Slezané jsou divné plémě. Aspoň v mém chápání. Když vám něco vypráví, klidně utnou větu v půli slova; říci zbytek považují za ztrátu času a energie, neboť oni si holt dobře rozumí a říci více není třeba. Nebo při referování o nějaké události se neobtěžují jmenovat ani o koho šlo, ani místo, kde se to seběhlo. Mám dojem, že si to zapamatovat nemíní. Místo jména řeknou krátce: „Uni go tam mianovali,“ a je to. Prostě, když chcete vědět, o kom je řeč, tak se ho na jeho jméno zeptejte. Že to nejde, Slezanům jaksi nevadí.

Mou tchyni, Slezanku, znám již od dob, kdy jsem ještě netušil, že se staneme blízkými příbuznými. A pamatuji se, že už tehdá jsem od ní párkrát slyšel typicky slezské: „

publikováno: 16. 3. 2015