Pro někoho Zero a Pařížanka

Suzette Hejdovou jsem poznala v roce 1993, když jsem chodila do Francouzského institutu na kurz francouzštiny. Tehdy jsem ovšem nevěděla, že jejím manželem je Zbyněk Hejda (1930–2013), významný český básník, překladatel a publicista. Ostatně po maturitě jsem už Suzette nevídala. Až když mne zaujala recenze (viz Bubínek revolveru ze dne 6.6.2013) na Hejdovu nebásnickou knihu statí a já jsem si jeho Kritiky a glosy (Triáda, 2012) přečetla, teprve potom jsem si spojila jméno básníkovy ženy se svojí dávnou učitelkou. Znovu jsem Suzette potkala o adventu 2014 na vernisáži ilustrací Václava Sokola ke knize Čtení z bible (Vyšehrad, 2014) v Kutné Hoře. Uplynul další rok a já jsem konečně usedla do křesílka naproti Suzette, abych s ní pořídila následující rozhovor.

P.H.: Odkdy v Čechách žijete a jak jste se sem vlastně dostala?

S.H.: Jako studentka slovanských jazyků jsem dostala do Čech stipendium. Přijela jsem sem na konci roku 1970. Cítila jsem se tady dobře a díky jedné úřednici, která nám, dvěma holkám z Francie, pořád prodlužovala studium, jsem tu mohla zůstat ještě další dva roky. V roce 1973 už jsem se ale chystala zase odjet a právě v tomhle posledním roce mého studijního pobytu jsem se seznámila se Zbyňkem.

P.H.: Jak jste se potkali?

S.H.: Seznámila jsem se s ním přes známé, kteří mu řekli, že tady žije Francouzka a Zbyněk si tehdy řekl, že by se francouzštinu chtěl naučit. Víte, on toho věděl o francouzské kultuře velmi mnoho. Byl na ni orientován daleko víc než jeho známí, a taky proto jsme rychle našli společnou řeč. O umění dvacátého století toho věděl víc než já! V roce 1948 měl jet v rámci stipendia dokonce na měsíc do Francie, ale zavřeli hranici a už se tam nedostal.

P.H.: Líbil se vám hned?

S.H.: Působil na mě, jako by byl tak trochu ztracený člověk. Neviděl před sebou žádnou budoucnost – normalizace byla v plném proudu. Zbyněk byl člověk, který obtížně měnil svou vlastní situaci. Věděla jsem, že je básník, ale že píše básně, o tom on přede mnou nikdy nemluvil. A taky já se svojí češtinou bych tenkrát ani nedokázala jeho poezii porozumět.

P.H.: Takže k vám začal chodit na francouzštinu?

S.H.: Chodil, ale často neměl peníze. (smích) Ale protože hodně mluvil a seznámil mě se spoustou věcí, které pro mě byly do té doby neznámé, tak mě to velice zaujalo a považovala jsem to za důležitější než pár korun. Takže takhle jsme se jednou týdně po mnoho týdnů scházeli. A protože dlouho mluvil a pořád mluvil a vypravoval, tak jsem se nechala, jak bych to řekla, očarovat. On měl skvělý způsob na to, jak lidi očarovat mluvením. Teď si třeba vzpomínám, jak potom později, když k nám přišli dělníci něco předělat, tak i ti k nám chodili rádi! Ať už tady nebo na venkově. Zbyněk jim vždycky udělal výklad přes historii a oni velice rádi seděli, poslouchali – a nic nedělali. Takže někdy to bylo až nebezpečné. (smích)

P.H.: Vy jste se ale v roce 1973 do Francie vrátila?

S.H.: Já jsem odjela a Zbyněk za mnou dokázal dvakrát přijet. Poprvé přijel díky tomu, že mu někdo vysvětlil, jak může dostat devizový příslib. Že musí čekat, nevzít si dovolenou a v listopadu jít do banky pro devizový příslib. To bylo ještě před Chartou. Přijel do Francie a mezitím se rozhodl, že se vezmeme. Podruhé ho za mnou pustili podívat se na právě narozeného syna. Natrvalo jsem se do tehdejšího Československa vrátila v červnu roku 1976. Dostala jsem povolení k pobytu, ale nikdy jsem si nevzala české občanství. Bála jsem se, že by mě potom nepustili, jako tomu bylo v případě paní Suzanne Renaud. Takhle jsem mohla alespoň jednou za rok jet s dětmi do Francie k rodičům. Ale Zbyněk samozřejmě nemohl, toho tam pustili až v roce 1989.

