Postřehy a zkušenosti, o nichž Jiří Mičánek (1949) v následujícím rozhovoru vypráví, se z dnešního pohledu mohou jevit jako banální. Připomínají ale, jak moc bylo pro obyvatele okupovaného Československa nesamozřejmé okusit svobodu západní Evropy. Ostatně, vůle k poznání jinak založeného světa nebo míra vstřícnosti k cizímu jsou témata i dnes aktuální. Jakpak budou své zkušenosti s cestou do Evropy popisovat za třicet sedm let současní migranti?

P.H.: Vy jste v září roku 1978 procestoval zcela legálně část západní Evropy. Tehdy vám bylo 29 let. Jak se vám podařilo sehnat všechna potřebná povolení k takové cestě?

J.M.: Rozhodující bylo získat devizový příslib a to se mi podařilo. K jeho vydání se vyjadřovaly různé organizace i můj zaměstnavatel.Asi jsem do žádosti uvedl ty správné důvody.

P.H.: Ve straně jste ale nebyl?

J.M.: Nebyl. Tehdy se posuzovalo, nakolik jsem morálně vyvinutý, že se vrátím, jaké je moje rodinné zázemí, apod. Takže můj přímý šéf, partajní organizace i další, o nichž jsem ani nevěděl, museli podepsat, že si myslí, že se vrátím. Věděli, že kdyby vložili důvěru v někoho, kdo by pak zklamal (a nevrátil se), tak že pak i oni budou mít problémy. Také jsem si musel vyběhat povolení (víza) do pasu od velvyslanectví jednotlivých států, že mě vůbec vpouští do svých zemí. Mnoho odpolední jsem trávil v Čedoku nad jízdními řády a vyhledával si, kdy a kam přijedu a co tam chci vidět. Tam jsem si rovnou zakoupil okružní jízdenku z Ústí nad Labem přes jednotlivé destinace zpět do Ústí nad Labem. Jízdenku tvořil sešitek obsahující listy s popisem konkrétních částí cesty a ten se pak překládal průvodčímu k procvaknutí.

P.H.: Na jak dlouho jste se vypravil?

J.M.: Na tři týdny. Tehdy to byly jednoznačně stanovené tři týdny a ani hodina navíc. Chtěl jsem navštívit západní Německo, Francii (to byl můj hlavní cíl) a vrátit se přes Švýcarsko a Rakousko zpátky domů. Ovšem když jsem v Praze seděl v rychlíku na Paříž, tak přistoupil chlapík a zeptal se mě, kam jedu a jestli jsem taky měl takový problém s odevzdáním vojenské knížky. V té chvíli mi spadla brada, protože jsem věděl, že jsem ji neodevzdal! Tak jsem zase vystoupil a jel jsem zpátky do Ústí n/L. Naštěstí tam u nás pracovala velice hodná paní, která mi mohla vydat potvrzení o tom, že jsem vojenskou knížku odevzdal. Takže díky této epizodě jsem odjížděl o den později, než jsem měl původně naplánováno a než byl předpokládaný den návratu.

P.H.: Jaký byl váš první cíl?

J.M.: První zastávku jsem měl v Norimberku. Tam jsem se podíval po městě a potom zase nasedl do pařížského rychlíku. Vzpomínám si, že jsem si lehl do kupé a usnul jsem. Najednou nad ránem vnímám, jak si lidé sedají na kraj sedadel, kde jsem ležel. Nikoho z nich nenapadlo říct mi, ať vypadnu! Vstával jsem až v Paříži.

P.H.: Kde jste měl v plánu se ubytovat?

J.M.: Vůbec jsem netušil, kde budu spát. Měl jsem štěstí, že tam zrovna jeli nějací kluci a říkali mi, ať jedu s nimi, že v Cité Université (vysokoškolské koleje) je možnost ubytování. Byl jsem za to rád, bylo to levné studentské ubytování. Celé tři dny jsem si mohl užívat Paříž. Asi i díky tomu, jak jsem ji poznával na divoko, tak je to moje zamilované město. Krásné teplé večery. Jak svádivé to tam bylo! No nádhera. Byl jsem nahoře na Eiffelce, u Centre Georges Pompidou, v bazilice Sacré-Cœur na Montmartru. Jak já jsem tam záviděl dvojicím, které tam seděly a jen tak se držely za ruce. Ten pocit sounáležitosti, že člověk někoho má vedle sebe! To je krásné. Tam jsem pochopil, jak je důležité mít vedle sebe někoho, s kým můžu sdílet i nevyjádřené city. Jenom ho držet za ruku.

