Největší vražda v českých dějinách

Nedávná konference připomínající 70. let od konce utrpení přeživších vězňů koncentračního tábora Osvětim otevřela i jiné, dlouho opomíjené, téma. To, jak se k antisemitismu a holocaustu staví česká veřejnost a jak zkreslený je pohled na vlastní dějiny.

Oběti holocaustu se z akce „Let My People Live!“ málem vytratily. A tak si alespoň položme otázku, co by vlastně mohl při takové příležitosti jako je 70. výročí osvobození Osvětimi říkat prozíravější a uměřenější český prezident (a vůbec jakýkoli český politik) než je ten současný.

Tak například je tu možnost pohovořit kriticky do vlastních řad, zamyslet se nad českým špatným svědomím a sklonem vylepšovat vlastní obraz v dějinách. Neměli jsme na tom hrozném židovském osudu taky nějaký drobný podíl?

Dodnes se traduje, že v českých zemích (Slovensko s jeho odlišnou historií nechme stranou) před okupací v podstatě neexistoval antisemitismus, a že chování československých úřadů k židovským uprchlíkům před Hitlerem bylo příkladné, že jim byla republika otevřena jako útočiště.

Přitom ani jedno není pravda: otevřenost vůči utečencům se příliš nelišila od poměrů v jiných západních státech (tzn. o otevřenosti nelze mluvit); antisemitismus byl „za Masaryka“ nepřijatelný v podobě otevřené nenávisti, politické ideologie či dokonce praxe státních orgánů, což jistě není málo, ale současně to vůbec neznamená, že by nepřetrvával „v lidu“, že by se víceméně vskrytu neudržoval – ukázalo se to ostatně za druhé republiky, kdy se doslova vydral na povrch.

O Židech v Terezíně ani zmínky

Traduje se také, že české chování vůči pronásledovaným židovským spoluobčanům bylo za okupace – řekněme – neproblematické. Jenže to platí jen v případě, kdy za neproblematickou považujeme převládající lhostejnost, spojenou s možností sem tam si přikrást ze židovského majetku nebo se mít líp díky likvidaci židovské konkurence.

Představitelé čs. exilu se k persekuci občanů židovské národnosti vyjadřovali ojediněle, odbojovým organizacím nestála za zvláštní aktivity, ghetto v Terezíně hlídali čeští četníci.

Každý druhý český Žid, který přežil vyhlazovací tábor, vzpomíná, jak mu nežidovští přátelé a sousedé po návratu upřeli majetek, který si u nich jeho rodina schovala před deportací. Prezident, který by tyhle věci připomněl, by přinejmenším prokázal jistou míru odvahy.

A byla by tu samozřejmě ještě další možnost: říct pár slov o nenávisti, s níž se v každodenním životě setkávají čeští Romové, a která není starému antisemitismu tak docela vzdálená, zabývat se prasečákem v Letech u Písku a tak dále…

Komunistům se po roce 1948 šoa nehodilo do rámce státní ideologie. Židovští mrtví byli šmahem zahrnutí do celkových počtů národních „obětí boje proti fašismu“. Zdůrazňovalo se, že v tomto boji zahynulo zhruba 350 tisíc lidí, ale zamlčeno většinou zůstalo, že 270 tisíc z nich byli Židé z českých zemí, Slovenska a Podkarpatské Rusi.

V některých fázích byl komunistický režim výslovně antisemitský. Normalizace dokonce představuje snad ještě horší období než 50. léta. Památník Terezín byl v žalostném stavu, o Židech nebylo v prostorách někdejšího ghetta ani slovo.

Teprve v 90. letech začaly česky vycházet klíčové knihy, odborné práce, vzpomínky, deníky…

Největší vražda v našich dějinách

V Čechách se i tak dosud šoa pojímá jako cosi cizorodého: ne jako specifická a přitom neoddělitelná součást národní tragédie, ale jako osud „těch druhých“.

Stručně řečeno: zdejším symbolem nacistické krutosti jsou Lidice, jejichž příběh zná každý školák, ale jen málo lidí ví, že v noci z 8. na 9. března 1944 byly v plynových komorách zavražděny téměř čtyři tisíce Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau a že to byla – vedle obdobných vražd z počátku července téhož roku – největší masová vražda čs. občanů během druhé světové války a v moderních dějinách vůbec.


(Adam Drda je 
autorem knihy Zvláštní zacházení o osudu terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau, již vydalo nakladatelství Revolver Revue)

Článek vyšel na serveru HlídacíPes.

 

publikováno: 11. 2. 2015

Datum publikace:
11. 2. 2015
Autor článku:
Adam Drda

NEJNOVĚJŠÍ články


Přiznat se k Benešovi

Jakého Beneše jsme našli spolu s historiky a publicisty na konferenci časopisu Přítomnost? Záměrně provokující otázka v názvu …

„Bílá Evropa“ – proč se starý kontinent vrací k etnickým a civilizačním válkám

Evropa prošla identitárním posunem od migrace po zahraniční politiku. Krajně pravicoví politici i proevropské hlasy rámují …

Židi jsou za zdí

Film Jonathana Glazera Zóna zájmu (Velká Británie, USA, Polsko) je jedním z nejsilnějších světových hraných snímků …

Trumpismus po česku

S bývalým americkým prezidentem a kandidátem na prezidenta v letošních volbách Donaldem Trumpem se pojí postoje, politické …

Hlubiny ruské exilové duše

Také Rusko má svou emigraci, která se po začátku války na Ukrajině rozrostla o milion lidí. …

Dva kováři v městě

Kdysi jsem zpívával písničku o dvou kovářích ve městě, aniž bych byl přemýšlel o obsahu slov. Líčila, …

Osm vlaků na povel jednoho muže

Film o Nicholasi Wintonovi.  Příběh Nicholase Wintona a 669 dětí, které zachránil před nacistickými vyhlazovacími tábory, …

Večírky s Přítomností XI.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 28. …