P.H.: Než jste sem jela poprvé, tak jste věděla, co to je socialismus?

S.H.: Samozřejmě.

P.H.: Idealizovala jste si ho nějak?

S.H.: To ne. Můj otec byl komunista a na komunistický svět se díval jako na něco ideálního. Byl to takový poctivý řadový člen komunistické strany, který si vůbec nebyl schopen uvědomovat, jak to je. Kdežto já… Začala jsem studovat a četla jsem mnoho věcí. A když jsem se začala učit na univerzitě ruštinu, tak tam jsem se ocitla v oddělení, kde učili Rusové, často z původních rodin, které utekly před revolucí. Ti nám na rovinu řekli, jaký ten režim je. Když jsem pak ale začala studovat češtinu, tak to se jich až dotklo, že se chci zabývat z jejich pohledu jazykem druhé kategorie! (smích) Takže mě to zajímalo a byla jsem tím hodně ovlivněná. Neměla jsem sebemenší pochybnosti o tom, kam přijedu. Stačilo otevřít oči. Ještě teď mám před očima ten moment, když jsem přijela v listopadu 1970 poprvé. Vidím, jak jsme vlakem z Paříže přejeli hranici. Tehdy jsem si říkala: Proboha, vždyť já jedu do koncentráku! Všude byli vojáci, psi a potom ty kontroly. Kolem nádraží bylo všechno jako mrtvé, takové smutné. Taky byl listopad. To je nápad, přijet do Čech v listopadu. (smích)

P.H.: A neměli jste s tatínkem kvůli tomu odlišnému pohledu nějaké nedorozumění?

S.H.: Můj tatínek byl prostý člověk. Když sem za mnou v roce 1973 přijel a viděl, jak to je, tak jim, hned jak se vrátil domů, odevzdal legitimaci.

P.H.: Nelíbilo se mu tady?

S.H.: Byl z toho v šoku. Pamatuji si, že jednou píchl a hledal někoho, kdo by mu to opravil, což bylo velice obtížné, protože to bylo na venkově. Tatínek říkal: No to je země. Jaká země?! A Zbyněk, to už jsem tenkrát byla vdaná, mu odpovídal: To není žádná země, to je socialistická země! (smích) Tatínek už tehdy viděl, že Zbyňkovi kvůli názorům neumožnili pracovat. A ještě později se ptala maminka: Proč Zbyněk podepsal Chartu? Proč vyhledával problémy, které tu už byly? To jich neměl dost? Zbyňkův postoj nepochopili, ale snažili se nám pomáhat. Když jsem jezdila do Francie, tak jsem tam byla celých šest týdnů ubytovaná zadarmo. Jinak jsme život tady ale neměli jednoduchý.

P.H.: Pracovat jste mohla?

S.H.: Jen díky příbuznému, který tehdy za Mitteranda znal lidi, s nimiž studoval, a ti měli možnost tlačit na ambasádu, tak díky němu jsem mohla pracovat ve francouzské škole. Jinak by ženu provdanou za disidenta nevzali. Poté, co Zbyněk podepsal Chartu a vstoupil do Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), tak estébáci mermomocí chtěli, aby se vystěhoval. Říkali mu: Druhý den budete mít pas. Jen kdyby býval přistoupil na jejich podmínky, okamžitě by mu umožnili odjet. Bez problémů.

P.H.: On by ale býval mohl odjet, díky vám by nejel úplně do neznáma?

S.H.: Zbyněk… Mezi námi to bylo takové, že jsme o tom ani nemuseli mluvit. Bylo to jasné hned od začátku. To já přijela za ním s tím, že tady budu žít. On by za mnou nikdy nejel. Zbyněk byl člověk, který naprosto nepotřeboval utéct ze své země. I když tady nebyl z mnoha a mnoha důvodů spokojený. Zničil si zdraví a podobně. Léta letoucí neměl kde bydlet. Je pravda, že hodně těch socialistických podmínek otrávilo Zbyňkovi život. Ale že by odjel? On byl spjatý s tímhle světem. Byl to člověk, kterému hodně záleželo na jazyku. On uměl německy, učil se francouzsky, ale jazyk jeho vyjádření, to byla čeština. Také si tu vytvořil svůj okruh lidí a kultura pro Zbyňka, to byla především zdejší kultura. Znal to, co se tady vytvořilo během několika století. Miloval například historii počátku českých dějin. Miloval středověk, o němž měl rozsáhlé znalosti.

P.H.: Psal dál i přesto, že nemohl publikovat.