P.H.: Vy jste tehdy nikoho neměl?

J.M.: Ne, já jsem byl sám jako kůl v plotě. Původně jsme žádali o devizový příslib dva, ale můj kamarád řecké národnosti byl bohužel bez šance.

P.H.: A jak jste se dorozumíval?

J.M.: Rukama a nohama a infinitivy z angličtiny. Na vysoké škole jsme měli dva semestry angličtiny, ale k jejímu praktickému použití nebyl důvod. Moc rád bych býval četl anglické časopisy o motorismu, ale ty se nedovážely. A těch pár kousků anglicky psaných novin, které se vydávaly v Maďarsku, zmizelo u nás v Ústí n/L mezi studenty pedagogické fakulty.

P.H.: Z Paříže jste měl namířeno kam?

J.M.: Z Paříže jsem pak pokračoval do Bordeaux. Ve vlaku ke mně přistoupil mladý Němec, který uměl francouzsky, německy a anglicky. Kupodivu jsme si spolu nějak povídali. V Bordeaux mě vzal s sebou do youth hostelu. Já už nebyl vysokoškolák, tak jsem nemohl získat ten mládežnický průkaz, ale on říkal, že to zkusíme. No a tam byl pán, který měl za manželku paní z Bíliny, takže jsem dostal výjimku a ubytovali mě. Z Bordeaux jsem pak jel do Bayonne. Zrovna jsem přemýšlel, kde budu spát, když šla kolem skupina mladých lidí. Já jsem si pro sebe (česky) říkal, že jim se to dobře kecá, když mají kde spát. Najednou se od nich oddělil kluk a říkal mi, že jsem ho zaujal tou měkkou mluvou. Že je Polák a ať jdu s nimi na baskickou zábavu. Na tom jsme se dorozuměli jednoduše, říkal něco jako ženy, víno a zpěv. Už ani nevím, kde jsem odložil bágl, a jeli jsme autem na zábavu. Bylo to bezvadné! Obrovský dlouhý stůl venku, na něm růžová, bílá, červená vína. Ten kluk měl partnerku Kristinu a s tou jsem protancoval celou noc. Pak jsme šli spát. Tam mě trochu zaskočilo, že jsme spali všichni v jedné široké posteli. (smích)

P.H.: Kam jste se vydal potom?

J.M.: Pak jsem jel do Lurd. Tam bylo večer takové duchovno! Na člověka tam všechno působilo nádherně. Večer bylo slavnostní procesí. Vyšší hodnostáři ve fialovém seděli na tribuně a já si sedl vedle osůbky, o níž jsem se domníval, že je kluk. Všichni ti věřící zpívali pro mě neznámé písničky a já nevěrec jsem refrény zpíval s nimi. Nádherné to bylo. Ono to člověka uvolňuje, že se v té příjemné atmosféře až jako rozplývá. Ukázalo se, že ta osůbka vedle mě je dívka. Dali jsme se spolu do řeči a celý večer byli spolu. Říkala mi, že přijela z Belgie se zájezdem důchodců a že mě bohužel nemůže vzít k sobě. Že kdyby porušila jejich pravidla, tak jede druhý den domů. Ale jak říkám, prožili jsme spolu moc pěkný večer. Tam jsem si uvědomil, že jedna věc je osobní svoboda a druhá věc je, jak si člověk váží třeba zaměstnání. Aby ho neztratil tím, že něco poruší.

P.H.: Jak jste to řešil, že nemáte kde spát?

