Koncem minulého tisíciletí jsem měl dojem, že ruská literatura mi nemůže nabídnout nic objevného. Putování po knihách Dostojevského, Čechova, Bunina, Nabokova, Chlebnikova, Charmse, Solženicyna, Šalamova, Mandelštamové, Berberové, abych jmenoval alespoň ty nejdůležitější, jsem měl zdárně za sebou. Mýlil jsem se, Světlana Alexijevičová nalezla styl umožňující uchopit v hutné zkratce komunismus od revolučních počátků přes neslavný konec až do jeho současných projevů. Podařilo se jí skloubit jednotlivé hlasy tak, že znějí jako sborový zpěv. Zaposlouchat se do jejího líčení znamená nechat se unášet hudbou tak vzdálenou, že probouzí zájem už pouhou neobvyklostí.

Páteř

publikováno: 28. 7. 2016