„jakmile vím, jak na to, vstávám od stolu,“ řekl mi kdysi pan Šafařík, Josef Šafařík, dnes už pro mne naprosto neuvěřitelný člověk, s kterým jsem se mohl nečekaně setkat někdy před mnoha a mnoha lety, v dobách, kdy jsme do jakéhosi základního vůbec životního ústrojí vstupovali, v čase, kdy člověku je kolem třiadvacátého roku, když už přestáváme být čisti naivitou toho nejprosluněnějšího a přirozeně odvážného mládí a dětství, a kdy se na nás začínají otvírat chapadla života dospělého, se všemi jeho záludnostmi, mrazivými nedůvěryhodnostmi a smutnými repeticemi obstarávání si „chleba vezdejšího“, ta věta se týkala „způsobu“, jak vůbec něco dělat, metody vlastně, bylo zvláštní, že na tohoto „esejistu“, který sám

publikováno: 11. 9. 2016

Facebook

Pinterest

Twitter

email