J.M.: Já postupoval tak, že když jsem někam přijel vlakem, tak jsem si dal batoh na nádraží do úschovny a u sebe jsem pak měl jen doklady a foťáky. Když jsem se večer vrátil, tak jsem vzal bágl a šel si hledat místo na spaní, protože nádraží se na noc zamykají. Jelikož jsem na devizový příslib dostal pevně stanovenou částku peněz bez ohledu na to, kolik bych býval potřeboval, plánoval jsem, že budu spát jen tak venku volně pohozený (až na výjimky třeba v té Paříži). Tudíž jsem utrácel jenom za jídlo, resp. šetřil jsem, abych nemusel pro nedostatek peněz pobyt v zahraničí krátit. První noclehy nebyly snadné, ale člověk se velice rychle otrká. Pak začne najednou všechno plynout samo, člověk se tomu přizpůsobí a už to pro něj není zvláštní.

P.H.: Kam jste jel potom?

J.M.: Z Lurd jsem si zaplatil výlet k průsmyku Tourmalet. Tam se jezdí závod Tour de France. Když lidé v autobusu zjistili, že tam mají někoho z Československa, tak jsem pro ně byl exot. Dali by mně všechno. Byli překvapeni, že vůbec vidí někoho z okupované země. Takže člověk zažíval i moc pěkné věci. Pak jsem jel pod Pyrenejemi a z vlaku jsem viděl Carcassone. Krásné hradby a vůbec celý komplex. Pak jsem projížděl Arles. Tam si van Gogh uřízl ucho, mají tam antickou arénu. Zkrátka jel jsem pod Pyrenejemi, až jsem dorazil do Marseille. V Marseille jsem vystoupil na nádraží a šel jsem kousek za nádraží směrem od centra. Nenapadlo mě, že to už jsou čtvrti, kam normální Francouz vůbec nejde. V přístavu jsem si byl vědom, že tam můžu očekávat cokoliv, ale tady by mě to nenapadlo. Začal jsem více vnímat, že tam moc lidí nechodí, a najednou vidím, že kolem projelo auto, zavřená okýnka. Z domu vystoupila taková, no dívka. Srovnávala si prsa a vypustila upracovaného zákazníka. Bylo to komické. Člověk na to nebyl zvyklý, mně lezly oči z důlků. Takové věci! A jak hrdě se srovnávala a dávala najevo, že za peníze je to vaše! No pro mě nezapomenutelné.

P.H.: Co bylo dál?

J.M.: Pak jsem jel do Nice, kde jsem měl kliku zrovna na květinové slavnosti. Krásné alegorické vozy, nádhera. Byly tam zábrany, aby se člověk bez zaplacení dovnitř nedostal, ale já se tam samozřejmě dostal, na mě neměli. Když to skončilo, tak jsem šel v noci po takovém náměstíčku a tam vidím hlouček kluků na prskoletech. Do kašny nalili Pur nebo šampon, takže kolem byla obrovská pěna, kluci z toho měli velkou radost. Do té pěny vždycky vlítli, vyjeli z ní a zase zpátky do ní. Já jenom zíral. Tohle kdyby se stalo u nás, tak za chvilenku je tam policie. Tak ve tři ráno jsem si říkal, kde budu spát tentokrát. I viděl jsem, že před nádražím už nějací lidé spí ve spacácích, tak jsem se položil mezi ně a usnul. Ráno jsem se probudil a zjistil jsem, že tam ležím sám napříč chodníku, ostatní mezitím zmizeli. Lidé po tom chodníku normálně chodili a nikdo si mě nevšímal, nikdo do mě ani nekopl!

P.H.: Kam jste zamířil pak?

J.M.: Z Nice jsem se vydal do Alp. Vyjel jsem do Digne-les-Bains, tam jsem musel přespat. Domníval jsem se, že si tam koupím něco k jídlu, ale byla sobota a všude bylo zavřeno, takže mi nezbylo, než jít do restaurace. Našel jsem si restauraci, kde měli menu za málo peněz. Nevěděl jsem sice, co si pod tím menu mám představit, ale bylo to za nejméně peněz. Zarostlý a vousatý jsem vešel dovnitř. Jaké tam bylo krásné prostředí! Pro sebe jsem si to nazval U babiček. Byly tam čiperky babičky, měly nádherné kroje. Věděl jsem, že tam nepasuju. Že tam vůbec nepatřím. Věděli to i ti lidé, kteří seděli kolem. Ale nikdo nedal ani v nejmenším najevo, že bych tam neměl co dělat. Tak jsem si sedl a ukázal jsem, že chci samozřejmě to nejlevnější. Donesly mi jídlo a já se cpal. Pak mi přinesly další jídlo. A potom další. Až jsem to pochopil! Měl jsem si při prvním a druhém chodu jen tak párkrát ďobnout! Jenže já se cpal, seč mi síly stačily. Říkal jsem si, že tolik jídla jim tam nenechám. Navíc jsem viděl, že ti lidé kolem si dali nějaké jídlo a že z celé lahve vína vypili třeba jenom jednu skleničku a odcházeli. Já na tohle od nás nebyl zvyklý! U nás, když se zaplatila lahev, tak neexistovalo, aby se v té lahvi něco nechalo. Tam to bylo všechno takové kultivované, ten večer dokázali prožívat tak pěkně.

