V pondělí se v Hamburku konal pohřeb bývalého německého kancléře Helmuta Schmidta. V souvislosti se vzpomínkou na jeho neobyčejnou odolnost vůči svodům lidské touhy zalíbit se a budovat si kult a pověst se vybavují nedávné státní pocty normalizačnímu generálu pohraničníků, jehož jméno bychom raději zapoměli. Ti, co vedli krásný život jsou většinou pohřbíváni s poctami po kterých netoužili, a které jejich přátelům připadají nepatřičné, protože jsou jaksi nadbytečné. Třeba funus Havlíčkův, Palackého, Šaldův, T.G.M., Patočkův a taky Schmidtův. Zatímco ti, jejichž mrtvoly pocty potřebují, jakoby si o ně volaly ze záhrobí jako o smilování. Takové budou asi nejen naše dva následující státní pohřby presidentů.