S.H.: Pro Zbyňka bylo vrcholem života, když složil básně. To i sám říkal. Když napsal něco, co se mu zdálo podařené, tak to byl vrchol. To pro něj byla radost.

P.H.: To mu vzít nemohli.

S.H.: Ano. Když mu potom v šedesátých letech vyšel jeden malý sborník, byl samozřejmě rád. Věděl dobře, kdo je – ale nepotřeboval se ukazovat. To bylo právě to, co mne přitahovalo – jeho skromnost. Zbyněk žil především z toho, co sám poznal jako pravdivé. Jak tohle vyjádřit? Nerad se někomu podřizoval, ať už kvůli práci nebo penězům.

P.H.: Určité věci pro něj byly nezpochybnitelné.

S.H.: Ale přesto zažil i velké stavy úzkosti! I to jsem s ním někdy zažila. Ostatně, pocit pomíjivosti vyjadřuje i ve své poezii. Zbyněk si neustále uvědomoval, že to, co dává životu intenzitu, co život naplňuje, všechno, co má rád, jeho pocity i vidění – tohle všechno jednou zmizí. S tímhle vědomím žil po celý život, až do konce. Nikdy se nepovažoval za opravdově věřícího křesťana, protože žil v nejistotě. Nevěřil, že po životě přijde něco jiného. Ale zároveň nedělal nic tak, aby si to tady užil co možná nejvíc na úkor někoho! Na úkor poctivosti nebo na úkor kultury. Rozumíte, tohle mě na něm fascinovalo.

P.H.: Na vás vedla StB také spis… Pařížanka?

S.H.: Přesně.

P.H.: Pátrala jste v něm po revoluci?

S.H.: Já jsem teprve až po revoluci zjistila, že jsem objekt Pařížanka! A že Zbyněk je objekt Zero. Ne Nula, ale Zero, rozumíte. (smích) Nevím, jak je to napadlo. Byli i vtipní. Jak na to přišli, že je Zero? A já Pařížanka? Bydlela jsem v Paříži, ale bohužel Pařížanka jsem nikdy nebyla. (smích) V tom spise se píše, že je potřeba vytvořit takové podmínky, aby objekt Pařížanka odešel ze školy.

P.H.: Proč to tak nutně potřebovali?

S.H.: Protože to byl pro nás samozřejmě důležitý finanční zdroj. Několikrát mě vyslýchali, nechtěli mi dát povolení k pobytu. Já jim říkala: Tak mi řekněte proč? Já tu mám muže a děti, mám právo tady žít. A oni říkali: To je kvůli činnosti vašeho muže. Já jim říkala: Tak mi řekněte, co je to za činnost, kterou vy považujete za nelegální a kvůli které bych měla odejít? (povzdech) Rozumíte, tohle pro mě bylo z toho života nejtěžší. Protože já v sobě neměla takovou moudrost, jakou měl Zbyněk. Takový ten pocit, že se s tím musím smířit. Já jsem se neuměla smířit s věcmi, které byly hodně špatné! To až teprve teď. (smích) Ale léta letoucí jsem byla pobouřená! Mně to hodně kazilo život, musím říct.

P.H.: Takže nakonec vás ze školy vyhodili. Otrávilo Vás to?

S.H.: Hodně. Taky proto, že Zbyněk tady měl svůj okruh lidí, kteří se ocitli ve stejné situaci jako on a s těmi se setkával. Takže on to intelektuálně mohl trochu zvládat, tu nespravedlnost. Kdežto já jsem byla hodně odříznutá. Nikdo v tom okruhu Francouzů neměl dojem, že jsem byla postižená neprávem, takže když jsem měla problémy ve škole, tak to automaticky považovali za mojí chybu. Když jsem začala učit v Institutu, tak tam jsem už neměla tak dobré podmínky jako ve francouzské škole. Nejenom finanční, ale i co se týká rozvrhu. Takže jsem chodila do práce ráno, potom odpoledne nic a pak zase až večer. A tím byl ten rodinný život těžší.

P.H.: Přitom z vás vyzařuje takový optimismus.

S.H.: Optimismus nevím, ale mám v sobě někdy sílu, nevím odkud. Bez té bych to nemohla zvládnout.

P.H.: Události v listopadu 1989 jste určitě přivítala…

S.H.: Když tahle změna přišla, tak moje první reakce byla: „Teď už nepustím děti tak snadno ven.“ Protože já jsem věděla, že to není žádný ráj, ten západ. No a co bylo pak? Teď tady budeme všichni pěkně vydělávat. Všichni to viděli jenom přes tu ekonomickou stránku!