P.H.: A tam jste přespal kde?

J.M.: Tam jsem přespal na kolejích v nákladním vagóně. Byl to šok přejet od moře z tepla do chladných Alp, tak jsem klepal kosu. Já jsem skákal zimou i s vagónem! Říkal jsem si, že za poslední peníze si musím koupit bundu. Pod tím těžkým batohem jsem se ani nemohl zahřát. Já jsem totiž fanda do aut BMW, takže jsem cestou bral jejich prospekty a trochu jsem se pod jejich vahou prohýbal. Přijel jsem do Grenoblu a jako první věc jsem si šel koupit bundu. V Grenoblu jsem poprvé šel spát do malého hotelu u nádraží. Připravil jsem si pas a čekal, že si z něj recepční něco opíše. Zaplatil jsem a on mi obratem podal klíč: tady to máte. No pro mě to byl šok! Já jsem chtěl dělat věci, které tam po mně nikdo nechtěl. Byl jsem zkrátka z úplně jiného režimu. Podobné zaskočení jsem zažil i v Ženevě, když na náměstí přišel sbor řekněme „babiček“. Postavily se a zpívaly. Tak pěkné písničky! Zpívaly jenom tak pro radost, ne za peníze. To pro mě byly věci! Že se lidé spolu kamarádí a vystupují bez nějakého schvalování. A třeba z důvodu pospolitosti. No nádhera.

P.H.: U nás tehdy nemožné.

J.M.: Ve Švýcarsku jsem se na youth hostlech potkával s jedním klukem. Ten mi říkal, ať s ním jedu ještě do Itálie. Říkal jsem mu, že nemůžu, že mám lhůtu, do které se musím vrátit do republiky, jinak že budu mít velký problém. Pro něj to bylo naprosto nepochopitelné! Já už měl ale opravdu nejvyšší čas nasednout na vlak do Vídně.

P.H.: Vracel jste se o den déle, což u vás v práci vlastně nikdo nevěděl?

J.M.: Právě. Do Ústí n/L jsem dorazil asi v devět hodin ráno, to už trvala dvě hodiny pracovní doba. Tušil jsem, že můj šéf a kolegové si asi už říkají, že ten Mičánek emigroval. Určitě přemýšleli, jak budou popotahováni. Tak jsem šel špinavý, zarostlý a vousatý přímo do práce. Zaklepal jsem u šéfa na dveře, vpadl mu do kanceláře a říkám mu, že jsem tady. Bylo na něm vidět, jak je sklíčený. Jak to na něj padalo a jak si uvědomoval, že se teď bude muset všude možně zpovídat. Když mě uviděl, tak okamžitě ožil! Nezapomenu na výraz v jeho tváři. Celé jeho já vyletělo nahoru! Zeptal jsem se ho, jestli se už dneska nemusím vracet do práce. On jen mávnul rukou. Tím dal najevo úplně všechno: jsem šťastným člověkem, jsem opět vedoucím se vším všudy, co ke mně náleží. Zůstávám důstojnou osobou bez nějakých sankcí a postihů.

P.H.: To se na vás asi potom všichni sesypali, abyste jim vyprávěl?

J.M.: Pak se mě ptali, co mi ta cesta dala a čekali nevím co. Já jim říkal, že ta cesta mi dala hlavně poznání, že svět vidím najednou úplně jinak. I když je fakt, že to poznání bylo takové, že si ho člověk musel nechávat ve většině případů pro sebe. Svobodomyslnost, ta u nás nebyla a navíc jsem o mé cestě musel sepsat zprávu – s kým jsem se setkal, atd.

