráhu a přesvědčit ho, že jenom tak se naučí, co je v životě opravdu potřebné a důležité.

Brzy jsem začala reflektovat, že studium knihovědy je v zásadním rozporu s výše uvedenou firemní strategií. Skutečně důležité hodnoty byly totiž u docenta Voita neměnné a ziskem titulu nepodmíněné. Problémem pro mě bylo i ztotožnit se s firmou nárokovaným kariérním růstem. Spíše než hledět vpřed jsem se totiž učila ohlížet se za hodnotami dřívějších lidí.

Ačkoliv tedy mé studium knihovědy dopadlo neslavně, mnohé jsem se naučila a mnohému jsem naopak přestala rozumět. Například už nesdílím postoje některých svých vrstevníků – úzkostlivých rodičů, jež dbají o úspěšné nastartování kariéry svých dětí hned od první třídy základní školy. Lidem, kteří za jediný spolehlivý ukazatel pokroku považují tituly, se začínám vzdalovat.

Docentu Voitovi bych velmi přála především hodně vytrvalých studentů připravených spolu s ním knihovědu hájit, panujícím firemním strategiím navzdory. Čím víc bude odkaz kulturního dědictví ve jménu pokroku opomíjen, tím více hrozí, že knihověda postupně upadne v zapomnění. Naše děti, vyrůstající v samozřejmosti internetu, by pak ale přišly o možnost zabývat se minulostí skrze jedinečné sepětí se starými tisky, což by byla velká škoda.

publikováno: 7. 1. 2015

Pavlína Havlová

Pavlína Havlová

/ Narozena v roce 1976 ve Vlašimi. Studovala orální historii na Fakultě humanitních studií UK. Ráda oživuje vzpomínky na to, co je už nenávratně pryč. V rozhovorech se snaží zrcadlit životní příběhy lidí, kteří se nebojí žít.

NEJNOVĚJŠÍ články


Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …

Vůdce si chystá blahořečení?

Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl …

Vláda hyeny, lichváře a lokajů! Pokloňte se, lidi!

Na první pohled to vypadá, že je vláda jen zmatená z bezprecedentní situace současné koronavirové pandemie. …

Stát jako věřitel poslední instance

Významný ekonomický expert uvádí v rozhovoru pro HN: Stát musí hrát roli věřitele poslední instance, a ne …

Dáme si práci se zvláštnostmi světa, nebo bude po nás?

Světu dominují děje extrémní, neznámé a velmi nepravděpodobné a přes rozkvět lidského poznání bude budoucnost …

Hamáček to zařídí! Muži v červeném si nenechají házet klacky…

Muž v červeném svetru – Hamáček – se zjevil, podobně jako kdysi Gross v maskáčích, a už …

Itálie a celá západní Evropa je hloupá? My a Čína jsme chytří?

Zatímco si natahujeme roušky a podrobujeme se vládním nařízením, která jsou nám nemilá (ale chceme …

Historička Eva Broklová a československá demokracie

Na prahu jednoho z nejdramatičtějších týdnů naší novodobé historie, 10. března 2020, zemřela v Praze přední historička …