Nestojím za tímto pultíkem sama… Kolem mě jsou hlasy, stovky hlasů, jsou se mnou stále. Od dětství. Žila jsem na vsi. Jako děti jsme si rády hrály venku, ale na večer nás jako magnety přitahovaly lavice na zápraží domů a chalup, na kterých sedávaly unavené báby. Žádná z nich už neměla manžela, otce ani bratry. Nepamatuji si, že by v naší vsi po válce byli nějací muži – za druhé světové války v Bělorusku na frontě a v partyzánských oddílech zahynul každý čtvrtý Bělorus. Náš dětský svět po válce, to byl svět žen. Nejsilnější vzpomínku mám na to, že ženy nemluvily o smrti, ale o lásce. Vyprávěly, jak se naposledy loučily s milovanými, jak na ně čekaly, jak stále čekají.