P.H.: Hodnotil jste si nějak pro sebe, jaký ten kapitalismus tedy je?

J.M.: Já jsem to nehodnotil vůbec z pohledu ekonomického. Spíš jsem změnil pohled. Předtím, než jsem vycestoval ven, tak jsem v televizi vídával obrázky z Francie a jiných zemí, jak tam lidé stávkují, protože je ti kapitalisté utlačují. Mě najednou ta drobná poznání jiného způsobu života, o nichž jsem tu právě mluvil, nutila přemýšlet o věcech jinak a vidět je jinak. Přemýšlel jsem třeba, proč musím chodit povinně na školení? Nebo proč nemohu mít dlouhé vlasy, když tím přece nikomu neškodím? Chtě nechtě už jsem měl nějaké srovnání, protože jsem něco prožil. Už jenom to, že jsem se musel dennodenně sám o sebe postarat. Venku jsem neměl nikoho, za kým bych mohl přijít a požádat ho o pomoc. Nebo takhle. Mohl jsem jít za člověkem, o němž jsem nic nevěděl. Taky jsem mu ani neuměl vylíčit svůj problém, protože jsem neznal dobře ani jazyk. A nechtěl jsem být za trapného. Ne ani proto, že bych se styděl, ale proč zbytečně vyvolávat trapnou situaci, když tím, že budu něco chvilenku pozorovat, zjistím, jak se mám zachovat? Takže to všechno byly věci, které mě nutily hlavně přemýšlet a nevedly mě k tomu, že bych kapitalismus nějak vyhodnocoval. Z pohledu tehdejšího režimu mi samozřejmě uškodily. Moje zkušenosti měnily mé hodnocení a myšlení. Nutily mě srovnávat můj každodenní život s tím, co jsem poznal a viděl. Už jsem chápal, proč se komunisté tolik báli, že by lidé něco poznali. I když musím říci, že já jsem samozřejmě poznal jenom část.

P.H.: V současnosti žijete v Ústí n/L. Tam jste se i narodil?

J.M.: Já jsem se narodil na konci světa, tenkrát se to nazývalo Staré Město pod Králickým Sněžníkem. Vyrůstal jsem tam v partě kamarádů, krásné dětství. V zimě plno sněhu, prohazovalo se. Topilo se, museli jsme si nadělat dřevo na zimu. Nasekat, naštípat, to všechno byla i moje práce. V roce 1960 jsme se odstěhovali do Šumperka a po absolvování střední školy automobilové dopravy v Zábřehu jsem odešel studovat dopravní fakultu do Žiliny.

Nechtěl jsem se vracet do Šumperka, protože můj táta dělal tenkrát vedoucího odboru dopravy na okresním národním výboru. Řekl jsem si, že půjdu kamkoli do světa, jen abych nebyl zatížený oblastí, kde působí můj táta. Takže když v Ústí n/L hledali absolventy na krajském národním výboru, tak jsem na to kývnul.

P.H.: Nápad podniknout tu cestu na Západ vám v mysli nijak spontánně nevytanul. Vy jste o tom přemýšlel asi dlouho?

J.M.: To byl můj sen. Já jsem vždycky toužil ten Západ poznat a vidět ho na vlastní oči – bez organizovaného zájezdu. V Ústí n/L mě lákali k dopravní policii, ale tam já jsem nechtěl právě z tohoto důvodu, protože příslušníci policie byli prakticky bez šance dostat se na Západ.

P.H.: Jak se vám v Ústí n/L líbilo?

J.M.: Dlouho se mi nelíbilo vůbec. Když jsem zjistil, jak je Ústí n/L ve srovnání s Ostravou, kam jsem jezdil za kamarádem, uťápnuté – myslím politicky i způsobem života. A k tomu ještě to hrozné ovzduší. Pak se nám narodily děti a můj vztah k městu se se změnou životního prostředí začal měnit.

P.H.: Nakonec tam žijete dodnes?

J.M.: Žiju tam dodnes. Ale musím říci, že teď je to lepší. V tom Starém Městě, kde jsem se narodil, je to na jednu stranu moc pěkné, ale na druhou stranu bych se tam nyní už vrátit nechtěl.