Otázka zdánlivě prostá, odpovědi se rozbíhají do dálav nevídaných. Mnozí občané evropských zemí by ji dokonce považovali za zbytečnou. Přece mně, komu jinému? Se svým tělem si mohu nakládat po libosti, nikdo nemá právo mi do toho mluvit, mohu ho potetovat, čím mne napadne. Kdyby to bylo tak snadné, nevracely by se věčné debaty o dopingu. Protože nelze nikoho přinutit stát se vrcholovým sportovcem, je třeba považovat jeho rozhodnutí za dobrovolné. Tudíž by měl mít právo, dle zastánců člověka jakožto tvora nadaného rozumem, nakládat se svým tělem, jak se mu zlíbí. Jestliže je někomu efemérní sláva a obolus z ní plynoucí přednější než vlastní zdraví, měla by to být čistě jeho věc a reakce okolí jsou podružné. Neochvějně zápor

publikováno: 28. 8. 2016