P.H.: Já to tehdy viděla stejně: že po období hospodářského ruinování přijde konečně ten vytoužený rozkvět.

S.H.: I já jsem byla tenkrát nadšená. Bohužel se udělala i spousta chyb. A také je tou minulou dobou stále ovlivněno hodně lidí. Protože proč by se jim jinak ten Babiš tolik líbil?

P.H.: Ve Francii by majitel novin ministrem být asi nemohl.

S.H.: To by nemohl. Ale ani ve Francii to není jednoduché, mnoho politiků tam nemá smysl pro realitu, protože už žijí v úplně jiném světě.

P.H.: To mi připomínáte ten román od Michela Houellebecqua…

S.H.: Oui. Soumission. Já to četla. (https://www.kosmas.cz/autor/6844/michel-houellebecq/)

P.H.: A jaké to je?

S.H.: Je to děsivé! On popisuje situace, kdy si lidé neuvědomují, že se mění režim a postupně říkají: „No tak zkusíme tohle, to nemůže být nejhorší.“ Zajímavý je ten postup, co popisuje. Jen nepřijde socialismus, ale přijde islámský svět. Podle mě není tak vedle. Všichni ho kritizují a vidí ho jako islamofoba, ale on to tak nemyslí. Po tom, co se děje ve Francii? Hodně jsem sledovala debaty ve francouzské televizi, ty jsou mnohem bohatší než tady. Tady je to mizerné, žádná diverzita názorů. Mám obavu, že skutečně existuje proud islamistů, kteří mohou společnost postupně ovládat. To není islamofobie. A zároveň tu máme problém s migranty. Bylo by odporné nechat je v situaci, v jaké jsou. Říká se, že západní společnost je už tak špatná…

P.H.:…že to, co přijde potom, tak už nemůže být horší.

S.H.: No a to právě že může! Pobuřovalo mě například, když někdo říkal: „Nejsem Charlie.“ Svět karikatury, to je něco zvláštního! To není nutně urážka. Může to být především něco, co ukazuje slabosti nebo nedobré stránky ať už náboženství, politiky nebo všeho možného. A v islámu je proud, který je nesmírně nebezpečný, tak proč na to neupozornit, i v karikatuře? My, kdo jsme karikatury sledovali, tak jsme je nevnímali jako něco, co by uráželo například křesťanství. Proč tu a tam nekarikovat i církev, když si to zaslouží? (povzdech)

P.H.: Já bych si povídala ještě dlouho, ale už vás nemohu víc zdržovat. Mockrát vám děkuji za vřelé přijetí, ráda jsem vás po letech zase viděla.

S.H.: Nemáte zač. Já vám půjčím ten román, chcete?

Více zde.

publikováno: 1. 2. 2016

Pavlína Havlová

Pavlína Havlová

/ Narozena v roce 1976 ve Vlašimi. Studovala orální historii na Fakultě humanitních studií UK. Ráda oživuje vzpomínky na to, co je už nenávratně pryč. V rozhovorech se snaží zrcadlit životní příběhy lidí, kteří se nebojí žít.

NEJNOVĚJŠÍ články


Pijte SAVO, zdraví přijde samo!

Přísloví praví, čistota půl zdraví. Nic se však nemá přehánět včetně hygieny, jak nás školí …

Vůdce si chystá blahořečení?

Při posledních dvou mediálních vystoupeních našeho pana premiéra v režii jeho marketingového týmu jsem si vzpomněl …

Vláda hyeny, lichváře a lokajů! Pokloňte se, lidi!

Na první pohled to vypadá, že je vláda jen zmatená z bezprecedentní situace současné koronavirové pandemie. …

Stát jako věřitel poslední instance

Významný ekonomický expert uvádí v rozhovoru pro HN: Stát musí hrát roli věřitele poslední instance, a ne …

Dáme si práci se zvláštnostmi světa, nebo bude po nás?

Světu dominují děje extrémní, neznámé a velmi nepravděpodobné a přes rozkvět lidského poznání bude budoucnost …

Hamáček to zařídí! Muži v červeném si nenechají házet klacky…

Muž v červeném svetru – Hamáček – se zjevil, podobně jako kdysi Gross v maskáčích, a už …

Itálie a celá západní Evropa je hloupá? My a Čína jsme chytří?

Zatímco si natahujeme roušky a podrobujeme se vládním nařízením, která jsou nám nemilá (ale chceme …

Historička Eva Broklová a československá demokracie

Na prahu jednoho z nejdramatičtějších týdnů naší novodobé historie, 10. března 2020, zemřela v Praze přední historička …